ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1847.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1847/2020-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci dědictví po M. F. , zemřelém dne 12. října 2013, posledně bytem XY, za účasti 1) M. B., narozeného dne XY, bytem XY, 2) V. D. , narozeného dne XY, bytem XY, 3) M. S. , narozené dne XY, bytem XY, 4) Z. B. , narozené dne XY, bytem XY, 5) V. D. , narozené dne XY, bytem XY, 6) H. M., narozené dne XY, bytem XY, 7) L. T. , narozené dne XY, bytem XY, 8) J. N. , narozeného dne XY, bytem XY, 9) M. K. , narozené dne XY, bytem XY, 10) P. P. , narozeného dne XY, bytem XY, 11) O. C. , narozené dne XY, bytem ve XY, 12) P. P. , narozeného dne XY, bytem XY, 13) R. P. , narozeného dne XY, bytem XY, 14) M. K. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská č. 2033/8, a 15) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 D 946/2013, o dovolání M. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2019, č. j. 24 Co 189/2017-243, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. října 2015, č. j. 13 D 946/2013-99, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po M. F., zemřelém dne 12. 10. 2013 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 10. 2013, č. j. 13 D 946/2013-3. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byl pověřen (§38 občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013) JUDr. Ivan Ertelt, notář v Praze 9.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 5. 10. 2015, č. j. 13 D 946/2013-99, rozhodl o tom, že v dědickém řízení po zůstaviteli bude dále jednáno s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových a že s M. B., K. D. [právním předchůdcem účastníků 2) až 13)] a M. K. dále jednáno nebude. Konstatoval zejména, že „listina zůstavitele ze dne 11. 10. 2013, označená jako Poslední slova, je z velké části nečitelná“ a že „ani jazykovým výkladem nelze zjistit její obsah“. Z uvedených důvodů považoval „uvedenou listinu zůstavitele za neplatnou“, neboť „je nesrozumitelná a neurčitá“ a nelze z ní „usuzovat na vůli zůstavitele povolat někoho z účastníků za dědice (i když jejich jména jsou v listině zmiňována) a případně v jakém rozsahu“. Uzavřel, že „zůstavitel nemá žádné dědice ze zákona“ a že „majetek zůstavitele připadne jako odúmrť státu“.
K odvolání M. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 7. 2019, č. j. 24 Co 189/2017-243, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Uvedl, že „není pochyb o tom, že listina ze dne 11. 10. 2013 označená jako 'poslední slova', která byla předložena v tomto dědickém řízení, je v podstatné části nečitelná a její obsah je nesrozumitelný“, že „tyto závady nelze odstranit ani jazykovým výkladem“ a že „z listiny nelze zjistit, koho měl zůstavitel v úmyslu ustanovit dědicem a v jakém rozsahu, i když jména jsou v listině zmíněna“. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel zemřel bez zákonných dědiců“, že „předložená listina není jako závěť platná“ a že „dědictví nabude podle §462 zákona č. 40/1964 Sb. stát“.
M. K. podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje zejména z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, zda „lze zjistit obsah závěti, která je obtížně čitelná, znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví“. Namítala, že „soud je povinen pokusit se odstranit nesrozumitelnost závěti z důvodu její nečitelnosti nejen výkladem, ale také veškerými dalšími prostředky, které mohou nečitelnost závěti odstranit“. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu (rozhodného pro posouzení projednávané věci) zjištěno, že M. F. (dále jen „zůstavitel“) zemřel dne 12. 10. 2013 jako bezdětný vdovec a zanechal holografní závěť, nazvanou „Poslední slova“ a pořízenou dne 11. 10. 2013 v přítomnosti dvou svědkyň L. M. a M. C., které závěť podepsaly. Z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, že pořízením holografní závěti zůstavitel směřoval k naplnění svého celoživotního úsilí věnovaného charitativní činnosti a že za závětní dědice měli být povoláni M. B., K. D. a M. K.. Vzhledem k tomu, že zástupce státu [účastnice 4)] prohlášením do protokolu o jednání před soudním komisařem dne 27. 2. 2014 neuznal závěť za „pravou a platnou“, přičemž poukázal na její neurčitost a nesrozumitelnost, soudy v dědickém řízení dovodily, že rozhodnutí o dědickém právu po zůstaviteli závisí na právním posouzení věci (otázce výkladu určitosti a srozumitelnosti závěti), nikoliv na posouzení otázky skutkové (mezi účastníky nemělo být pochyb o pravosti závěti, tj. o tom, zda zůstavitel tuto závěť napsal a podepsal vlastní rukou); postupovaly proto podle §175k odst. 1 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, a nešetřily podmínky dědického práva ve sporném řízení ve smyslu §175k odst. 2 téhož zákona. Z obsahu spisu dále vyplývá, že v průběhu dědického řízení K. D. dne 1. 8. 2015 zemřel a že dne 26. 4. 2018 zemřela i L. K., jedna z jeho právních nástupců. Soud v dědickém řízení po zůstaviteli proto rozhodl, že na jejich místě bude dále jednáno jako s účastníky řízení 2) až 13) s jejich právními nástupci.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí o dědickém právu po zůstaviteli rozhodující posouzení právní otázky, zda holografní závěť pořízenou ve smyslu ustanovení §476a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), činí neplatnou (bez dalšího) ty okolnosti, že je v podstatné části nečitelná, její obsah je nesrozumitelný a tyto závady nelze odstranit ani jazykovým výkladem. Protože se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání M. K. je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání dovolání ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzované věci dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání M. K. je opodstatněné.
Podle ustanovení §477 odst. 1 obč. zák. v závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Jak je zřejmé z citace ustanovení §477 odst. 1 věty první obč. zák., k obligatorním náležitostem závěti patří ustanovení dědiců, kterým majetek zůstavitele připadne.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu závěti z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je pořizováno, nebo v označení konkrétních dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 44, ročník 1979; rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015).
Vůle účastníka právního úkonu má právem předpokládané (sledované) účinky jen tehdy, jestliže byla projevena. Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření projevu vůle nelze dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle. Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo neurčitost projevu vůle lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.
Výslovný právní úkon (právní úkon vyjádřený slovy) se vykládá – jak vyplývá z §35 odst. 2 obč. zák. – jednak podle použitého jazykového vyjádření, jednak podle vůle jednajícího (toho, kdo právní úkon učinil). Výklad podle použitého jazykového vyjádření spočívá v rozboru užitých slov a smyslu použitých výrazů. Na vůli jednajícího lze usuzovat z okolností, za nichž ji projevil, včetně chování projevu vůle předcházejícímu, případně též z jeho následného chování, jestliže spolehlivě vypovídá o vůli jednajícího v době projevu. Vůle jednajícího je však prostředkem interpretace projevu vůle, jen jestliže tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Vypovídá-li tedy použité slovní vyjádření spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být interpretován jinak, i kdyby snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto jazykovému vyjádření. Uvedené na druhé straně neznamená, že by se mělo lpět jen na doslovném významu použitých výrazů; smyslem výkladu je zjištění skutečného záměru jednajícího v projevu vůle a opomenuto nemůže být ani to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen.
Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník (jiný subjekt) právních vztahů neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není samozřejmě dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1997).
Dovolací soud je toho názoru, že v souzené věci odvolací soud aplikoval a interpretoval ustanovení §35 odst. 2, §37 odst. 1 a §477 odst. 1 obč. zák. v rozporu s uvedenou judikaturou.
Pokud totiž dovolatelka namítá, že se soudy měly zabývat nejen předloženou listinou ze dne 11. 10. 2013, ale i důkazy, které jí byly navrženy, jsou její námitky opodstatněné. Nelze přehlížet zejména to, že již v průběhu řízení navrhla (kromě „grafologického posudku za účelem zjištění pravosti závěti a vyložení přepisu jejího textu“) i důkaz výslechy svědkyň pořízení závěti, z nichž by mohly vyplývat okolnosti rozhodné pro zjištění skutečné vůle zůstavitele. Nezbytným se v tomto ohledu jeví důkaz výslechy L. M. a M. C., jejichž „přesné bydliště je možné doložit“, jak vyplývá z obsahu sdělení M. K., označeného jako „odvolání k protokolu o jednání před soudním komisařem“ dne 27. 2. 2014 (č. l. 79 spisu). Odtud rovněž vyplývá, že M. C. „byla na návštěvě u svého nemocného manžela, který v té době“ (pozn.: v době sepisu závěti) „sdílel nemocniční pokoj se zůstavitelem“. M. K. se dále v odvolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 6. 2017 domáhala, aby „byla brána v úvahu písemná interpretace závěti, kterou poskytla svědkyně M.“ (č. l. 75 spisu). Mimo jiné uvedla, že „paní M., která dorazila právě až ke konci psaní, když ji zůstavitel žádal o podpis, musela sama jeho nejdříve požádat, aby jí text ozřejmil, protože chtěla vědět, co vlastně podepisuje“, a že „si toto zaznamenala na papír, který byl též doložen pro autentické ozřejmění textu“. Jak je zřejmé z obsahu spisu, soud prvního stupně rozhodl o neurčitosti a nesrozumitelnosti závěti ze dne 11. 10. 2013, aniž by se s těmito návrhy na dokazování jakkoli vypořádal. Odvolací soud jeho závěr bez dalšího potvrdil. Takový postup soudů není správný. Pokud projev vůle sám o sobě není dostatečně určitý a srozumitelný, resp. existují pochybnosti o jeho určitosti a srozumitelnosti jako v daném případě, vyžaduje závěr o výkladu podle ust. §35 odst. 2 obč. zák. nepochybně další skutková zjištění (vyplývající z dokazování za tím účelem provedeného) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98 , publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 7, ročník 1999].
K navrhovanému důkazu znaleckým posudkem (k interpretaci nečitelného textu závěti, příp. ke zjištění pravosti závěti) dovolací soud pro úplnost dodává, že v posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí o dědickém právu po zůstaviteli nezbytné vyřešení právní otázky, zda ke dni jeho smrti existovala platná (tj. určitá a srozumitelná) závěť v jeho prospěch. Pokud by tedy soudy na základě provedeného dokazování výslechy svědkyň, které se nabízely a byly opomenuty, nedospěly k jednoznačnému závěru o určitosti a srozumitelnosti právního úkonu zůstavitele ze dne 11. 10. 2013, bude na jejich posouzení, zda k této otázce provedou i navrhovaný důkaz znaleckým posudkem. Až v případě právního závěru o platnosti závěti (ve smyslu ust. §37 odst. 1 obč. zák.) by pak však mohla být (a to pouze ve sporném řízení podle ust. §175k odst. 2 o.s.ř., ve znění do 31. 12. 2013) řešena skutková otázka pravosti závěti, za předpokladu, že by mezi účastníky skutečně bylo pochyb i o tom, zda zůstavitel tuto závěť napsal a podepsal vlastní rukou.
Jelikož soudy v řízení nepostupovaly tak, jak uvedeno výše, dosud neprovedly žádné dokazování potřebné ke zjištění, jaká byla vůle zůstavitele, když nelze vycházet pouze ze znění listiny, na němž je projev vůle zachycen, je závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že závěť ze dne 11. 10. 2013 je podle §37 odst. 1 obč. zák. „neplatná“ a nadále bude jednáno pouze s Českou republikou, předčasný, a proto (zatím) i nesprávný.
Odvolací soud navíc - jak vyplývá z obsahu spisu - rozhodl napadeným usnesením o odvolání M. K. proti usnesení soudu prvního stupně bez nařízení jednání, ačkoliv předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí ve věci samé, o odvolání nebylo rozhodnuto některým ze způsobů uvedených v ustanovení §214 odst. 2 písm. a), b), d) nebo e) o. s. ř. a účastníci se podle obsahu spisu práva účasti na projednání věci nevzdali a ani s rozhodnutím věci bez nařízení jednání před odvolacím soudem nevyslovili souhlas. Odvolací soud tímto nesprávným postupem odňal účastníkům možnost jednat před soudem (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 1997). Dovolací soud ke zjištěné zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 9) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu