ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2599.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2599/2020-711
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci pozůstalosti po A. M., zemřelé dne 24. prosince 2015, posledně bytem v XY, za účasti 1) M. K., narozeného dne XY, bytem v XY, 2) E. K., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené M. Š., obecným zmocněncem bytem v XY, 3) H. Č., narozené dne XY, bytem ve XY, 4) M. B., narozené dne XY, bytem v XY, 5) O. J., narozeného dne XY, bytem v XY, 6) J. M., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ivo Muškou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Akademika Heyrovského č. 1178/6, 7) M. M., narozené dne XY, bytem v XY, 8) J. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ivanem Krutským, CSc., advokátem se sídlem ve Vyžlovce, Lidická č. 95, 9) J. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná č. 47/19, 10) B. T. M., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná č. 47/19, 11) J. M., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vojtěchem Steiningerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova č. 15/11, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 35 D 56/2016, o dovolání M. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. března 2019, č. j. 9 Co 64/2019-488, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 3.5.2016, č.j. 35 D 56/2016-255, odvolal M. K. z funkce správce pozůstalosti A. M., zemřelé dne 24. prosince 2015 (dále též jen „zůstavitelka“), s odůvodněním, že v průběhu předběžného šetření bylo opatrovníkem zůstavitelky předloženo usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III., Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení, vydané dne 21.3.2016 pod č.j. KRPA-114409-251/TČ-2014-001393, kterým bylo zahájeno trestní stíhání M. K., obviněného ze spáchání zločinů porušení povinnosti při správě cizího majetku a podvodu, kterých se měl dopustit jako advokát zastupující zůstavitelku a jako jednatel společnosti E. při správě jejího majetku.
K odvolání M. K. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11.3.2019, č.j. 9 Co 64/2019-488, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že odvolatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23.10.2018, sp. zn. 51 T 132/2017, zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu, „nicméně bylo zjištěno a prokázáno, že odvolatel v roce 2011 (tedy v době, kdy již zůstavitelka trpěla těžkou demencí) prodal na základě dříve udělené plné moci rekreační chatu zůstavitelky ve Lštění za prodejní cenu 450 000 Kč, ačkoliv obvyklá tržní hodnota této chaty činila dle zpracovaných posudků znalců nejméně 588 310 Kč“. Uzavřel, že je zřejmé, že již za života zůstavitelky, a to v době jejího závažného duševního postižení, nejednal odvolatel v nejlepším zájmu zůstavitelky, a je zde proto dán jiný vážný důvod, pro nějž odvolatel není způsobilý vykonávat správu pozůstalosti.
M. K. podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „právní otázka možnosti rozšíření důvodu odvolání správce pozůstalosti odvolacím soudem až v rámci řízení o podaném opravném prostředku (odvolání) nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena“, a také v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť z odůvodnění usnesení je zřejmé, že nerespektoval závaznost pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23.10.2018, sp. zn. 51 T 132/2017, resp. že „tvrzení soudců“ o prodeji chaty zůstavitelky ve Lštění je v rozporu s výsledky dokazování provedeného v rámci hlavního líčení ve věci pod sp. zn. 51 T 132/2017. Rozšíření důvodů k odvolání z funkce správce pozůstalosti o další důvod (údajnou vědomost o zdravotním stavu A. M.) považuje za nepřípustné; jde o porušení ústavního práva na spravedlivý proces, neboť tímto postupem byla odňata možnost vyjádřit se k novému důvodu odvolání z funkce. Je toho názoru, že v odvolacím řízení je soud druhého stupně oprávněn posuzovat pouze ty důvody odvolání správce pozůstalosti, které byly specifikovány v rozhodnutí nalézacího soudu, kterými byl správce pozůstalosti odvolán ze své funkce. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i předcházející usnesení soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
J. H. ve vyjádření k dovolání uvedla, že otázka možnosti rozšíření důvodů odvolání správce pozůstalosti odvolacím soudem až v rámci řízení o podaném opravném prostředku nemůže být dovolacím důvodem, neboť dovolatel přehlíží, že o jmenování i o odvolání správce pozůstalosti lze rozhodnout i bez návrhu, a že podle ustanovení §28 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, platí, že v odvolacím řízení mohou být uváděny nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, a odvolací soud není vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
J. H. a B. T. M. ve společném vyjádření k dovolání uvedly, že vzhledem k tomu, že dovolatel pouze poukazuje na údajné procesní pochybení odvolacího soudu, netvrdí však, že by jiný postup měl nějaký vliv na vydané rozhodnutí, není jeho dovolání přípustné. I kdyby dovolání přípustné bylo, napadené usnesení odvolacího soudu netrpí dovolatelem namítanou vadou, neboť odvolací soud potvrzující rozhodnutí opřel o závěr, že byla naplněna hypotéza ustanovení §1560 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a odůvodnil, proč je rozhodnutí soudu prvního stupně správné. Podle jejich názoru je pro posouzení existence důvodů pro odvolání dovolatele z funkce správce pozůstalosti bezpředmětné, zda byl či nebyl odsouzen pro spáchání trestného činu, neboť ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by takové jednání nemohlo být sankcionováno jinými právními odvětvími, než trestním právem (které postihuje jen jednání, která nejzávažněji narušují fungování společnosti), jejichž funkce je od trestního práva zcela odlišná. Navrhují proto, aby podané dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popř. podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o.s.ř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že o dovolatelem formulované právní otázce (tj. zda při rozhodování o odvolání správce pozůstalosti lze v odvolacím řízení rozšiřovat důvody pro odvolání správce oproti těm, které jsou specifikovány v unesení soudu prvního stupně) dovolací soud dosud nerozhodoval, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Z obsahu spisu vyplývá, že řízení o pozůstalosti po zůstavitelce bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12.1.2016, č.j. 35 D 56/2016-3. K provedení úkonů v řízení o pozůstalosti byla jako soudní komisařka pověřena JUDr. Radka Kulhánková, notářka v Litoměřicích (§101 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z.ř.s.“).
Podáním ze dne 25.1.2016 podali E. K., H. Č., M. B. a L. M. společný návrh na odvolání správce pozůstalosti M. K., kterého za správce své pozůstalosti ustanovila zůstavitelka notářským zápisem sepsaným dne 10.8.2006. Na základě tohoto podání, v němž se navrhovatelé označili jako dědici A. M., vydal soud prvního stupně dne 3.5.2016 usnesení č.j. 35 D 56/2016-255, kterým M. K. z funkce správce pozůstalosti odvolal; jako účastníky řízení v tomto usnesení uvedl M. K., E. K., H. Č., M. B. a L. M. Proti usnesení podal M. K. odvolání. Před předložením věci odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání nařídil soud prvního stupně na den 28.11.2018 jednání, k němuž předvolal nejen E. K., H. Č., M. B. a L. M., ale i M. M., O. J., J. M. a J. H. Při jednání, k němuž se, s výjimkou L. M., dostavili všichni předvolaní (popř. jejich zástupci), bylo soudní komisařkou konstatováno, že k dědění byli povoláni dědici dle zákonné dědické posloupnosti v šesté dědické třídě, sestřenice a bratranci, a že podle závětí, které zůstavitelka zanechala, nebude postupováno, neboť majetek v nich uvedený zůstavitelka ke dni úmrtí nevlastnila, vyjma majetku, který zůstavila A. S. a M. Š., které po poučení o dědickém právu dědictví odmítly. Po té soudní komisařka vyrozuměla přítomné o jejich dědickém právu a poskytla poučení o možnosti dědictví odmítnout; všichni přítomní prohlásili, že dědictví neodmítají. L. M. (nepřítomnému u jednání) bylo vyrozumění o dědickém právu, včetně souvisejících poučení, doručeno v písemné formě dne 7.1.2019; před uplynutím stanovené lhůty k případnému odmítnutí dědictví L. M. dne 26.1.2019 zemřel. Po předložení spisu s odvoláním M. K. proti rozhodnutí o odvolání z funkce správce pozůstalosti Krajskému soudu v Ústí nad Labem, jako soudu odvolacímu, tento soud usnesením ze dne 11.3.2019,
č.j. 9 Co 64/2019-488, odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil; v tomto usnesení uvedl jako účastníky řízení o pozůstalosti M. K., E. K., H. Č., M. B. a L. M. (tj. stejně jako byli účastníci řízení uvedeni v usnesení soudu prvního stupně).
Vycházeje z uvedených zjištění ze spisu nelze přehlédnout, že odvolací soud se při rozhodování o odvolání dostatečně neřídil ustanoveními z.ř.s. o účastnících řízení.
Podle ustanovení §6 odst. 1 z.ř.s., v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je účastníkem řízení navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, podle odstavce 2 je účastníkem řízení také navrhovatel a ten, kterého zákon za účastníka označuje. Pro řízení o pozůstalosti jsou účastníci řízení označeni v ustanovení §110 a násl. z.ř.s. Podle ustanovení §110 odst. 1 věty první z.ř.s. jsou účastníky řízení o pozůstalosti ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici.
Podle ustálené soudní praxe lze mít důvodně za to, že je určitá osoba dědicem zůstavitele, pokud tato osoba své dědické právo u soudu uplatní nebo se soud dozví o skutečnostech významných pro posouzení dědického práva podle hmotného práva, které pak v dalším průběhu řízení ověřuje (zjišťuje dědické tituly jednotlivých potencionálních dědiců). Z toho vyplývá, že okruh účastníků se v průběhu řízení mění – v závislosti na tom, zda své dědické právo uplatní nebo je soudem zjištěn další dědic, popř. je dědické právo některého z dosavadních účastníků na základě nových skutečností vyloučeno. V každé fázi řízení o pozůstalosti jsou jeho účastníky právě ti, o nichž lze mít v té době za to, že jsou dědici zůstavitele.
Pokud v dané věci soud prvního stupně v usnesení, kterým odvolal správce pozůstalosti, označil za účastníky řízení odvolávaného správce pozůstalosti (o jehož právech a povinnostech jako správce pozůstalosti bylo rozhodováno) a osoby, které odvolání správce navrhly a současně uvedly, že jsou dědici zůstavitelky, odpovídá to situaci v době vydání usnesení (3.5.2016). V té době probíhalo předběžné šetření, jehož účelem podle ustanovení §139 z.ř.s. je provedení úkonů potřebných pro zjištění stavu zůstavitelova jmění a pro zjištění dědiců, odkazovníků, vykonavatelů závěti, správců pozůstalosti a dalších osob, o jejichž práva a povinnosti v řízení jde. Jestliže však dříve, než byla věc předložena odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání odvolaného správce pozůstalosti, činil soud prvního stupně úkony ke zjištění dědiců – vyrozumění o dědickém právu dědicům podle zákonné dědické posloupnosti, včetně přijetí jejich prohlášení, že dědictví neodmítají, okruh účastníků řízení se tak rozšířil o ty, kteří účastníky v době vydání usnesení soudu prvního stupně nebyli, poté (většinou od 28.11.2018) se však jimi stali.
Pokud odvolací soud jiné osoby, než ty, které byly za účastníky řízení o pozůstalosti označeny v odvoláním napadeném usnesení soudu prvního stupně, za účastníky řízení nepovažoval, pak nejednal se všemi, kteří v době jeho rozhodování (11.3.2019) splňovali zákonné předpoklady účastenství v řízení o pozůstalosti podle ustanovení §110 odst. 1 z.ř.s. (na čemž nic nemění to, že bylo rozhodováno bez nařízení jednání). Přehlédnutí toho, že se okruh účastníků řízení o pozůstalosti v odvolacím řízení (oproti stavu v době rozhodování soudem prvního stupně) změnil, nelze hodnotit jinak, než jako vadu řízení, která mohla mítza následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K dovolacím námitkám dovolatele lze obecně uvést, že řízení o pozůstalosti patří mezi taxativně vyjmenovaná řízení (ust. §2 z.ř.s.), která jsou upravena tímto zákonem. Ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 z.ř.s. tak soudy pozůstalost projednávají a rozhodují o ní podle tohoto zákona; podle ustanovení §1 odst. 3 z.ř.s. platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád. Z těchto ustanovení vyplývá, že má-li z.ř.s. úpravu zvláštní, nelze použít úpravu obecnou, která je obsažena v občanském soudním řádu. Například vedle možnosti zahájení a zastavení řízení i bez návrhu, zakotvení vyšetřovací zásady při dokazování a dalších odlišností oproti úpravě podle občanského soudního řádu má z.ř.s. i speciální ustanovení o odvolacím řízení. Podle ustanovení §28 odst. 1 věty první z.ř.s. mohou být v odvolacím řízení uváděny nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, podle věty druhé tohoto ustanovení pak platí, že k novým skutečnostem nebo důkazům odvolací soud přihlédne, i když nebyly uplatněny. Tímto ustanovením je zcela evidentně zdůrazněna zásada úplného zjištění skutečného stavu věci charakteristická pro tzv. nesporné řízení, kterým je i řízení o pozůstalosti.
Vzhledem k výše uvedené vadě řízení, k níž bylo třeba v dovolacím řízení přihlédnout (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2020
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu