ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1276.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1276/2020-491
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mgr. Marka del Favera, Ph.D., v právní věci žalobců a) K. H. , narozeného dne XY, a b) P. H. , narozené dne XY, obou společně bytem XY, obou zastoupených JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami I., nám. T. G. Masaryka 142, proti žalovaným 1) L. K. , narozenému dne XY, a 2) Z. K. , narozené dne XY, oběma společně bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Miroslavou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami II., kpt. Olesinského 39, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 1/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2019, č. j. 18 Co 81/2018-429, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2019, č. j. 18 Co 81/2018-429, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. června 2018, č. j. 12 C 1/2013-360, určil, že žalobci jsou vlastníky ve společném jmění manželů specifikovaného pozemku podle označeného geometrického plánu, který je součástí tohoto rozsudku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně „po provedení všech důkazů dospěl k závěru, že v současnosti vedená vlastnická hranice parcel neodpovídá skutečným vlastnickým poměrům a žalovaní jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci pozemku, který ve skutečnosti svojí částí je součástí parcely č. XY (parcela č. XY o velikosti 16 m 2 vytvořená geometrickým plánem č. 463-154/2012 oprávněným zeměměřičským inženýrem Š. V., který rozdělil parcelu č. XY na dvě nové parcely č. XY o výměře 6 m 2 a XY o výměře 16 m 2 ). Žalovaní fakticky užívají na základě kupní smlouvy pozemek o větší výměře, než jim právně přináleží z titulu kupní smlouvy z 12. 1. 2010…Navíc pozemek č. parc. XY mající trojúhelníkový tvar, v minulosti funkčně souvisel s pozemkem č. XY vlastnicky patřícím žalobcům a tvořil s ním pravidelný obdélníkový tvar pozemku, který žalobci užívali. Toho si byli vědomi i žalovaní. Přesto pozemek č. XY v roce 2010 koupili…“
K odvolání obou procesních stran Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2019, č. j. 18 Co 81/2018-429, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud (též na základě doplněného dokazování) při rozhodování vyšel mj. ze zjištění, že: „pozemek p. č. XY vznikl z části odpovídající dílu c o výměře 10 m 2 z původní parcely XY PK k. ú. XY, tak jak byl stanoven geometrickým plánem č. 762-131-266-73 v srpnu 1973. Vzhledem k tomu, že tento pozemek z důvodu chyby katastrálního úřadu nebyl ve výpisu z LV č. XY již v roce 1993, ani v roce 1997, kdy byly veškeré nemovité věci zapsané na LV č. XY převedeny z vlastnictví původních spoluvlastníků Z. H. a H. S. na vlastníky nové, manžele W. (na základě kupní smlouvy v roce 1997 se stali vlastníky nemovitostí zapsaných na LV č. XY, koupili pozemek č. XY PK, z něhož byl vytvořen pozemek p. č. XY, nekoupili však část parcely č. XY PK, která odpovídá dílu c dle GP 763/131-266-73 o výměře 10 m 2 , která v roce 1997 na LV č. XY zapsána nebyla). V roce 2000 byl tento pozemek o výměře 22 m 2 zapsán na nově vytvořený LV č. XY. Vzhledem k tomu, že nedošlo k jeho převodu, byly správně na LV uvedeny původní spoluvlastníci v rozsahu každý jedné ideální poloviny H. S. a J. H.. Na konci roku 2009 pak nabyla jako dědička po J. H. vlastnictví k jeho spoluvlastnickému podílu Z. K.. Dne 12. 1. 2010 pak tyto spoluvlastnice prodaly shora uvedený pozemek žalovaným. Hranice mezi pozemky p. č. XY a XY sice nebyla katastrálním úřadem určena přesně, neboť nesprávným vytyčením hranice se výměra této části bývalé p. č. XY PK díl c zvětšila o 12 m 2 , ale není možné říci, že byla určena chybně. Je nutno konstatovat, že hranice pozemků byla stanovena v dopustných mezích stanovených prováděcí vyhláškou katastrálního zákona č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí…Z provedeného dokazování je zřejmé, že část pozemku o výměře 12 m 2 byla původně částí parcely č. XY PK, respektive pozemku p. č. XY, který byl v roce 1997 převeden na W. a vlastníky tohoto pozemku se na základě souhlasného prohlášení ze dne 28. 7. 2011 stali žalobci. Výměra pozemku p. č. XY v k. ú. XY je zapsána v menším rozsahu, jak zapsána být měla.“
Odvolací soud nedospěl k závěru, že by předmětnou část pozemku nabyli žalovaní vydržením, což je obšírně vyloženo v rámci bodu č. 22 odůvodnění předmětného rozsudku.
Odvolací soud ovšem dospěl k závěru, že „je třeba poskytnout ochranu nabytých práv žalovaným jako nabyvatelům“ , což odůvodnil (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění jeho rozsudku) následovně:
1. Odvolací soud se zabýval odvolací námitkou žalovaných poukazujících na judikaturu Ústavního soudu ohledně nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem evidovaným v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry kupujícího ve správnost zápisu vlastnického práva. „Odvolací soud postupoval při posuzování této námitky žalovaných v souladu s judikaturou soudů vyšších stupňů (např. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 402/15, sp. zn. III. ÚS 415/15, sp. zn. III. ÚS 663/15, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 353/2016, sp. zn. 30 Cdo 3057/2017), posuzoval, zda žalovaní nemohli ani při vynaložení veškerého úsilí, které po nich lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti.“
2. „Žalovaní kupovali od původních spoluvlastníků (respektive dědiců) pozemek p. č. XY o výměře 22 m 2 . Osoby, od nichž pozemek kupovali, byly od roku 2000 zapsány jako jeho spoluvlastnici…resp. v roce 2009 se druhou ze spoluvlastnic…stala dědička Z. K..“
3. „Pokud za tohoto stavu zápisu v katastru (ad 2) v roce 2010, po skončení dědického řízení, žalovaní od v katastru zapsaných vlastníků pozemek koupili, byť věděli, že pozemek užívají žalobci, nelze dovodit, že by nebyli v dobré víře v tento zápis.“
4. „Navíc zápis byl správný, nesprávná byla pouze výměra zapsaného pozemku, která byla o nepatrnou část větší, když hranice stanovená katastrálním úřadem se neodchyluje od skutečného průběhu hranice více, než v daném případě činí tzv. dostupná odchylka stanovená prováděcí vyhláškou.“
5. „Nelze dovodit, že by žalovaní nepostupovali obezřetně tak, aby se ujistili, že kupují nemovitosti od osob, které jsou vlastníky této nemovitosti. Podle názoru odvolacího soudu nebylo možné na žalovaných objektivně požadovat, aby si nechali zpracovat znalecký posudek, který by posoudil, zda pozemek p. č. XY v k. ú. XY, který vznikl v roce 2000, svou výměrou odpovídá výměře, kterou by měl mít. Objektivně neměli možnost zjistit, že kupují nemovitost od osoby, která není vlastníkem části kupované nemovité věci o výměře 12 m 2 .“
6. „Dobrá víra žalovaných pak byla utvrzena i v průběhu řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 106/2010, kdy bylo prokázáno, že předmětný sporný pozemek užívali žalobci bez právního důvodu, neboť smlouva o nájmu, kterou dne 11. 7. 1973 žalobce 1) uzavřel s původními spoluvlastnicemi paní Z. H. a H. D. (dnes S.), a to parcel č. XY PK a č. XY PK v k. ú. XY, neboť byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.“
Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. V dovolání uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá v řešení otázky nabytí vlastnického práva od nevlastníka. Předpoklady přípustnosti svého dovolání pak dovolatelé vystavěli na argumentaci, že (opět ve stručnosti z obsahu podaného dovolání vyjádřeno) napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky nabytí vlastnického práva od nevlastníka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolatelé ve svém dovolání odkazují, ani nerespektoval nálezovou judikaturu Ústavního soudu, od níž předmětná judikatura dovolacího soudu vychází.
Dovolatelé namítají, že: „odvolací soud samotné přímé odůvodnění zamítnutí žaloby (a tedy přisvědčení námitce dobrověrného nabyvatele od nevlastníka) věnuje pouze jeden odstavec rozsudku, a to odstavec 25. V rámci tohoto odstavce řeší celou složitou otázku nabývání od nevlastníka a v rámci svých úvah přehlíží celou řadu důležitých aspektů, které nastoluje dovolací soud v rozhodnutí 30 Cdo 429/2018. Zároveň do značné míry odvolací soud rezignoval na nutnost vedení dokazování k otázce nabývání vl. práva od nevlastníka, neboť dosavadní řízení před okresním soudem bylo primárně zaměřeno na dokazování k otázce vzniku chyby v rámci katastrálního zápisu a dále k zlověrnému jednání žalovaných, kteří daný pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, okres XY nabyli jen pro to, aby zkomplikovali žalobcům stavbu zastřešeného bazénu na sousední parcele XY (pozice žalobců), resp. dobrověrnému jednání žalovaných (pozice žalovaných).“
Dovolatelé shora uvedené nosné důvody jejich dovolací argumentace (dovolací důvod a vymezení předpokladu přípustnosti dovolání s rozvedenou právní argumentací ve světle skutkových poměrů této věci) ve svém dovolání podrobně rozvádějí a závěrem navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém písemném vyjádření (učiněném jejich advokátkou) nesouhlasí s uplatněnou dovolací argumentací dovolatelů, neboť mají za to, že se odvolací soud v žádném případě neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé v podaném dovolání preferují svou skutkovou verzi, opakují svá vymyšlená tvrzení o jakémsi „zlověrném“ jednání žalovaných. Dále se žalovaní podrobně vyjadřují k dosavadním vztahům s dovolateli, k jejich dřívějším aktivitám. Zdůrazňují, že neexistenci dobré víry na straně žalovaných začali dovolatelé uplatňovat až v tomto dovolání, což je nepřípustné. Žalovaní poukazují na svou dobrou víru při nabytí předmětného pozemku. Nesouhlasí ani s interpretací dovolatelů předmětné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neboť z těchto rozhodnutí vyplývá, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li nabyvatel s přihlédnutím ke všem okolnostem případu v dobré víře a že soudy v takovém případě musejí vlastnickému právu nabyvatele poskytnout ochranu. Z této judikatury také plyne, že o dobré víře nabyvatele zpravidla bude svědčit situace, kdy k uzavření převodní smlouvy přistupoval za zcela standardních podmínek, tedy za stavu, který nevykazoval žádné defekty, jež by měl vést nabyvatele k patřičné právní obezřetnosti. Těmito judikovanými právními závěry se odvolací soud důsledně řídil. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je podle žalovaných naprosto dostatečné a přesvědčivé, zvláště za situace, kdy sami žalobci až do podání dovolání dobrou víru žalovaných nezpochybňovali. Žalovaní proto navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl, případně jej zamítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobců nelze upřít – jak bude dále vyloženo – jisté opodstatnění.
Z písemného vyhotovení odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku plyne, že odvolací soud přistoupil ke změně určovací žalobě vyhovujícímu rozsudku soudu prvního stupně, jež vyústila v zamítnutí předmětné určovací žaloby, v zásadě s odůvodněním, že žalovaným je třeba poskytnout soudní ochranu coby dobrověrným nabyvatelům, a to v důsledku (především) nálezové judikatury Ústavního soudu a z ní posléze vycházející judikatury dovolacího soudu k materii „nemo plus iuris.“
K zavedení (vymezením znaků) skutkové podstaty (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí v poměrech účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, došlo až nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, jemuž se posléze podřídila i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz , zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ).
Jelikož tento (ovšem v poměrech dosavadní civilní úpravy, tedy nikoliv již v poměrech založených novým civilním kodexem – zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) „nový“ způsob nabytí vlastnického práva k nemovité věci nebyl přijat zákonodárcem, nýbrž má být realizován na podkladě poskytování soudní ochrany dobrověrným nabyvatelům cestou respektování předmětné nálezové judikatury Ústavního soudu, plyne z toho pro obecné soudy esenciální povinnost, že při verifikaci skutkových okolností, jež jsou (mohou být) zásadně významné pro poskytnutí takové ochrany, je nezbytné důsledně vycházet z předmětné nálezové judikatury Ústavního soudu (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) vztahující se právě k materii „nemo plus iuris“.
Z toho dále plyne, že obecné soudy nemohou s odkazem na předmětnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu samy přistoupit k vymezení znaků skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/2014).
Při verifikaci právně významných okolností, jež se vztahují k problematice „nemo plus iuris“, obecné soudy rovněž nemohou některé judikatorní aspekty přehlížet, měnit, doplňovat, ani přistupovat k závěru o nezbytnosti poskytnutí soudní ochrany tomu kterému účastníkovi řízení s ohledem na jemu přiznanou pozici dobrověrného nabyvatele, a to s pouhým souhrnným odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu vztahující se k této materii, aniž by ze zjištěných skutkových poměrů daného případu v odůvodnění písemného vyhotovení meritorního rozhodnutí vyplývala odpovídající právně kvalifikační úvaha rozhodujícího soudu z pohledu (judikaturou Ústavního soudu) vymezených znaků skutkové podstaty tohoto originárního způsobu nabytí vlastnického práva.
Ústavní soud např. v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, s přihlédnutím ke své nálezové judikatuře připomenul, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
Zvažuje-li rozhodující soud poskytnout tomu kterému účastníkovi soudní ochranu, neboť má za to, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že předmětný nemovitý majetek mohl nabýt v pozici dobrověrného nabyvatele jednajícího s důvěrou v zápis v katastru nemovitostí, je pochopitelně nezbytné poskytnout protistraně odpovídající procesní prostor k tomu, aby mohla případně uplatnit protiargumentaci (tj. snést skutkové a právní argumenty negující předběžný úsudek soudu o dobrověrném nabytí vlastnického práva) a navrhnout (k verifikaci svých tvrzení) důkazy, jejichž prostřednictvím má být status dobrověrného nabyvatele daného účastníka zpochybněn.
Z vyložených judikatorních hledisek odvolací soud v daném případě nevycházel, když pouze souhrnně odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, aniž by v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku na podkladě zjištěných skutečností vztahujících se k judikovaným znakům skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka zprostředkoval pro rozhodnutí zásadně významné skutkové okolnosti případu, jež by posléze – pávě v intencích předmětné nálezové judikatury – podrobil finálnímu právně kvalifikačnímu závěru.
Dovolatelé přitom přiléhavě ve svém dovolání odkazují mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. 30 Cdo 429/2018, v němž je dovolacím soudem shrnuta judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu k problematice „nemo plus iuris“, a je zde podrobně vyloženo, jak má při verifikaci takové právní otázky rozhodující soud konkrétně postupovat, z čehož se podává rovněž i nezbytný obsah písemného vyhotovení rozsudku v případě, že rozhodující soud k poskytnutí takovéto soudní ochrany ve vztahu k danému účastníkovi řízení přistoupí.
Odvolací soud ovšem v daném případě takto nepostupoval, svůj závěr o poskytnutí soudní ochrany žalovaným nepodložil relevantními skutkovými zjištěními, ale ani odpovídající právně kvalifikační úvahou ve smyslu shora vyložené nálezové judikatury. Tyto zásadně významné defekty soudního rozhodnutí přitom nelze nijak korigovat (např. vydáním měnícího rozhodnutí) v dovolacím řízení a za popsané procesní situace nezbývá, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí.
Z vyložených důvodů Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc mu vrátit podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu