ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2393.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2393/2020-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobců a) V. Š. , narozeného dne XY, a b) Z. Š. , narozené dne XY, obou společně bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 14, proti žalované Z. V. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách 119/3, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 246/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. března 2020, č. j. 15 Co 342/2019-269, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. prosince 2018, č. j. 12 C 246/2017-184, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. září 2019, č. j. 12 C 246/2017-246, určil, že žalobci jsou vlastníky (ve společném jmění manželů) označených pozemků, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, v níž žalobci svůj požadavek na soudní věcně právní deklaraci jimi tvrzeného vlastnického práva (v režimu společného jmění manželů) k označenému nemovitému majetku odvozovali od tvrzení, že dne 29. dubna 2015 uzavřeli s žalovanou darovací smlouvu, na jejímž základě darovali žalované nyní žalobou dotčený nemovitý majetek „za podmínky, že budou moci nadále užívat výhod své rekreace na převáděných nemovitých věcech, sběru ovoce a možnosti parkování osobního vozidla uvnitř objektu. Úmyslem stran darovací smlouvy byla dohoda, že v případě, že nebudou moci ( žalobci) užívat výhod své rekreace na převáděných nemovitých věcech, sběru ovoce a možnosti parkování osobního vozidla uvnitř objektu, tak se darovací smlouvy ruší.“ Žalobci poukazovali na čl. II. bod 2 darovací smlouvy, který je formulován následovně: „2. Obdarovaný uvedený dar přijímá do svého výlučného vlastnictví a souhlasí s podmínkou, aby dárci mohli i nadále užívat výhod své rekreace na nemovitosti, sběru ovoce a měli možnost parkování osobního vozidla uvnitř objektu.“ Jelikož žalovaná znemožnila
– způsobem žalobci popsaným v čl. IV. žaloby – užívat darované nemovitosti, došlo podle žalobců „k naplnění rozvazovací podmínky a účinky výše citované smlouvy zanikly. Žalobci se tak opět stali vlastníky výše uvedených nemovitých věcí ve společném jmění manželů.“
Podle soudu prvního stupně „základem…právního hodnocení a…i meritem sporu mezi účastníky bylo, zda ujednání v čl. II. odst. 2 předmětné darovací smlouvy má povahu podmínky či nikoli, a podle výsledku tohoto posouzení pak následně, zda se jedná o podmínku odkládací nebo rozvazovací, zda byla sjednána platně, resp. zda je dostatečně určitá a srozumitelná, a při kladné odpovědi, zda došlo k naplnění předpokladů této podmínky a jaké jsou následky naplnění těchto předpokladů; při záporné odpovědi pak, zda její neplatnost způsobuje neplatnost celé smlouvy či nikoliv…“
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že shora uvedené ujednání účastníků darovací smlouvy představuje rozvazovací podmínku, neboť „skutečnost, že naplnění podmínky je vázáno na zánik práv a povinností z předmětné darovací smlouvy je zřejmý z použití podmínky ihned v souvislosti s vyjádřením vůle žalované k přijetí daru, tedy je vázána bezprostředně k perfekci právního jednání (‚…dar přijímá a souhlasí s podmínkou…‘)…“
Podle soudu prvního stupně došlo k naplnění předpokladů této podmínky, „a to jednak tím, že se změnil rozsah možností užívání nemovitostí žalobci a také tím, že žalovaná podmiňuje vstup žalobcům do nemovitosti až po předchozí domluvě za její účasti, přičemž vstup na pozemek bude platit pouze pro ně osobně a nikoliv pro další osoby bez jejich písemného souhlasu.“ Jelikož došlo ke splnění této rozvazovací podmínky, soud prvního stupně podané žalobě uvedeným rozsudkem vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. března 2020, č. j. 15 Co 342/2019-269, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud svůj právní názor odůvodnil tím, že: „v předmětném ujednání čl. II. odst. 2 darovací smlouvy, ale ani na jiném místě písemné darovací smlouvy, není nikde obsaženo žádné ujednání (není obsažen žádný písemný projev vůle stran smlouvy), z kterého by bylo možno dovodit, že se účastníci kromě toho, že se žalovaná zavázala umožnit žalobcům užívat ‚výhod rekreace nemovitosti, sběru ovoce a možnosti parkování vozu‘, strany písemně dohodly na tom, že s porušením těchto povinností bude spojen účinek zániku vlastnického práva žalované k předmětným nemovitostem a obnovení vlastnického práva žalobců, což je podstatný znak ujednání o rozvazovací podmínce. Takovéto ujednání v předmětné darovací smlouvě vskutku absentuje a toto chybějící ujednání nelze nahrazovat výkladem, jak učinil okresní soud…Dle názoru odvolacího soudu nelze pouze z toho, že v textu čl. II. odst. 2 smlouvy bylo použito slovo ‚podmínka‘, dovozovat, že se musí jednat o podmínku ve smyslu §548 o. z. Ve smlouvě by se totiž muselo zároveň nacházet ujednání, že právě s nesplněním tam konkrétně stanovených ujednání (není nutno, aby byla ujednání nazvána podmínkou) účastníci spojili zásadní následek v podobě vzniku, nebo změny či zániku práv (v tomto případě vlastnického práva k nemovitostem). Takové ujednání (byť vyjádřeno třeba i laicky a jakkoliv jinak) ve smlouvě vskutku zcela absentuje a jeho absenci nelze nahradit výkladem.“
Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta, a to obou jeho výroků (tj. meritorního i nákladového), včasné dovolání. Uplatňují v něm dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, pokud nedospěl k závěru, že předmětné (shora již citované) ujednání v darovací smlouvě představuje rozvazovací podmínku, která v daném případě byla naplněna a dovolatelé jsou vlastníky (v režimu společného jmění manželů) předmětného nemovitého majetku.
Předpoklady přípustnosti dovolání dovolatelé vymezili s tím, že: „napadené rozhodnutí záleží na vyřešení dvou otázek hmotného práva, přičemž jedna z nich v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a u řešení druhé otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“
Podle dovolatelů v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka (na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu), „zda je podstatným (obligatorním) znakem rozvazovací podmínky dle ustanovení §548 obč. zák. ujednání v tom směru, že v případě, kdy nastane dohodnutá nejistá skutečnost, nastane následek v podobě vzniku, změny nebo zániku práv.“
Dovolatelé mají za to, že závěr odvolacího soudu, který pro platné sjednání rozvazovací podmínky vyžaduje dohodu stran v tom směru, co se stane, bude-li podmínka splněna, je přepjatý formalismus a tato povinnost z ničeho nevyplývá. „Rozvazovací i odkládací podmínky jsou upraveny v ustanovení §548 a 549 obč. zák. Tato ustanovení neobsahují určení žádných speciálních podstatných náležitostí podmínky, tedy ani nutnost existence konkrétního ujednání, že nastane-li dohodnutá nejistá událost, dojde ke vzniku, změně nebo zániku nějakého práva. Nutnost existence takovéhoto konkrétního ujednání nevyplývá ani z obecných ustanovení o formě či obsahu právních jednání.“
Dovolatelé dále namítají, že: „odvolací soud ve svém rozhodnutí neoznačuje ujednání, o kterém žalobci tvrdí, že je rozvazovací podmínkou, za neplatné. Pokud ale dospěl k závěru, že neobsahuje podstatnou náležitost rozvazovací podmínky, tak neplatné nutně je. Za této situace měl pak zkoumat i případnou neplatnost celé darovací smlouvy…“ V návaznosti na tuto argumentaci pak dovolatelé formulují právní otázku: „zda neplatnost rozvazovací podmínky má za následek neplatnost jí podmíněného úkonu“ , když mají za to, že v řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který např. „ve věci sp. zn. 22 Cdo 471/99 dospěl k závěru, že neplatnost (v daném případě pro neurčitost) rozvazovací podmínky vede k neplatnosti celého podmíněného právního úkonu.“
Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení „za současného zaujetí závazného právního názoru v intencích podaného dovolání.“
Žalovaná se k podanému dovolání žalobců písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobců proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu není – jak bude dále rozvedeno – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, když dovolání žalobců proti nákladovému výroku II. rozsudku odvolacího soudu není zase objektivně přípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Předně je třeba uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení dovolateli zformulované druhé právní otázky. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu zcela jednoznačně vyplývá, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně nedospěl k závěru, že inkriminované ujednání v čl. II. odst. 2 darovací smlouvy představuje rozvazovací podmínku, nýbrž „jedná se zcela zjevně o obligační závazek žalované ve vztahu k dárcům.“ Úvaha dovolatelů vztahující se k jimi druhé zformulované právní otázce by měla relevanci pouze v tom případě, dospěl-li by odvolací soud k závěru, že účastníci darovací smlouvy směřovali k uzavření rozvazovací podmínky, leč podle názoru odvolacího soudu v této rozvazovací podmínce absentovalo odpovídající formulační vyjádření, že nastane-li ta či okolnost, dojde k naplnění (realizaci) rozvazovací podmínky. Odvolací soud ovšem svůj závěr postavil na úsudku, že v darovací smlouvě bylo účastníky sjednáno vedlejší ujednání, které nepředstavuje rozvazovací podmínku, nýbrž založení předmětného obligačního závazku žalované (obdarované) vůči žalobcům (dárcům). Pak tedy na řešení takto dovolateli zformulované právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, pročež se dovolatelům tímto způsobem (na podkladě této otázky) přípustnost jejich dovolání nepodařilo založit.
Naopak rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení dovolateli prvně zformulované právní otázce, která ovšem v rozhodování Nejvyššího soudu byla již vyřešena a odvolací soud – jak bude dále osvětleno – při řešení této otázky se nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §548 odst. 1 o. z. vznik, změnu nebo zánik práv lze vázat na splnění podmínky. Je-li zánik práva nebo povinnosti vázán na nemožnou podmínku, nepřihlíží se k ní.
Podle §548 odst. 2 věty druhé o. z. podmínka je rozvazovací závisí-li na jejím splnění, zda právní následky již nastalé pominou.
Evropské (kontinentální) právo se vyvinulo z pojetí římského práva, které – nyní již vztaženo k sledovanému právnímu institutu rozvazovací podmínky – v souvislosti s obsahem právního jednání reflektovalo projev smluvních stran také ohledně sjednávání vedlejších ujednání. Jednalo se o tzv. accidentalia negotti coby „náhodné“ kusy obsahu právního jednání, které předpokládaly výslovný projev stran nebo jednajícího. Šlo o vedlejší ustanovení (ujednání), která podle vůle stran např. odkládala účinky jednání či jinak je modifikovala. Mezi accidentale negotti náležela např. podmínka (condicio) nebo určení dne splatnosti při zápůjčce, modus (určení účelové) atd. (in Kincl, Jaromír: Římské právo. Panorama Praha, 1990, s. 133 a násl.). Mimochodem takto prof. Kinclem zprostředkovanou římskoprávní definici či vymezení accidentalia negotti do poměrů nového civilního práva reflektuje např. Leges komentář, v němž se k §548 mj. uvádí, že: „Podmínkou je jen to, co si strany (jednající) samy ujednaly. Podmínka je tzv. náhodným kusem obsahu právního jednání (accidentalia negotti), vedlejším ujednáním, které, aby bylo obsahem právního jednání, musí být zvláště ujednáno.“ (in MELZER, F., TÉGL, P a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. §419-654. Praha: Leges, 2014, s. 548-549).
Při návrhu úpravy podmínek v novém civilním kodexu (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) přitom zákonodárce vyšel z dosavadní civilní úpravy, tj. ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, který v §36 odst. 1 větě první stanovil, že vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky, a ve svém druhém odstavci větě druhé reglementoval, že podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou (k tomu srov. např. Eliáš, K. a kol., Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, s. 251). Z toho také plyne, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu k této dílčí materii je přiměřeně využitelná i v poměrech nové civilní úpravy.
Již v poměrech předchozí civilní úpravy bylo právní doktrínou i judikaturou (k tomu srov. poznámky níže) považováno, že esenciálním pojmovým znakem podmínky je, že musí být součástí daného právního úkonu, tj. že musí být zahrnuta do projevu vůle, a to případně v podobě vedlejšího ujednání, neboť podmínkami nejsou projevem vůle nezahrnuté předpoklady anebo pohnutky, i když z nich smluvní strany při uzavírání právního úkonu vycházely (k tomu srov. např. Luby, Š . : Výber z diela a myšlienok. Bratislava: IURA EDITION, 1998, s. 164).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 4342/2011 (in https://nsoud.cz ), vyložil a odůvodnil právní názor, že podmínkou podle §36 obč. zák., na jejímž splnění závisí účinnost právního úkonu (smlouvy), je třeba odlišovat od „podmínky“, kterou si účastníci právního úkonu sjednají jako předpoklad (náležitost) pro vznik určitého právního vztahu. Rozvazovací podmínka nemusí být vždy výslovně sjednána, ovšem úmysl ji sjednat musí být z obsahu smlouvy patrný. Ve skutkových poměrech uvedené věci pak Nejvyšší soud závěrem zdůraznil: „V projednávaném případě nelze z článků III a IV smlouvy o budoucí smlouvě kupní z 12. 2. 2009 dovodit, že její účinnost byla vázána na okolnost spočívající v tom, zda žalovaný zaplatí ve sjednané době zálohu kupní ceny. Uhrazením zálohy účastníci ‚podmínili‘ uzavření následné kupní smlouvy, aniž projevili vůli spojit s nesplněním uvedené povinnosti žalovaným zánik právních účinků vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí.
Z vyloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy vyplývá, respektive závěry z tohoto rozhodnutí lze využít i pro poměry nynější civilní úpravy s tím, že rozvazovací podmínka podle §548 odst. 2 věty druhé o. z. nemusí být vždy výslovně sjednána (roz. ve smyslu striktního formulačního vyjádření, že je sjednávána rozvazovací podmínka daného obsahu), ovšem esenciální je, aby úmysl smluvních stran sjednat takovou rozvazovací podmínku, tj. projevit – a to při jakémkoliv interpretačně seznatelném formulačním vyjádření
– že při naplnění toho kterého předpokladu takové podmínky nastalé právní následky jednání pominou, byl z obsahu předmětné smlouvy (právního jednání) zřejmý (interpretovatelný).
Je třeba si také uvědomit, že v právní praxi slovo „podmínka“ je využíváno jak ve smyslu např. podmínek obchodních či dalších smluvních podmínek, jež mohou obsahovat různé další sjednané (obligační) závazky, tak i stricto senzu podmínky ve smyslu §548 o. z., dříve §36 obč. zák. A právě v tomto směru je třeba též pohlížet na dosah §545 o. z., jenž stanoví, že právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.
Jinými slovy řečeno, z pouhého vyjádření slova podmínky ve vedlejším ujednání smlouvy nelze bez dalšího dovozovat, že se jedná o podmínku ve smyslu §548 o. z., pakliže ani výkladem z inkriminované formulace dané části smlouvy nelze dovodit, že se má jednat o podmínku, která se má vázat na vznik, změnu nebo zánik konkrétního práva.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím se – v poměrech jím zjištěného skutkového stavu, který v dovolacím řízení nelze jakkoliv revidovat – neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, respektive, že dovolatelům se prostřednictvím uplatněné varianty předpokladu přípustnosti dovolání (tj. že označená právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) přípustnost jejich dovolání nepodařilo založit.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu