ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1981.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1981/2020-353
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mgr. Marka del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, zastoupeného Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti (v níže uvedených rozhodnutích označeným) žalovaným 1) P. L. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Viktorem Bedrnou, advokátem se sídlem v Praze 7, U letenského sadu 8, a 2) Z. L. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, za účasti a) V. K., narozeného dne XY, bytem v XY, a b) M. J., narozeného dne XY, bytem v XY, vedlejších účastníků na straně žalobkyně, obou zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 263/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2020, č. j. 13 Co 359/2019-259, takto:
I. Dovolání žalovaného 2) se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2020, č. j. 13 Co 359/2019-259, se v měnícím meritorním výroku I. (zde pouze) ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), a dále ve výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. června 2019, č. j. 25 C 263/2018-185, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí označených pozemků, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Při rozhodování soud prvního stupně vyšel mj. ze zjištění, že: „1. žalovaný byl ke dni 12. 7. 2018 vlastníkem předmětných pozemků“ a po provedeném řízení učinil závěr o skutkovém stavu věci, že: „2. žalovaný, který nabyl pozemky parc. č. XY a č. XY na základě pravomocného rozsudku zdejšího soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 42 C 77/2014-96, převedl vlastnické právo k těmto pozemkům na na 1. žalovaného. Dovolací soud následně rozsudek ze dne 25. 2. 2015, č. j. 42 C 77/2014-96, zrušil. Žalobkyně se domáhala určení, že je i nadále vlastníkem předmětných pozemků.“
Soud prvního stupně předně posuzoval, zda žalobkyni na podání této určovací žaloby svědčí naléhavý právní zájem, či nikoliv. Dospěl k závěru, že: „tato naléhavost zde dána je, když bez požadovaného určení nemůže být vyřešena otázka podstatná pro obě strany sporu, jelikož se jedná o definitivní zjištění, kdo je vlastníkem předmětných nemovitých věcí (pozemky parc. č. XY a č.XY) a rozhodnutí v této věci tak vytvoří pevný právní rámec mezi účastníky.“
Soud prvního stupně pak v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (dále již i ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu „odůvodnění rozsudku“) vyložil své závěry, které jej vedly k zamítnutí této určovací žaloby.
K odvolání všech (takto shora označených) účastníků řízení Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. února 2020, č. j. 13 Co 359/2019-259, rozsudek soudu prvního stupně změnil „tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY vedeného Katastrálním úřadem XY, Katastrálním pracovištěm XY na listu vlastnictví č. XY“ (poznámka Nejvyššího soudu: odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dále tento pozemek označuje jako „pozemek 1“ ), a „jinak, to je v zamítavém výroku o věci samé týkajícím se pozemku parc. č. XY v tomtéž katastrálním území vedeného na stejném listu vlastnictví.“ (poznámka Nejvyššího soudu: odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dále tento pozemek označuje jako „pozemek 2“ ) prvoinstanční rozsudek potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že: „jako vlastník nemovitostí 1 a 2 je v katastru nemovitostí zapsán druhý (poznámka Nejvyššího soudu: jde o písařskou nesprávnost, neboť odvolacím soudem byl zjevně míněn – s přihlédnutím k obsahu celého textu – žalovaný 1/, tj. „první žalovaný“ ) žalovaný P. L. Proto má žalobkyně naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k pozemkům, protože takové rozhodnutí soudu může být podkladem pro provedená změny v zápisu v katastru nemovitostí.“ Dosah §80 o. s. ř. ve vztahu k označenému žalovanému 2) odvolací soud neposuzoval.
Z hlediska merita věci odvolací soud své rozhodnutí založil na těchto (ve stručnosti zrekapitulováno z odůvodnění jeho rozsudku) závěrech:
1. „Odvolací soud sdílí právní názor soudu prvního stupně, že darování pozemků 1 a 2 smlouvou uzavřenou mezi žalovanými dne 10. 6. 2016, kdy první žalovaný byl třetí osobou, nebyl obcházen zákon, ani nepředstavuje nemravné jednání…K uzavření darovací smlouvy došlo až po podání dovolání, v němž ale žalobkyně pozemky 1 a 2 vůbec nezmínila. Darovací smlouvu uzavřeli žalovaní jen ohledně těch pozemků, stran nichž se domnívali, že se jich dovolání žalovaných netýká. Důvody neplatnosti darovací smlouvy ani odvolací soud neshledal.“
2. „Odvolací soud je na rozdíl od soudu prvního stupně přesvědčen o tom, že pozemek 1 nebylo možno vydat proto, že se na něm nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před prvním říjnem 1976.“
3. „Odvolací soud tedy uzavírá, že pozemek 1 je v restituci nevydatelný, protože se na něm nachází zahrádková a chatová osada, která byla zřízena před 1. 10. 1976. Již tento závěr postačuje pro změnu rozsudku soudu prvního stupně v tom smyslu, že vlastníkem pozemku 1 je žalobkyně.“
4. „Ve vztahu k pozemku 2 žádná překážka převodu nebyla tvrzena, a tak soud prvního stupně nepochybil, když žalobu o určení vlastnického práva k tomuto pozemku zamítl a odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se tohoto pozemku podle §219 o. s. ř. jako ve výroku věcně správný potvrdil.“
Proti tomuto rozsudku, a to do jeho meritorního měnícího výroku I., odvolacího soudu podali oba žalovaní prostřednictvím svých advokátů včasná dovolání.
Ještě před předložením věci soudem prvního stupně Nejvyššímu soudu oznámili (prostřednictvím svého advokáta) V. K. a M. J., oba gen. Shora – podáním, doručeným soudu prvního stupně dne 25. května 2020 (č. l. 297-298) – vstup do řízení jako vedlejší účastníci na straně žalobkyně, přičemž soud prvního stupně toto podání doručil účastníkům řízení (viz ref. na č. l. 321 verte).
Dovolání žalovaného 2) je nutno považovat za subjektivně nepřípustné.
V judikatuře dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle §80 (dříve písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002; všechna zde označená rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ).
Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 1677/2007, vyložil a odůvodnil právní názor, že ve sporu o určení vlastnictví k nemovitostem právní vztah vlastnictví je svými subjekty vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobou, v jejíž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí. Uvedl dále, že reálné možnosti soudního výroku [o žalobě podle §80 písm. c) (nyní §80) o. s. ř.] ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí - jak bylo naznačeno - též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, resp. rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v §83 odst. 2 o. s. ř., a v případech, kdy tak stanoví zvláštní právní předpisy, je závazný jen pro účastníky řízení (§159a o. s. ř.).
V rozsudku ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, pak dovolací soud judikoval, že vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se záznamem [poznámka dovolacího soudu: nyní vkladem - k tomu srov. §11 odst. 1, §17 odst. 2 a 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů], učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají.
K posledně uvedenému lze dodat, že uvedený názor se uplatní i v případě, pokud výsledkem (podle podané žaloby) soudní věcně právní deklarace k nemovitému majetku má být vyjádření, že osoba, které podle aktuálního stavu zápisů v katastru nemovitostí nesvědčí předmětný zápis vlastnického práva, je (spolu)vlastníkem tohoto majetku, přičemž v takovém případě má dojít (předmětným vkladem podle takto vydaného soudního rozhodnutí) ke změně zápisu v katastru nemovitostí; v takové situaci je tudíž nezbytné, aby žalobce žaloval (kromě osoby zapsané v katastru nemovitostí) též tuto osobu, v jejíž prospěch má být vlastnické právo v katastru nemovitostí na podkladě soudního rozhodnutí zapsáno.
Výše vyložené souvislosti se pak z povahy věci projevují (projevit musí) i ve vztahu k posouzení oprávnění (subjektivní legitimaci) dotčené osoby podat dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu. Je tomu tak z toho důvodu, že subjektivní přípustnost dovolání se pojí s určením toho, kdo je v daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení §243c odst. 3 a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Odpověď na tuto otázku reflektuje stav procesní újmy, jenž nastává v osobě určitého (některého) účastníka a který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí buďto zruší či je změní.
Popsané oprávnění (subjektivní legitimace) podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zajisté náleží žalovanému 1), v jehož neprospěch vyznívá v dotčeném (shora zreferovaném směru) rozhodnutí odvolacího soudu, kdy prostřednictvím podaného dovolání se žalovaný 1) může domáhat pro sebe příznivějšího výsledku.
Taková procesní situace ovšem v případě žalovaného 2) nastat objektivně nemůže, neboť deklaratorní výrok věcně právního vztahu k předmětnému nemovitému majetku se jej nijak nedotýká. Žalovaný 2) tudíž v dovolacím řízení v uvedeném směru objektivně nemůže dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku, neboť ze shora vyložených důvodů nebyl v předchozích řízeních vůbec pasivně věcně legitimován, nehledě na okolnost, že oba soudy – jak bude ještě vyloženo níže – se dopustily pochybení, pakliže nereflektovaly, že žalobkyně v podané žalobě Z. L. neoznačila za 2) žalovaného, nýbrž za vedlejšího účastníka na straně žalovaného P. L.
Dovolání žalovaného 2) proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu není tudíž podle §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. subjektivně přípustné.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného 2) odmítl.
Naopak dovolání žalovaného 1) nelze upřít opodstatnění. Aniž by Nejvyšší soud byl nucen ve stručnosti zreferovat celý obsah podaného dovolání žalovaného 1) a k němu se upínajícího vyjádření žalobkyně, postačí (pro stručnost) poukázat na tu část dovolací argumentace, v níž je namítáno, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nereagoval na právní argumentaci (s odkazy na judikaturu dovolacího soudu), kterou na svou obranu snesl žalovaný 1) již v prvoinstančním řízení, což je podle dovolatele v rozporu s nálezovou judikaturu Ústavního soudu, in concreto s jeho nálezem ze dne 12. ledna 2016, sp. zn. III. ÚS 119/14.
Jakkoliv esenciální vymezení dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. a předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve vztahu k §237 o. s. ř., se (logicky) pojí s rozhodovací praxí dovolacího soudu, nelze pochopitelně ponechat stranou nálezovou judikaturu Ústavního soudu (s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Jak totiž Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ustáleně připomíná, jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná jako dovolací důvod podle §241a o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16).
Současně ovšem musí dovolatel v tomto ústavně právním rámci také relevantním způsobem vymezit (svého druhu) předpoklady přípustnosti, respektive danou variantu předpokladu přípustnosti svého dovolání. K tomu Ústavní soud např. v nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, vyložil, že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jeho ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu. Nelze totiž přijmout závěr, že existuje „dvojí právo“, tedy právo zákonné a právo ústavní, přičemž dovolání se vztahuje pouze na porušení zákona, nikoliv však ústavních práv.
Uvedené závěry Ústavního soudu plynoucí z jeho nálezové judikatury Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi důsledně respektuje a pro poměry této věci konstatuje, že z pohledu ústavně právní argumentace žalovaný 1) své dovolání v intencích připomenuté nálezové judikatury Ústavního soudu odpovídajícím způsobem precizoval, pročež byly splněny podmínky k tomu, aby se Nejvyšší soud takto jím podaným dovoláním zabýval z pohledu jeho přípustnosti.
Dovolání žalovaného 1) je přípustné, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozporu nejen s nálezovou judikaturou Ústavního soudu ohledně nezbytného vypořádání se s právně relevantní argumentací žalovaného 1) v odůvodnění vydaného rozsudku, ale i s judikaturou uvedených soudů týkající se nezbytného vyložení právního posouzení věci v odůvodnění písemného vyhotovení soudního rozhodnutí.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, dále pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, nebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, případně za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014], anebo pokud své rozhodnutí nezaložil na žádné či seznatelné právně kvalifikační úvaze (typicky jde o případy, kdy v odůvodnění rozhodnutí zcela absentuje vlastní právní posouzení založené na interpretaci a aplikaci příslušného právního pravidla chování podle konkrétního právního předpisu, případně chybí zdůvodnění, že na zjištěný skutkový stav nebylo možné aplikovat žádné právní pravidlo chování, neboť daný předmět řízení není z pohledu práva reglementován, a proto nelze rozhodnout o právech či povinnostech účastníků daného řízení).
Bylo již shora na podkladě nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 119/14 vyloženo, že ke splnění řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je nezbytné odůvodnit vydaný rozsudek i z hlediska učiněného právního (právně kvalifikačního) závěru.
V nálezu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, Ústavní soud vyložil, že pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění svého rozsudku dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy, s případnou citací publikované judikatury nebo názorů právní vědy; v opačném případě dojde ze strany rozhodujícího soudu k porušení práva účastníků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rovněž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi připomíná, že primární povinností soudu je v písemném vyhotovení odůvodnění rozsudku vyložit jednoznačnou právně kvalifikační úvahu představující srozumitelně vyznívající použití příslušné právní normy či právních norem na zjištěný skutkový stav (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 3762/2016).
V posuzované věci ovšem rozsudek odvolacího soudu (jeho odůvodnění) tyto vyložené limity zjevně nesplňuje. Odvolací soud – jak již bylo shora ve stručnosti připomenuto – v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že neshledal důvod neplatnosti darovací smlouvy, která představuje nabývací titul k předmětným pozemkům pro žalovaného 1), současně však svůj závěr svědčící o vlastnickém právu žalobkyně k dotčenému pozemku zakládá pouze na argumentaci, že: „pozemek 1 je v restituci nevydatelný, protože se na něm nachází zahrádková a chatová osada, která byla zřízena před 1. 10. 1976“, která v žádném ohledu nepředstavuje právní posouzení věci, tj. alespoň stručné vyložení právně kvalifikační úvahy založené na interpretaci a následné aplikaci konkrétního pravidla chování podle příslušného právního předpisu.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu neobsahuje právní posouzení věci ve smyslu shora připomenuté judikatury, jde tato absence esenciální náležitosti odůvodnění rozsudku na vrub jeho věcné správnosti, neboť dovolacímu soudu je při podání řádného dovolání za takové situace (vůbec) upřena možnost věcného přezkumu rozsudku.
Vzhledem k přípustnosti dovolání byl dovolací soud povinen přihlédnout též k (jiným) vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. Dovolací soud takové (jiné) vady detekoval.
Ačkoliv žalobkyně (dne 10. srpna 2018) podala u soudu prvního stupně žalobu o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům pouze vůči žalovanému P. L., gen. shora, přičemž v žalobě současně uvedla, že žalobu podává „za účasti“ Z. L., gen shora, z obsahu procesního spisu nelze zjistit, že by soud prvního stupně či následně odvolací soud výše uvedenou procesní okolnost reflektovaly z pohledu §93 odst. 1 až 3 o. s. ř. Namísto toho soud prvního stupně bez jakéhokoliv dalšího procesně právního podkladu jednal se Z. L. jako s žalovaným 2) (viz v samém začátku zahájeného řízení srov. referát soudce o doručení žaloby na č. l. 33 verte a doručenky připojené na č. l. 34 verte), stejně jako posléze odvolací soud, aniž by na tuto okolnost reagoval vydáním (v úvahu přicházejícího) kasačního rozhodnutí s uložením závazného právního názoru soudu prvního stupně k jeho procesnímu postupu v dalším prvoinstančním řízení (k tomu srov. např. komentář k §93 odst. 2 o. s. ř., in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 606, nebo in Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, elektronická verze – https://beck-online.cz ).
V rozsudku ze dne 19. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010, Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že mění-li odvolací soud svým rozhodnutím odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo procesně příznivé pro účastníka, který v řízení v prvním stupni v rámci procesní obrany na podporu své právní argumentace poukazoval na konkrétní rozhodnutí, ve kterém příslušný soud měl ve skutkově obdobné věci vyložit určitý právní názor, je nezbytné, aby odvolací soud na takovou argumentaci, respektive právní názor obsažený v citovaném rozhodnutí reagoval a v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku v odpovídajícím rozsahu vyložil, proč judikovaný právní názor nebylo možno při rozhodování v odvolacím řízení zohlednit, případně pro jaké důvody jej považoval za překonaný (např. s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu atd.).
Ústavní soud pak ve svém nálezu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, zaujal právní názor, že argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil; v opačném případě dojde ze strany rozhodujícího soudu k porušení práva dotčeného účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V daném případě ovšem odvolací soud takto (ve smyslu posledně připomenutého právního názoru dovolacího soudu či Ústavního soudu) nepostupoval, neboť k právní argumentaci, kterou žalovaný 1) uplatnil již v prvoinstančním řízení (viz např. vyjádření žalovaného 1/ k žalobě na č. l. 44 a násl. procesního spisu), v odůvodnění svého rozsudku nereagoval. Proto i z tohoto důvodu – již pro vyložený ústavně právní rozměr věci – dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže (také) obstát.
V neposlední řadě dovolací soud nemohl přehlédnout, že formulace žalobního petitu neodpovídá zákonu odpovídajícím náležitostem.
Předně dovolací soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 2855/2008, v němž se vyjádřil k problematice formulování žalobního petitu s ohledem na katastrální aspekt věci, a to v poměrech tehdejší úpravy katastrálního práva. V tomto rozsudku dovolací soud s přihlédnutím k tehdejší právní úpravě mj. vyložil, že domáhá-li se žalobce žalobou určení, že Česká republika je vlastnicí blíže specifikovaných nemovitostí, je zapotřebí zohlednit, že podle §39 odst. 5 vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, pokud je osobou, jejíž věcné právo vzniká, mění se nebo zaniká, Česká republika, je v listinách určených záznamem do katastru uvedena organizační složka státu nebo státní organizace, která naposledy byla nebo dosud je příslušná hospodařit s dotčenou nemovitostí nebo Pozemkový fond České republiky, který má k dotčené nemovitosti právo správy. Tento právní režim se uplatní i tehdy, pokud má být rozsudkem deklarováno existující věcné právo České republiky, jejíž věcně právní vztah k příslušnému nemovitému majetku (např. pro absolutní neplatnost převodní smlouvy či z jiného důvodu) nezanikl, a tedy deklaratorním rozsudkem ani (nově) takový věcně právní vztah nevzniká. Jestliže žalobní petit není formulován i s ohledem na §39 odst. 5 vyhlášky č. 26/2007 Sb. A nemohl by být již z tohoto důvodu převzat do výroku rozsudku, je povinností soudu procesním způsobem vést žalobce k jeho precizaci.
Výše uvedený právní názor dovolacího soudu je třeba nyní přizpůsobit poměrům plynoucím z (nového) katastrálního práva. Podle §14 odst. 2 vyhl. č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), ve znění pozdějších předpisů, je-li vlastníkem nebo jiným oprávněným Česká republika, sídlo se neeviduje. O organizační složce státu se evidují obdobné údaje jako o právnické osobě. Podle §4 odst. 3 písm. a) až c) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, o právnické osobě se do katastru zapisuje název nebo obchodní firma, identifikační číslo osoby nebo jiný obdobný identifikační údaj, je-li přidělen, a sídlo. Rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí představuje vkladovou veřejnou listinu, u níž katastrální úřad mj. zkoumá, zda splňuje náležitosti listiny pro zápis do katastru (k tomu srov. §17 odst. 1 odst. 2 písm. a/ katastrálního zákona).
Z posledně uvedeného vyplývá, že má-li být Česká republika na podkladě vydaného soudního rozhodnutí v katastru nemovitostí evidována jako vlastnice předmětného nemovitého majetku zapsaného v katastru nemovitostí, je nezbytné žalobní petit formulovat tak, aby v něm byly obsaženy všechny právně rozhodné údaje, tedy také údaje o příslušné organizační složce státu identifikované jejím názvem, identifikačním číslem a adresou jejího sídla.
Ani v tomto ohledu rozsudek odvolacího soudu (v jeho meritorním výroku) výše uvedené normativní limity nerespektoval.
Ze všech vyložených důvodů proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, a to v rozsahu, jak se podává z výroku II. podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Důvodem kasace měnícího meritorního výroku I. rozsudku odvolacího soudu – a to pouze ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) - byla okolnost, že žalobkyně podala určovací žalobu toliko proti žalovanému P. L., který v době rozhodování soudu prvního stupně i odvolacího soudu byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník mj. pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, když oba soudy vedly nesprávně řízení také s žalovaným 2) – Z. L., který ovšem žalobkyní zažalován nebyl a byl jí toliko v žalobě uveden jako „vedlejší účastník“ na straně žalovaného P. L.
Na druhé straně okolnost, že nákladovým výrokem II. rozsudku odvolacího soudu byla takto označenému žalovanému 2) – vedle (nesprávně označeného) žalovaného (1/) - uložena rovněž povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů, nutně vedla dovolací soud k plné kasaci tohoto nákladového výroku a vrácení věci – v uvedeném rozsahu (tj. jak meritorního výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1/, tak i nákladového výroku II.) – odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Tímto rozhodnutím byly současně konzumovány návrhy dovolatelů na odložení právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 11. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu