ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1364.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1364/2020-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. J. , narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 14, proti žalované M. V. , narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Danou Jančaříkovou, advokátkou se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 797, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 27/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. prosince 2019, č. j. 57 Co 226/2019-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. února 2019, č. j. 7 C 27/2018-73, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. dubna 2019, č. j. 7 C 27/2018-78, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí označených pozemků, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném řízení nepřisvědčil žalobkyni, že předmětnou kupní smlouvu uzavřela s žalovanou v omylu, pokud se týká předmětu smlouvy. Na základě dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně o rozsahu převáděných pozemků věděla, ale i pokud by tomu tak nebylo, pak podcenila situaci a jednala v celé záležitosti naprosto neopatrně a nevyvinula žádnou péči, aby se případnému omylu, kterého se dovolává, vyhnula.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. prosince 2019, č. j. 57 Co 226/2019-111, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud při rozhodování vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a zcela přisvědčil i jeho právnímu posouzení věci. Zdůraznil, že omyl není omluvitelný, pokud jej způsobil převážně samotný jednající, ať již tím, že se svým jednáním na vzniku omylu spolupodílel, anebo tím, že při získávání rozhodných skutečností nepostupoval s obvyklou mírou péče a opatrnosti, kterou lze po něm s ohledem na okolnosti případu požadovat. Uvedl dále, že v dané věci nelze přehlédnout, že to byla právě žalobkyně, která předmětnou smlouvu před jejím podepsáním nečetla, neviděla a ani ji vidět nechtěla, s nikým se neradila.
Odvolací soud dále reagoval na tvrzení žalobkyně o tom, že byla žalovanou uvedena v omyl, a to lstí, když této žalobní verzi na podkladě zjištěného skutkového stavu nepřisvědčil. Dodal, že „se ze strany žalované nejednalo o lstivé jednání, oproti tomu ze strany žalobkyně se jednalo o jednání neopatrné, když žalobkyně svým aktivním a pozorným jednáním případnému omylu, kterého se dovolává, nezabránila.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, které však není – jak bude dále vyloženo
– ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Je tomu tak z toho důvodu, že dovolání je v zásadě pojato jako prostá skutková a právní polemika s rozhodnutím odvolacího soudu. Námitky dovolatelky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nejednala v omylu vyvolaném lstí žalovanou. Dovolatelka s tímto závěrem odvolacího soudu polemizuje pouze v rovině skutkové ve spojení s odlišným názorem na hodnocení provedených důkazů, v dovolání předkládá svou skutkovou verzi případu, kterou podrobuje právnímu posouzení, přičemž na podkladě prezentovaného právního názoru polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, který ovšem při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění, která dovolatelka zpochybňuje.
Na podkladě takto pojaté dovolací argumentace (dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání) ovšem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze založit.
Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají.
Vymezila-li dovolatelka v dovolání předpoklad přípustnosti dovolání s tím, že: „ve vztahu k omylu vyvolanému lstí a hledisku omluvitelnosti tohoto omylu se jedná o otázku hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena“ , pak přehlíží, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť skutková zjištění – jak již vyložil v připomenuté pasáži v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud – v poměrech této věci nedávaly pro takový závěr (a tudíž pro posuzování otázky aplikace §584 odst. 2 o. z.) žádný podklad, neboť odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že dovolatelka při uzavírání kupní smlouvy nepostupovala s obvyklou mírou péče a opatrnosti, respektive „jednala naprosto neopatrně a nevyvinula vůbec žádnou péči, aby se případnému omylu, kterého se dovolává, vyhnula“ , a že: „se ze strany žalované nejednalo o lstivé jednání.“
Nejvyšší soud proto uzavírá, že uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů dovolacímu soudu nepodléhají. Předloženou argumentací se tak dovolatelka domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky dovolatelky týkající se neprovedení dalších navrhovaných důkazů.
Pokud dovolatelka v souvislosti s neprovedením navrhovaných důkazů ve svém dovolání dále namítá, že tím bylo porušeno „i právo žalobkyně na spravedlivý proces dané jí Ústavou ČR a LZPS“ , a dále k tomu dodává, že: „Je třeba uvést, že odvolací soud se v rámci napadeného rozhodnutí ze dne 2. 12. 2020 s těmito námitkami a návrhy na doplnění dokazování vůbec nevypořádal a jeho rozhodnutí je ve vztahu k tomuto návrhu na doplnění dokazování a absenci těchto důkazů naprosto nepřezkoumatelné“ , pak takové vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nelze považovat za právně relevantní.
Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16 (in https://nalus.usoud.cz ), zaujal právní názor, že dovolání je (také) přípustné (tehdy),
závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.
V daném případě ovšem dovolatelka z pohledu např. právě připomenutého nálezu sp. zn. I. ÚS 3507/16, nepostupovala, pročež ani v této části neměl dovolací soud důvod zabývat se přípustností dovolání.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nezbylo nejvyššímu soudu, než takto podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f
odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu