ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.303.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 303/2020-267
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce J. B. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Markem Hastíkem, advokátem se sídlem v Brně, Všetičkova č. 615/15, proti žalovaným 1) Z. B. , narozené XY, bytem v XY, a 2) H. V. , narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Janou Kuřátkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bezručova č. 81/17, o zrušení dohody dědiců, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 93 C 6/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2019, č. j. 21 Co 104/2018-175, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně, 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jany Kuřátkové, advokátky se sídlem v Brně, Bezručova č. 81/17.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2019, č. j. 21 Co 104/2018-175, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. října 1968, sp. zn. 2 Cz 6/68, které bylo uveřejněno pod č. 61/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 305/2008; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, a tam vyjádřený právní závěr, že byla-li dohoda o vypořádání dědictví schválena pravomocným usnesením soudu, nemůže být soudem zrušena postupem podle ustanovení §99 odst. 3 o. s. ř.) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V těchto uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud k odůvodnění tohoto závěru vyložil, že, podle §99 odst. 3 o. s. ř. má schválený smír účinky pravomocného rozsudku; rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Žaloba podle §99 odst. 3 o. s. ř. směřuje tedy proti rozhodnutí soudu, jímž byl schválen smír, a může mít úspěch tehdy, jestliže je hmotněprávní úkon účastníků (jimi uzavřený smír) neplatný. Rozhodnutí o žalobě podle §99 odst. 3 o. s. ř. odstraňuje tak - jestliže je žalobě vyhověno - rozhodnutí soudu o schválení smíru; původní řízení se vrací do stavu, v němž by bylo, kdyby byl soud neschválil smír, a soud pokračuje v jednání o sporu, v čemž mu již nebrání žádné pravomocné rozhodnutí. Účastníci mají novou možnost upravit práva mezi nimi sporná novým smírem, nebo rozhodne soud rozsudkem. Zatímco schválený smír má podle §99 odst. 3 o. s. ř. účinky pravomocného rozsudku a řízení v rozsahu, jehož se smír týká, je skončeno, je dědická dohoda a rozhodnutí o jejím schválení pouze jedním z několika rozhodnutí, vydávaných v dědickém řízení, která teprve poté, když byla vydána všechna a nabyla právní moci, vedou ke skončení dědického řízení. Především musí být v každém řízení o dědictví rozhodnuto o obecné ceně majetku zůstavitele, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví (srov. §37 odst. 1 zákona č. 95/1963 Sb., notářský řád, resp. §175o odst. 1 o. s. ř.), přičemž rozsah dědictví je tímto rozhodnutím dán a při uzavírání dohody (nedojde-li k případu podle §37 odst. 2 not. ř., resp. §175o odst. 2 o. s. ř.) se dědici mohou dohodnout pouze o tom, co který z nich převezme z dědictví; přitom žádná část dědictví nemůže zůstat touto dohodou nevypořádaná. I kdyby bylo možno připustit, že lze žalobu podle §99 odst. 3 o. s. ř. použít i na dědickou dohodu, mohla by tato žaloba směřovat nepochybně jen proti rozhodnutí o schválení dohody a nemohla by se nijak dotknout právoplatnosti rozhodnutí o obecné ceně majetku zůstavitele, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví, ačkoli toto rozhodnutí je podkladem dohody; vznikla by tedy prakticky neřešitelná situace. Naproti tomu smírem si mohou účastníci sporu upravit práva mezi nimi sporná způsobem, který je zcela v jejich dispozici, jsouce přitom omezeni právními předpisy, nikoli však nějakým pravomocným rozhodnutím, které by předcházelo uzavření smíru; k tomu, aby schválený smír měl účinky pravomocného rozsudku, není již třeba žádného dalšího rozhodnutí. Už z této skutečnosti plyne zásadní rozdíl mezi řízením o sporu před soudy a řízením o dědictví před státním notářstvím (resp. soudním komisařem jednajícím jménem soudu), rozdíl, který vyplývá ze samé podstaty obou těchto řízení. Závěr, že lze žalobu podle §99 odst. 3 o. s. ř. použít i na dědickou dohodu, by vedl také k zcela nepřijatelným důsledkům. Znamenal by totiž, že by se z dědického řízení, bez výslovného zákonného ustanovení, přesunulo do případného dalšího sporného řízení rozhodování o otázce, kterou již jednou řešil soud v řízení o dědictví. Pokud rozhoduje soud ve sporném řízení o otázkách souvisejících s řízením o dědictví, opírá se vždy o výslovné zákonné ustanovení (srov. např. §485 obč. zák., §18 a 48 not. ř., resp. §175k odst. 2 a 3 a §175y o. s. ř.). Povaha věci tedy vylučuje možnost aplikovat na řízení o dědictví ustanovení §99 odst. 3 o. s. ř. o soudním smíru; schválená dohoda o vypořádání dědictví proto nemůže být soudem zrušena postupem podle §99 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel, který požadoval přehodnocení judikatury dovolacího soudu, nepředložil argumenty, které by vedly dovolací soud ke změně ustálené rozhodovací praxe. Dovolatel namítal, že z žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by na schválení dohody dědiců nebylo možné použít ustanovení §99 odst. 3 o. s. ř., tímto tvrzením však nevyvrací závěr, uvedený výše, že pokud rozhoduje soud ve sporném řízení o otázkách souvisejících s řízením o dědictví, opírá se vždy o výslovné zákonné ustanovení. Tvrdil-li dále dovolatel, že usnesení o schválení dohody o vypořádání dědiců bylo jediným usnesením, kterým se dědické řízení skončilo, a že v případě jeho zrušení by dědici při uzavírání nové dohody nebyli omezeni žádným jiným usnesením, nezohledňuje, že rozhodnutí o schválení dohody o vypořádání dědictví je pouze jedním z několika rozhodnutí, neboť v řízení o dědictví musí být předně rozhodnuto o obecné ceně majetku zůstavitele, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví, toto rozhodnutí je podkladem dohody, přičemž rozsah dědictví je tímto rozhodnutím dán a při uzavírání dohody se dědici mohou dohodnout pouze o tom, co který z nich převezme z dědictví, přitom žádná část dědictví nemůže zůstat touto dohodou nevypořádaná. Nelze tudíž přisvědčit tvrzení dovolatele, že by usnesení o schválení dohody dědiců bylo usnesením, které by nenavazovalo na žádná jiná usnesení, když uváděl, že žádná jiná usnesení se nevydávají. Způsobilým není ani argument dovolatele, že v případě zrušení usnesení o schválení dohody dědiců by byl dovolatel v lepší vyjednávací pozici při sjednávání nové dohody, než v řízení o žalobě na obnovu řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu