ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2890.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2890/2020-328
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mgr. Marka del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce M. P. , narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalovanému V. K. , narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Danielem Milićem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 10, o určení platnosti kupní smlouvy a o vzájemné žalobě o zrušení kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 24/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. května 2020, č. j. 25 Co 281/2019-249, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. května 2020, č. j. 25 Co 281/2019-249, se v části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. května 2019, č. j. 8 C 24/2018-144, ve výroku I. o zamítnutí žaloby o určení platnosti v tomto výroku blíže označené kupní smlouvy, jakož i v nákladových výrocích II. a III. zrušuje .
Zrušuje se rovněž rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. května 2019, č. j. 8 C 24/2018-144, ve výrocích I., III. a IV. a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. května 2019, č. j. 8 C 24/2018-144, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení platnosti označené kupní smlouvy, jejímž předmětem byl převod specifikovaných pozemků z vlastnictví žalovaného do vlastnictví žalobce (výrok I.), dále zamítl (vzájemnou) žalobu, kterou se žalovaný domáhal zrušení označené kupní smlouvy shora (výrok II.), a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Pokud jde o žalobu o určení platnosti předmětné kupní smlouvy, soud prvního stupně své rozhodnutí vystavěl na argumentaci, že žalobce „uzavřel kupní smlouvu dne 1. 9. 2017 se žalovaným, ačkoli ten jako vlastník předmětu koupě v době podpisu kupní smlouvy v katastru nemovitostí zapsán nebyl, což bylo žalobci známo. V takovém případě ale dle soudu právní účinek kupní smlouvy z 1. 9. 2017 nenastal a žalobce se vlastníkem prodávaných nemovitých věcí stát nemohl.“
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. května 2020, č. j. 25 Co 281/2019-249, rozsudek soudu prvního stupně mj. ve výroku I. ohledně zamítnutí žaloby o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy potvrdil, a dále výrokem II. změnil nákladové výroky III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a konečně výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud sice na straně jedné vyložil, že: „smlouva strany zavazuje a skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost nevyvolává“ , na straně druhé se však vyjadřoval k věcněprávním účinkům převodní smlouvy (které ovšem v daném případě nenastaly) s tím, že: „ v případě nabytí věci od nevlastníka zapsané do veřejného seznamu je třeba posoudit, zda zamýšlený věcně právní účinek smlouvy nastane či nenastane“ , a dále, že: „zásadně platí, že nikdo nemůže převést více práv, než která mu náleží.“
Poté se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zaobíral principem materiální publicity podle §984 odst. 1 o. z. a také konstatoval, že: „žalobce věděl, že žalovaný nemovitosti nevlastní a v době uzavření kupní smlouvy je rovněž nevlastnil. O celou věc se dlouhodobě zajímal a jeho zájmem bylo získat nemovitosti do svého vlastnictví místo žalovaného. Občanský zákoník za okamžik, ke kterému se posuzuje dobrá víra, stanoví odlišně pro situaci, kdy právo vzniká zápisem do veřejného seznamu a odlišně pro situace, kdy vzniká nezávisle na zápisu ve veřejném seznamu. To, že nabyvatel vychází z údaje, který není v rozhodném okamžiku ve veřejném seznamu uveden (z předpokladu budoucího zápisu), může sice založit jeho dobrou víru, že v rozhodované věci žalovaný bude oprávněn s nemovitou věcí disponovat. Nejde však o dobrou víru, která je vírou v to, že oprávněná osoba má právo s věcí nakládat. Dobrá víra vycházející z pouhého předpokladu provedení zápisu do katastru nemovitostí nemůže vést k prolomení zásady, že nikdo nemůže převést více práv, než která mu náleží, a tedy k nabytí vlastnictví od nevlastníka.“
Konečně odvolací soud s odkazem na §2 odst. 1 a §6 odst. 1 o. z. uvedl, že: „pokud žalobce uzavřel smlouvu dva dny poté, co žalovaný nemovitosti koupil od předchozí vlastnice, aniž by vyčkal vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce, choval se proti obecným zásadám slušnosti a jeho tlak na žalovaného byl motivován až zvláštním způsobem.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do části jeho meritorního výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby o určení platnosti předmětné kupní smlouvy, podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání a současně podal návrh na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu, který odůvodnil obavou, že pokud bude žalobce s pozemky nakládat před rozhodnutím dovolacího soudu, pozbyde žalobci naléhavý právní zájem na požadovaném určení a rovněž právní titul k těmto nemovitostem.
V dovolání žalobce uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. ohledně nesprávného právního posouzení věci stran zamítnutí žaloby o určení platnosti předmětné kupní smlouvy, přičemž předpoklad přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky (zda „prodávající musí být vlastníkem předmětu koupě již v době uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem je úplatný převod nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, aby vzniklo platné právní jednání“ ), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Uvedený dovolací důvod a uplatněnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání pak dovolatel (prostřednictvím svého advokáta) rozvádí v precizně koncipovaném dovolání, jehož doménou je především poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2645/2012, a v něm mj. obsažený právní názor, že prodávající nemusí být vlastníkem předmětu koupě již v době uzavření kupní smlouvy, neboť rozhodující je, zda se jím stal v době, kdy má vlastnické právo k předmětu koupě přejít na kupujícího.
Dovolatel odvolacímu soudu, ale i soudu prvního stupně vytýká, že z jejich strany došlo k pochybení v tom směru, že:
a) nerozlišily mezi obligačními a věcněprávními účinky smluvního ujednání,
b) na daný právní vztah aplikovaly normu, která na něj nedopadá,
c) za rozhodný okamžik pro posouzení dobré víry žalobce považovaly nesprávně okamžik uzavření kupní smlouvy, ačkoliv podle §984 odst. 1 věty druhé o. z. je třeba dobrou víru posuzovat k okamžiku podání návrhu na zápis vlastnického práva,
d) ačkoliv se to z odůvodnění rozhodnutí výslovně nepodává, není vyloučeno, že soudy posuzovaly kupní smlouvu jako neplatnou pro počáteční nemožnost plnění; ovšem takováto rozhodovací praxe, kdy dříve soudy dovozovaly počáteční nemožnost plnění s ohledem např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 2645/2012, neobstojí.
Dovolatel dále vytkl odvolacím soudu (oběma soudům), že mu neposkytl ochranu ve smyslu §3 odst. 2 písm. d) o. z., poukázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 353/04, a v otázce principu legitimního očekávání nabytí majetku na nález sp. zn. I. ÚS 980/17, a závěrem též vyložil, že podle jeho názoru je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud „zcela rezignoval na splnění poučovací povinnosti, strany nevyzval k přednesu závěrečných návrhů, natož aby je seznámil s vlastním právním názorem v dané věci…byl v řízení zcela pasivní, nevyjádřil se k žádné z námitek žalobce a neumožnil žalobci relevantně reagovat na vlastní názor odvolacího soudu.“
Dovolatel z vyložených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v jeho dovoláním napadené části (ohledně potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se zamítnutí žaloby o určení platnosti předmětné kupní smlouvy) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím jeho advokáta) odmítl uplatněnou dovolací argumentaci. Uvedl, že žalobcem učiněný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 2645/2012, je nepřiléhavý, neboť toto rozhodnutí se týká předchozí civilní úpravy a nedopadá na nový občanský zákoník; proto by dovolání již z tohoto důvodu mělo být odmítnuto. Navíc jsou napadená rozhodnutí v pořádku i v meritu věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že podanému dovolání žalobce nelze upřít – jak bude dále rozvedeno – opodstatnění.
V posuzované věci odvolací soud k odvolání žalobce přezkoumával mj. meritorní výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení platnosti kupní smlouvy, kterou žalovaný coby prodávající uzavřel dne 1. září 2017 s žalobcem coby kupujícím, a jejímž předmětem byl úplatný převod označených pozemků z vlastnictví žalovaného do vlastnictví žalobce. Účastníci kupní smlouvu uzavírali v době, kdy žalovaný ještě nebyl vlastníkem těchto pozemků, neboť tyto pozemky kupoval od původní vlastnice O. K. na základě kupní smlouvy ze dne 30. srpna 2017, kdy již podle zjištění soudu prvního stupně právní účinky zápisu (vkladu vlastnického práva k těmto pozemkům ve prospěch žalovaného podle uvedené kupní smlouvy) nastaly ke dni 16. října 2017, tj. již po uzavření kupní smlouvy mezi účastníky tohoto řízení.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ale i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) je zjevné, že odvolací soud (oba soudy) v daném případě neodlišil (neodlišily) obligační a věcněprávní účinky kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky tohoto řízení a své rozhodnutí založil (založily) na nelogické konstrukci odvíjející se od uplatnění principu materiální publicity a nemožnosti převodu vlastnického práva od nevlastníka.
V souzené věci však šlo především o posouzení, zda účastníky uzavřená kupní smlouva, k níž bylo přistoupeno v době, kdy žalovaný ještě nebyl vlastníkem předmětných pozemků, byla uzavřena platně, a dále zda žalovaný za okolností tvrzených žalobcem v podané žalobě, po právu od této smlouvy odstoupil, či nikoliv.
Esenciálním tedy bylo ve zjištěných skutkových poměrech této věci posoudit aplikační dosah §1760 o. z., který stanoví, že skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává.
Ustanovení §1760 o. z. ovšem nelze interpretovat jinak, než jak vyznívá, jak je konstruováno. Tj. že pokud v době uzavření smlouvy převodce vlastníkem převáděné nemovitosti (ještě) není (ale například očekává, že se jejím vlastníkem stane a bude tedy podle této smlouvy vůči nabyvateli plnit, tj. převede své vlastnické právo k nemovitosti na nabyvatele podle smluvního ujednání), pak sama tato okolnost neplatnost učiněného právního jednání nezpůsobuje. O zcela jinou situaci by se jednalo, pokud již od samého počátku bude objektivně nemožné, aby převodce mohl splnit svůj závazek vůči nabyvateli, neboť podle §580 odst. 2 o. z. (jeden z hlavních důvodů neplatnosti právního jednání), neplatné je právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.
K této problematice (k §580 odst. 2 o. z.) se např. v komentářové literatuře mj. uvádí, že: „Základním obsahovým předpokladem právního jednání je vedle dovolenosti i možnost jeho realizace...Relevantní je proto počáteční nemožnost plnění, kterou se rozumí (obdobně jako u dodatečné nemožnosti), že plnění nemůže být poskytnuto dlužníkem, přestože by mohlo být poskytnuto třetí osobou (subjektivní nemožnost), nebo, že nemůže být poskytnuto nikým (objektivní nemožnost). Nemožnost může mít faktické příčiny (jako např. že předmět kupní smlouvy byl zničen anebo hudebník ztratil v důsledku zranění způsobilost hrát na nástroj) nebo právní příčiny (např. poskytnutí určitého práva není právním řádem dovoleno – viz nedovolenost, či věc dlužníku již vlastnicky nepatří.“ (in Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 1451).
Pokud jde o judikaturu, již při výkladu právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že předcházejí-li obligační účinky kupní smlouvy účinkům věcněprávním (tj. nabytí vlastnictví kupujícím), prodávající nemusí být v době uzavření kupní smlouvy vlastníkem prodávané věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února. 2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015, uveřejněný pod č. 33/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a rozhodnutí v něm citovaná).
Rovněž i dovolatelem opakovaně zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2645/2012 (pro poměry regulované mj. tehdejším zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění) připomíná, že: „prodávající nemusí být vlastníkem předmětu koupě již v době uzavření kupní smlouvy; rozhodující je, zda se jím stal v době, kdy má vlastnické právo k předmětu koupě přejít na kupujícího. V době uzavření kupní smlouvy nemusí předmět koupě ještě ani existovat; lze sjednat kupní smlouvu, jejímž předmětem jsou věci, které teprve vzniknou…Vlastnictví koupené věci totiž nepřechází na kupujícího již pouhým uzavřením kupní smlouvy. Pro prodávajícího vyplývá z kupní smlouvy pouze závazek odevzdat předmět koupě kupujícímu a pro kupujícího závazek tento předmět převzít. Teprve převzetím movité věci či vkladem vlastnického práva k nemovitosti do katastru dochází k převodu vlastnictví…“
Podle §1105 o. z. převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu.
Podle §6 věty první a druhé zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) ve znění pozdějších předpisů, zápisy týkající se práv se do katastru provádějí vkladem, záznamem nebo poznámkou. Vklad je zápis do katastru, kterým se zapisují věcná práva, práva ujednaná jako věcná práva, nájem a pacht.
Podle §10 katastrálního zákona právní účinky zápisu nastávají k okamžiku, kdy návrh na zápis došel příslušnému katastrálnímu úřadu.
Podle §12 katastrálního zákona vklad lze provést na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení.
Zatímco uzavřením kupní (věcné) smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitému majetku zapsanému v katastru nemovitostí jsou založeny příslušné obligační účinky, k věcněprávním účinkům této smlouvy, a tedy k nabytí vlastnického práva podle tohoto právního titulu, dojde až zápisem vkladu do katastru nemovitostí, a to na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení.
Jelikož právní účinky zápisu (v tomto případě vkladu podle uzavřené kupní smlouvy) nastávají k okamžiku, kdy návrh na zápis došel katastrálnímu úřadu o jeho povolení (tj. den podání vkladového návrhu), je pro platnost kupní smlouvy určující, zda právě v daný okamžik podání vkladového návrhu je převádějící vlastníkem převáděného nemovitého majetku (svědčí mu příslušný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí), nikoliv okolnost, že v době uzavření této kupní smlouvy vlastníkem těchto nemovitostí (z různých důvodů) ještě nebyl.
V tomto smyslu a již v poměrech nové civilní úpravy Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. dubna 2018, sp. zn. 29 Cdo 2601/2016 (publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2019, a pro veřejnost též dostupným na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ) vyložil a odůvodnil právní názor (souznící s uplatněnou dovolací argumentací žalobce), že kupní smlouva není neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle §580 odst. 2 a §588 o. z. jen proto, že prodávající nebyl ke dni jejího uzavření vlastníkem předmětu koupě.
Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu v jeho dovoláním napadené (shora již vyložené) části není správný; Nejvyšší soud proto v předmětném rozsahu přistoupil k jeho kasaci, a to včetně akcesorických nákladových výroků (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k vydání tohoto kasačního rozhodnutí nebylo již zapotřebí zabývat se dovolatelem tvrzenými vadami, k nimž mělo dojít v odvolacím řízení. Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci rozhodnutí, neboť uvedený návrh tímto rozhodnutím byl konzumován.
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž v předmětném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu