ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.222.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 222/2019-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci pozůstalosti po V. A., zemřelém dne 11. července 2016, posledně bytem v XY, za účasti 1) R. M., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem v Ostravě, Přívozská č. 703/10, a 2) V. A., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Danielem Grimmem, advokátem se sídlem v Ostravě, Janáčkova č. 1089/20, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp zn. 20 D 1110/2016, o dovolání V. A. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2018, č. j. 10 Co 10/2018-218, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o pozůstalosti po V. A., zemřelém dne 11.7.2016 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 28.7.2016, č.j. 20 D 1110/2016-3. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti byl pověřen JUDr. Petr Filip Schindler, notář se sídlem v Opavě (§101 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).
Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 21.6.2017, č.j. 20 D 1110/2016-87, výrokem I. stanovil obvyklou cenu majetku pozůstalosti 856.225 Kč, výši dluhů pozůstalosti 68.733,63 Kč, čistou hodnotu pozůstalosti 787.491,37 Kč, výrokem II. potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů dědicům ze zákona V. A. ve výši 553745/787491 a R. M. ve výši 233746/787491 na veškerém pozůstalostním majetku a dluzích, a současně uvedl, jaký majetek a dluhy náleží do pozůstalosti, výrokem III. rozhodl, že se dědická posloupnost zřízením svěřeneckého nástupnictví, doložením času ani jiným způsobem, nenařizuje, a výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání R. M. a V. A. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27.4.2018, č.j. 10 Co 10/2018-218, usnesení okresního soudu změnil tak, že se stanovuje obvyklá cena majetku pozůstalosti částkou 936.225 Kč, výše dluhů pozůstalosti částkou 68.733,63 Kč, čistá hodnota pozůstalosti částkou 867.491,37 Kč; že se potvrzuje nabytí dědictví podle dědických podílů dědicům ze zákona tak, že V. A. náleží dědický podíl ve výši jedné poloviny a R. M. dědický podíl ve výši jedné poloviny na veškerém pozůstalostním majetku a dluzích (ve výroku usnesení vyjmenovaných); že se dědická posloupnost zřízením svěřeneckého nástupnictví, doložením času ani jiným způsobem, nenařizuje; že se notáři JUDr. Petru Schindlerovi, jako soudnímu komisaři, přiznává odměna a hotové výdaje v celkové výši 13.303 Kč, což jsou povinni zaplatit V. A. a R. M. každý částkou 6.651,50 Kč; že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení; a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že nejsou splněny podmínky pro započtení na dědický podíl dcery zůstavitele. K darování automobilu zůstavitelem dceři R. M. vyslovil, že „tímto darováním k neodůvodněnému znevýhodnění pozůstalého syna V. A. nedošlo“. Odlišný právní názor, než soud prvního stupně, však zaujal ve vztahu k započtení darování pozemku p.č. XY v k.ú. XY zůstavitelem dceři R. M. darovací smlouvou ze dne 15.12.2011, s odůvodněním, že „ustanovení §1660 odst. 2 občanského zákoníku stanoví, že na povinný díl (zde na dědický podíl) se započte to, co nepominutelný dědic obdržel od zůstavitele v posledních třech letech před jeho smrtí“, a jestliže zůstavitel zemřel 11.7.2016 a předmětný pozemek daroval již v roce 2011, tedy ve lhůtě delší než tři roky před smrtí zůstavitele, „znamená to, že k darování předmětného pozemku pozůstalé dceři zůstavitele není možno přihlížet, a tedy není možné provést ani započtení darování uvedeného pozemku na dědický podíl“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal V. A. dovolání, neboť má za to, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu dosud vyřešena, Krajský soud se odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Podle jeho názoru odvolací soud chybně aplikoval ustanovení §1660 odst. 2 občanského zákoníku, které se na tento případ nevztahuje, když upravuje započtení darů zůstavitele na povinný díl; pokud jsou dědici povoláváni výhradně ze zákona, je nutno aplikovat ustanovení §1664 občanského zákoníku (jsou-li pro jeho aplikaci splněny podmínky). Povinný díl se vyplácí pouze za situace, kdy zůstavitel nepominutelného dědice v pořízení pro případ smrti zcela nebo zčásti pominul, pokud se však dědí na základě zákonné posloupnosti, nepřichází povinný díl v úvahu a dědici, byť nepominutelnému, náleží dědický podíl. V daném případě dcera zůstavitele nebyla zkrácena na svém povinném dílu, tudíž nemělo být prováděno započtení na povinný díl, oběma dědicům ze zákona náleží dědický podíl, který se určí v souladu se zákonem, a započtení darů upravují §1662 až 1664 občanského zákoníku. Ohledně nezapočtení daru automobilu na dědický podíl pozůstalé dcery dovolatel namítá, že soudy zkoumaly, zda byla dcera zůstavitele darem neodůvodněně zvýhodněna, místo toho, aby se zabývaly otázkou, zda byl on, jako nepominutelný dědic, neodůvodněně znevýhodněn. Dále odvolací soud podle dovolatele zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když neposoudil jeho podání ze dne 9.4.2018 (ve kterém soudu sdělil, že u jednání nebude moci být zastoupen advokátem, neboť není schopen nést náklady na právní zastoupení, předložil lékařské zprávy o svém zdravotním stavu a navrhl, aby „soud navrhl řešení tak, aby došlo k vyvážení s protistranou v soudním procesu“) jako žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů, neposuzoval tedy toto podání podle jeho obsahu, čímž se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 369/2015. Závěrem dovolání dovolatel navrhl, aby „Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Pro rozhodnutí soudů o výši dědických podílů V. A. a R. M., jako dědiců podle zákonné posloupnosti v první třídě dědiců, bylo mimo jiné významné posouzení, zda lze na dědický podíl započíst to, co dědic od zůstavitele bezplatně obdržel dříve než v posledních třech letech před smrtí zůstavitele. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla od účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“), tj. od 1.1.2014, dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání V. A. proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Na povinný díl se započte vše, co nepominutelný dědic z pozůstalosti skutečně nabyl odkazem nebo jiným opatřením (§1660 odst. 1 o.z.).
Na povinný díl se započte i to, co nepominutelný dědic od zůstavitele bezplatně obdržel v posledních třech letech před jeho smrtí, ledaže zůstavitel přikáže, aby se započtení provedlo za delší dobu; potomku se kromě toho započte i to, co od zůstavitele obdržel dědicův předek. Při započtení se však nepřihlíží k obvyklým darováním (§1660 odst. 2 o.s.ř.).
Dědické podíly se vypočtou stejně jako povinný díl (§1662 o.z.).
Při posloupnosti dědiců podle pořízení pro případ smrti nebo při zákonné dědické posloupnosti se započtení na dědický podíl provede, jen přikázal-li to zůstavitel projevem vůle učiněným ve formě předepsané pro pořízení závěti (§1663 o.z.).
Soud může provést započtení na dědický podíl, i když to zůstavitel nepřikázal, byl-li by jinak nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn; k obvyklým darováním se však nepřihlíží (§1664 o.z.)
Podle ustanovení §1642 o.z. povinný díl z pozůstalosti náleží nepominutelnému dědici, kterým je podle ustanovení §1643 o.z. dítě zůstavitele a nedědí-li, pak jeho potomci. Podle ustanovení §1644 odst. 1 o.z. může být povinný díl zůstaven v podobě dědického podílu nebo odkazu, ale musí zůstat nepominutelnému dědici nezatížen. Výpočet povinného dílu je upraven v ustanovení §1654 a násl. o.z.
Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že účel „započtení“ je v zásadě stejný jako za právní úpravy účinné do 31.12.2013 (§484 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tedy, že má sloužit spravedlivému rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitele do majetku dědiců, cílem je odstranit, resp. snížit majetkové disproporce mezi dědici, pokud mají původ v majetkových zdrojích plynoucích od zůstavitele, tak, aby bylo dosaženo alespoň částečného srovnání hodnoty majetku nabytého jednotlivými dědici jak dědictvím, tak i bezplatným nabytím za života zůstavitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.10.2012, sp. zn. 21 Cdo 3977/2010; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.4.2015, sp. zn. 21 Cdo 2860/2013; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2016, sp. zn. 21 Cdo 4079/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8.2017, sp. zn. 21 Cdo 1531/2016). Na rozdíl od předcházející úpravy současná právní úprava, jak uvádí důvodová zpráva k návrhu o.z., znamená citlivější postup tím, že z bezplatných plnění byla ve prospěch povinného dílu započtena jen ta, která nepominutelný dědic obdržel od zůstavitele v posledních třech letech před zůstavitelovou smrtí, bezplatná plnění učiněná zůstavitelem dříve mají být započtena, jen přikáže-li to zůstavitel.
V projednávané věci zůstavitel nezanechal žádné pořízení pro případ smrti, ani nepřikázal (ve formě předepsané pro pořízení závěti), aby na dědický podíl některého z dědiců bylo provedeno započtení. Bylo zjištěno, že podle zákonné posloupnosti dědí v první třídě dědiců děti zůstavitele V. A. a R. M. Tito dědici mají podle ustanovení §1635 odst. 1 o.z. nárok na dědický podíl, a to ve stejné výši, ledaže by soud mohl provést započtení na dědický podíl některého z nich podle ustanovení §1664 o.z., jako výjimku z ustanovení §1663 o.z. (když jde o dědění podle zákonné dědické posloupnosti a zůstavitel příkaz k započtení nedal). V. A. žádal, aby na dědický podíl R. M. bylo započteno darování zahrady p.č. XY v k.ú. XY v roce 2011 v hodnotě 245.000 Kč a darování osobního vozidla XY z června 2014 v hodnotě 34.000 Kč, s čímž R. M. nesouhlasila. Oba dědici pak prohlásili, že vzhledem k odlišným postojům k započtení na dědický podíl neuzavřou dohodu o rozdělení pozůstalosti a vypořádání dědictví ani dohodu dědiců o výši dědických podílů a žádají o potvrzení nabytí dědictví ze zákona.
Ustanovení §1664 o.z. neobsahuje vymezení toho, co podléhá započtení. Již z toho je zřejmé, že toto ustanovení samo o sobě aplikovat nelze a je třeba použít i ustanovení další. Posuzovanému případu jsou nejbližší další ustanovení oddílu 5 (dílu 5, hlavy III. občanského zákoníku) nadepsaného „Započtení na povinný díl a na dědický podíl“. Nemůže být žádných pochybností o tom, že se přímo uplatní první dvě ustanovení toho oddílu, tj. §1658 (který stanoví, že započtení na povinný díl nebo na dědický podíl nezakládá povinnost něco vydat) a §1659 (podle něhož se při započtení počítá hodnota toho, co bylo poskytnuto a co podléhá započtení, podle doby odevzdání, v mimořádných případech může soud rozhodnout jinak). Ani tato ustanovení však nestačí k provedení zápočtu, když v nich předmět zápočtu také není uveden. Předmět zápočtu je vymezen až v následujících ustanoveních: podle §1660 odst. 1 se na povinný díl započte vše, co nepominutelný dědic z pozůstalosti skutečně nabyl odkazem nebo jiným zůstavitelovým opatřením, podle §1660 odst. 2 se na povinný díl započte i to, co nepominutelný dědic od zůstavitele bezplatně obdržel v posledních třech letech před jeho smrtí (ledaže zůstavitel přikáže jinak), podle §1661 se na povinný díl potomka započte i to, co mu zůstavitel dal za svého života na úlevu v nákladech spojených se založením samostatné domácnosti, se založením manželského či obdobného soužití nebo s nástupem povolání či započetím podnikání, dále i to, co zůstavitel použil na úhradu dluhů zletilého potomka, a stalo-li se tak dříve, než v posledních třech letech před zůstavitelovou smrtí, provede se započtení, pokud zůstavitel neprojeví vůli opačnou. Skutečnost, že tato ustanovení, v nichž je uvedeno, co se započítává na povinný díl, jsou upravena v občanském zákoníku ve stejném oddíle jako ustanovení §1664 umožňující soudu provést započtení na dědický podíl, i když to zůstavitel nepřikázal, dostatečně odůvodňuje analogické použití celého ustanovení §1660 ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 o.z. Ostatně i požadavek dovolatele, aby na dědický podíl dcery zůstavitele bylo započteno darování zahrady zůstavitelem za jeho života, odpovídá v ustanovení §1660 odst. 2 o.z. vymezenému předmětu započtení – „to, co nepominutelný dědic od zůstavitele bezplatně obdržel“; není ničím odůvodnitelné, aby byla použita jen část věty tohoto ustanovení – o tom, co se započítává, bez její integrální součásti – bezplatné obdržení v posledních třech letech před smrtí zůstavitele.
Z uvedeného vyplývá, že ustanovení o započtení na povinný díl a na dědický podíl je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti, a že názor odvolacího soudu, že darování pozemku zůstavitelem dceři R. M. darovací smlouvou ze dne 15.12.2011 (jejíž účinky nastaly dne 15.1.2012), tedy před více jak třemi lety před smrtí zůstavitele, započtení nepodléhá, je tak správný. Vycházeje z tohoto závěru, bylo bez jakéhokoli významu posuzování toho, zda uvedeným darováním byl dovolatel, jako nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn.
Pokud dovolatel jako dovolací důvod uvedl také to, že soudy při rozhodování o započtení daru auta pozůstalé dceři na její dědický podíl zkoumaly, zda byla pozůstalá dcera neodůvodněně zvýhodněna, namísto toho, aby se zabývaly otázkou, zda byl on tímto darováním neodůvodněně znevýhodněn, resp. dostatečně nezkoumaly okolnosti, za kterých k darování auta došlo, nelze, než odkázat na odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, v němž je vysloven názor odvolacího soudu, že „tímto darováním k neodůvodněnému znevýhodnění pozůstalého syna nedošlo“, a dodat, že správnost či úplnost skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, přezkoumání v dovolacím řízení nepodléhá (jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.).
Jako nedůvodnou shledal dovolací soud také námitku dovolatele, že jeho podání ze dne 9.4.2018 neposoudil odvolací soud podle jeho obsahu jako žádost o ustanovení zástupce, čímž se měl odchýlit od toho, co vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 369/2015, neboť na posouzení obsahu uvedeného podání dovolatele dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu nezáviselo. Navíc odvolací soud se tímto podáním odvolatele zabýval v úvodu jednání konaného dne 11.4.2018, i za přítomnosti odvolatele, a pokud je nevyložil jako žádost o ustanovení zástupce, není to v rozporu s tím, co vyslovil Nejvyšší soud v dovolatelem uvedeném usnesení sp. zn. 21 Cdo 369/2015, v němž je mimo jiné uvedeno, že „v ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř. se soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby domýšlel obsah úkonu nebo z obsahu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají“.
Protože z hlediska uplatněných dovolacích důvodů bylo dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu shledáno jako správné a nebylo zjištěno, že by bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání V. A. podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b o.s.ř. ve spojení s ustanovením §128 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, když nebyly zjištěny okolnosti ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by náhrada nákladů vzniklých v dovolacím řízení měla být některému z účastníků řízení přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2020
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu