ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2592.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2592/2020-1273
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mgr. Marka del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně S. K. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Dvořákova 1927/5, proti žalovaným 1) J. Z. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 14, 2) J. Z. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému rovněž advokátkou Mgr. Irenou Jonákovou, se sídlem shora, 3) D. K. , narozenému dne XY, bytem XY, a 4) J. K. , narozenému dne XY, bytem shodně s žalovaným 3), o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 136/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. února 2020, č. j. 24 Co 172/2017-1161, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. února 2020, č. j. 24 Co 172/2017-1161, se zrušuje a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že v této právní věci již rozhodoval, když rozsudkem ze dne 8. října 2019, sp. zn. 30 Cdo 744/2018, zrušil (předchozí) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) ze dne 25. října 2017, č. j. 24 Co 172/2017-975 [kterým byl rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 20. června 2013, č. j. 8 C 136/2009-803, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. července 2013, č. j. 8 C 136/2009-811 (jímž byly zamítnuty žaloby o určení, že označený zůstavitel byl kde dni své smrti podílovým spoluvlastníkem v rozsahu id. ¾ specifikovaného nemovitého majetku, a o určení, že tentýž zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem předmětné peněžité částky nacházející se v držení žalované 1/, in eventum ke dni své smrti měl vůči žalované 1/ pohledávku v uvedené výši), potvrzen a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení] a věc vrátil tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud přistoupil (v rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o určení vlastnického práva k nemovitostem a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení) ke kasaci rozsudku odvolacího soudu z důvodu, že jeho právní posouzení je nesprávné, dospěl-li k závěru, že námitka žalobkyně, že předmětná darovací smlouva nevznikla, byla uplatněna až poté, co nastala koncentrace řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř., a k vrácení (v tomto rozsahu) věci tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu žalobkyně totiž (při odvolacím jednání konaném dne 11. června 2013) tímto výrokem neuvedla skutečnosti o věci samé, ani neoznačila důkazy k jejich prokázání, nýbrž vyjádřila svůj právní názor na provedené dokazování, které koncentraci řízení nepodléhá a účastník je může učinit kdykoliv za řízení.
V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 18. února 2020, č. j. 24 Co 172/2017-1161, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně zamítnutí žaloby o určení vlastnictví potvrdil a navazujícími výroky II. až IV. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 39/2013, dospěl k závěrům, že:
a) „z provedeného dokazování vyplývá, že darovací smlouva sice byla nejprve podepsána dne 22. 8. 2005 jen zůstavitelem v nemocnici v nepřítomnosti původní žalované 1/, která smlouvu podepsala později téhož dne u advokátky JUDr. Lebedové v jejím sídle, tj. na jiném místě (v jiném městě), rovněž v nepřítomnosti zůstavitele, následně ji ještě u jmenované advokátky několik dní ponechala a se svým otcem o ní již nikdy nehovořila. Nicméně stalo se tak za situace, kdy jmenovaná advokátka darovací smlouvu sepsala na základě předchozího, výslovného pokynu zůstavitele, který jí byl řečen nejen jím, ale i dále tlumočen původní žalovanou 1/ jako jeho dcerou. Jednalo se zde o pokyn jejího dlouhodobého, mimořádného klienta, kdy veškeré jeho majetkové záležitosti pro něj dlouhodobě realizovala právě na základě obdobných, předchozích pokynů původní žalované 1/ tím, že pro něj vyhotovila potřebné listiny, které pak on jen podepsal. Tak tomu bylo i v případě uzavření sporné darovací smlouvy dle této jejich předchozí, zavedené a bezproblémové praxe, tj. zůstavitel se nejprve dohodl s původní žalovanou 1/ na uzavření darovací smlouvy, následně dal sám i prostřednictvím ní pokyn jmenované advokátce k vyhotovení darovací smlouvy, kterou pak podepsal a předpokládal, že ji takto obratem podepíše i původní žalovaná 1/ a smlouva se bez dalšího zrealizuje, tj. vloží do katastru nemovitostí. Tomu konečně nasvědčuje i skutečnost, že zůstavitel současně se smlouvou podepsal i závěť a plnou moc jmenované advokátce pro své zastupování v řízení před katastrálním úřadem ohledně vkladu vlastnického práva dle darovací smlouvy. Zjevně tedy očekával, že původní žalovaná 1/ smlouvu ihned podepíše a zahájí se vkladové řízení ohledně ní. Byl tudíž zjevně srozuměn s tím, že tak, jako dle předchozí praxe mu již žádný akceptační projev původní žalované 1/ se smlouvou doručen nebude, a ta bude po jejím podpisu bez dalšího vložena do katastru nemovitostí. Z provedeného dokazování přitom nevyplývá, že by se zůstavitel při pozdějších jednáních se jmenovanou advokátkou či původní žalovanou 1/ dotazoval na osud jím podepsané darovací smlouvy v tom smyslu, zda s ní původní žalovaná 1/ souhlasí, zda ji podepsala, zda ji vložila do katastru nemovitostí, apod. Nadto se zde jednalo o uzavření jednoduché darovací smlouvy (nikoliv např. kupní) mezi otcem a dcerou jako nejbližšími pokrevními příbuznými, kteří spolu před tím dlouhodobě spolupracovali při správě zůstavitelova majetku a u nichž byla na uzavření této smlouvy dlouhodobě zjevná shoda. Z tohoto pohledu má krajský soud předně za to, že zůstavitel se ve smyslu §43c odst. 2 obč. zák. o přijetí smlouvy původní žalovanou 1/ dozvěděl prostřednictvím jmenované advokátky, neboť spolu s darovací smlouvou podepsal jmenované advokátce i plnou moc ke svému zastupování v řízení o vklad smlouvy do katastru nemovitostí. Zůstavitel totiž dal jmenované advokátce zcela zjevně pokyn k tomu, aby jej nadále zastupovala v tom směru, aby smlouva nabyla nejen svých konečných věcněprávních účinků, ale i jim nutně předcházejícím obligačně právním účinkům, mezi něž je nutno zařadit i vyrozumění zůstavitele o vyjádření souhlasu původní žalované 1/ s darovací smlouvou, resp. jejím podpisu. Jinak řečeno, pokud byla jmenovaná advokátka zůstavitelem zmocněna k jeho zastupování v řízení o vkladu darovací smlouvy do katastru nemovitostí, byla tím spíše zmocněna i k tomu, aby za něj (pro něj) převzala od původní žalované 1/ její souhlas s podpisem smlouvy (čemuž byla osobně přítomna).“
b) „Bez ohledu a nezávisle na výše uvedeném má krajský soud dále za to, že vzhledem k výše podrobně uvedeným výsledkům dokazování ohledně okolností uzavírání darovací smlouvy si její strany konkludentní dohodou ve smyslu §2 odst. 3 a §35 odst. 1 část věty za středníkem a odst. 3 obč. zák. určily účinnost přijetí návrhu na její uzavření k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (zůstaviteli), a to ke dni podpisu smlouvy druhou stranou, tedy původní žalovanou 1/.“
c) „Přisvědčit opačnému názoru žalobkyně v tomto směru by dle názoru krajského soudu bylo v poměrech projednávané věci přepjatým a proto nepřípustným formalizmem, nadto z pohledu ustanovení §3 odst. 2 písm. d) o. z., podle nějž daný slib zavazuje, a smlouvy mají být plněny (jež se dle §3030 o. z. použije i pro posouzení právních vztahů do 31. 12. 2013). V postupu zůstavitele ani původní žalované 1/ přitom není možno vysledovat, že by se jakkoliv, natož pak cíleně a úmyslně snažili uzavřením darovací smlouvy poškodit žalobkyni či jiné osoby nebo se pokusili jednat jinak nepoctivě (srov. §3 odst. 2 obč. zák. a §6, §7 a §8 o. z.).“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. V dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. založený na nesprávném právním posouzení při aplikaci §43 odst. 2 obč. zák. ve spojení s §44 odst. 1 obč. zák. a §46 odst. 2 věty druhé obč. zák., přičemž předpoklady přípustnosti svého dovolání vymezuje s tím, že:
1. odvolací soud se při řešení otázky procesního práva týkající se koncentrace řízení a skutkového závěru odchýlil od (dovolatelkou blíže označené judikatury dovolacího soudu) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť:
a) „nerespektoval koncentraci řízení, když přihlédl k novým tvrzením žalovaných“ ;
b) „skutkové závěry odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy…nemají žádnou oporu v obsahu soudního spisu a nevyplývají ani z dokazování, které ve věci prováděl soud I. stupně a které odvolací soud při svém prvním rozhodnutí ve věci zcela přijal a rozhodl bez nařízení jednání rovněž bez dokazování“ ; dovolatelka stran přípustnosti dovolání, respektive dovolacího důvodu v této části mj. odkazuje na nálezovou judikaturu Ústavního, kterou shrnuje Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Cdo 724/2018;
2. odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva týkající se uzavření smlouvy o převodu nemovitostí mezi nepřítomnými účastníky odchýlil od (dovolatelkou blíže označené judikatury dovolacího soudu) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy o převodu nemovitostí nelze dohodou stran určit k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli;
3. odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu (obsažený v předchozím kasačním rozhodnutí), aby v dalším řízení posoudil námitku dovolatelky, že darovací smlouva nevznikla a aby neopomenul přihlédnout k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se uzavírání smluv, na kterou dovolatelka ve svém odvolání poukazuje; podle dovolatelky „odvolací soud však v napadeném rozhodnutí tuto ustálenou rozhodovací praxi nevzal v potaz, resp. její právní závěry přehlíží a překrucuje svým potřebám tak, aby mu tyto právní závěry doléhaly na smyšlený skutkový stav, který není opřen o žádné důkazy obsažené ve spise.“
Z vyložených důvodů dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudkem změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně a podané určovací žalobě zcela vyhoví a rozhodne o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby věc rozhodoval jiný odvolací senát.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podanému dovolání žalobkyně nelze upřít – jak bude dále rozvedeno – opodstatnění.
Dovolatelka řádně vymezila dovolací důvod i předpoklady přípustnosti dovolání z pohledu jí zformulované otázky hmotného práva, jež se týká účinnosti přijetí návrhu na uzavření smlouvy o převodu nemovitostí ve smyslu §43c odst. 2 obč. zák. ve spojení s §44 odst. 1 a §46 odst. 2 obč. zák., na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k tomu viz níže).
Naopak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky týkající se koncentrace řízení ve smyslu dovolatelkou shora zformulované otázky, neboť z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku neplyne, že by odvolací soud převzal, respektive vycházel z doplňujícího podání žalovaných stran jejich nově (v odvolacím řízení) učiněných skutkových tvrzení ohledně (konkludentní) dohody účastníků darovací smlouvy týkající se účinnosti přijetí návrhu této smlouvy, jež byla uzavírána tzv. distančním způsobem. Přesto skutečnosti, které odvolací soud zasadil do závěru o skutkovém stavu, z nějž posléze dospěl k právně kvalifikačnímu závěru, že mezi účastníky byla uzavřena konkludentní dohoda o účinnosti přijetí návrhu na uzavření darovací smlouvy již podpisem druhého účastníka této smlouvy, měly zásadní význam pro závěr dovolacího soudu, že za popsaného stavu rozhodnutí odvolacího soudu nemůže (jako věcně správné rozhodnutí) obstát.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, dále pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, nebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, případně za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ], anebo pokud své rozhodnutí nezaložil na žádné či seznatelné právně kvalifikační úvaze (typicky jde o případy, kdy v odůvodnění rozhodnutí zcela absentuje vlastní právní posouzení založené na interpretaci a aplikaci příslušného právního pravidla chování podle konkrétního právního předpisu, případně vyložení, že na zjištěný skutkový stav nelze aplikovat žádné právní pravidlo chování, neboť daný předmět řízení není z pohledu práva reglementován, a proto nelze rozhodnout o právech či povinnostech účastníků daného řízení).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. prosince 2010 sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje dovolacímu soudu posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
Závěry uvedené v posledně označeném rozsudku (k tíži) doléhají na dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Je tomu tak z toho důvodu, že odvolacím soudem učiněný právně kvalifikační závěr o uzavření konkludentní dohody mezi účastníky darovací smlouvy stran sjednání účinnosti přijetí návrhu na uzavření darovací smlouvy ze dne 22. srpna 2005 (v daném případě podle odvolacího soudu již okamžikem podpisu smlouvy druhým účastníkem), není v žádném ohledu podepřen příslušnými dílčími skutkovými zjištěními. Odvolacím soudem zformulovaný závěr o skutkovém stavu v rámci bodu 18 odůvodnění jeho rozsudku totiž nemá žádnou oporu v učiněných dílčích skutkových zjištěních soudem prvního stupně, které odvolací soud zcela převzal (viz bod 11 odůvodnění jeho rozsudku) pro své rozhodnutí, ani se nepodávají z případných dílčích zjištění, jež by odvolací soud v odvolacím řízení učinil v rámci zopakování či doplnění dokazování.
Za popsané procesní situace tak byla Nejvyššímu soud upřena možnost zabývat se posouzením přípustnosti dovolání z hlediska dovolatelkou zformulované otázky týkající se pochybení odvolacího soudu při aplikaci §43c odst. 2 obč. zák. ve spojení s §44 odst. 1 a §46 odst. 2 obč. zák., neboť v dovolacím řízení nelze skutkový stav jakkoliv revidovat.
Kromě toho nelze nepostřehnout, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zcela opomenul vypořádat se s tou částí (předchozí) dovolací argumentace žalobkyně podané (naposledy) v jejím dovolání proti předchozímu rozsudku odvolacího soudu, především pak soustředěné do jejího „stanoviska k doplnění tvrzení a vyjádření žalovaných vč. označení dotčené judikatury žalovanými 1) a 2) ze dne 29. 1. 2020“ , v nichž žalobkyně zcela jasně objasnila podstatu jí vnímaného právně aplikačního pochybení odvolacího soudu z hlediska akceptace návrhu na uzavření posuzované darovací smlouvy mezi nepřítomnými účastníky.
Především v posledně označeném „stanovisku“ žalobkyně vytěsňuje právní argumentaci žalovaných jejich odkazem na rozsudek (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2013. V této souvislosti žalobkyně (v jejím posledně označeném podání) výslovně uvádí, že: „Sám NS ČR tedy v rozsudku, který žalovaní předkládají k podpoře svých argumentů (jedná se právě o R 39/2013) s tím, že k dané řešené věci soudu označují jinou (další judikaturu) NS ČR, uvádí, že závěry o účinnosti přijetí návrhu u smluv (a to i smlouvy zástavní) je možno dohodou stran upravit jinak, nikoliv však u smluv, u nichž projevy účastníků musí být písemné a na téže listině. Takovou smlouvou jsou všechny smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem, tj. nejen smlouva kupní, ale i smlouva darovací…“
K aplikačnímu významu R 39/2013 dovolací soud pouze doplňuje, že je třeba odlišovat dosah právní věty tohoto judikátu (vztahující se – podle odůvodnění rozsudku – k problematice zástavních smluv), od vlastního právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v autentickém textu odůvodnění tohoto rozsudku, které dovolatelka ve svém dovolání cituje a tučně pak zvýrazňuje tuto část věty v závorce: „jde-li o smlouvu, u níž projevy účastníků nemusí být na téže listině, srov. §46 odst. 2 větu druhou obč. zák.).“ , z níž dovozuje, že závěr plynoucí z tohoto judikátu nelze použít pro poměry uzavírání smlouvy o převodu nemovitostí, což odvolací soud při rozhodování zcela pominul.
Bylo tedy povinností odvolacího soudu na tuto právně významnou námitku žalobkyně reagovat, což se nestalo, čímž bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces. V tomto směru dovolací soud poukazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03 (in https://nalus.usoud.cz ), v němž český orgán ochrany ústavnosti zaujal právní názor, že argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil; v opačném případě dojde ze strany rozhodujícího soudu k porušení práva dotčeného účastník na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V daném případě ovšem odvolací soud takto (ve smyslu posledně připomenutého právního názoru Ústavního soudu) nepostupoval, neboť na žalobkyní uplatněnou právní argumentaci v odůvodnění svého rozsudku nijak nereagoval. Proto i z tohoto důvodu – pro vyložený ústavně právní rozměr věci – dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže (také) obstát.
K bodu 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ohledně aplikace §3 odst. 2, §6, §7 a §8 o. z. nutno připomenout, že možnou aplikací §1 až §14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry), se Nejvyšší soud již zabýval při výkladu přechodného ustanovení §3030 o. z. v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že zpětná působnost (retroaktivita) o. z., vyjádřená v ustanoveních §3028 až §3079 o. z., spočívá na principech nepravé retroaktivity. Znamená to mimo jiné, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. prosince 2013 se i v době od 1. ledna 2014 řídí dosavadní právní úpravou a že v tomto smyslu je třeba používat rovněž ustanovení §3030 o. z., neboť žádné z ustanovení §1 až §14 o. z. - i když nepochybně (také) vyjadřují základní zásady soukromého práva, které byly vlastní českému právnímu řádu rovněž podle (do 31. prosince 2013 účinných) „dosavadních právních předpisů“ - není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. prosince 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou); ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až §14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aniž by ovšem shledal (mimořádný) důvod k odnětí věci dosud rozhodujícímu senátu odvolacího soudu, jak v dovolání navrhla žalobkyně.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu