ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.311.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 311/2020-176
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy ve věci žalobce F. K. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova č. 46, proti žalované O. S., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí č. 47, o 533.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 161/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. července 2019 č. j. 26 Co 158/2019-121, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 28.481,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Michala Hrušky, advokáta se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí č. 47.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 533.000,- Kč „s obecným úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení“. Žalobu odůvodnil tím, že je synem a dědicem po T. K., zemřelém dne 4. 6. 2016 (dědické řízení je vedeno u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 D 646/2016), a druhým dědicem je dcera zůstavitele AAAAA (pseudonym), nar. XY. Podle vlastnoručně sepsaného potvrzení žalobcův otec ještě za svého života vyplatil k rukám žalované (jako matce dcery AAAAA) „dopředu výživné na dceru AAAAA v dojednané výši 4.000,- Kč měsíčně, původně počítáno do dosažení 26 let věku“, tedy celkem 1,250.000,- Kč. Dcera se narodila v XY, tedy do úmrtí otce 4. 6. 2016 „mohla spotřebovat takto dojednané výživné za 46 měsíců po 4.000,- Kč“ v celkové výši 184.000,- Kč. Žalované tedy podle názoru žalobce zůstalo (na nespotřebovaném výživném) 1,066.000,- Kč bez právního důvodu, protože po smrti již zůstavitel nebyl povinen žádné výživné poskytovat. Toto bezdůvodné obohacení „bylo získáno na úkor zůstavitele a nyní tedy dědiců“. Jelikož jsou dědicové dva, připadá na žalobce jedna polovina této pohledávky, tedy 533.000,- Kč. Tato pohledávka sice byla uplatněna v dědickém řízení, ale nebyla druhou dědičku AAAAA uznána.
Žalovaná potvrdila, že od zemřelého T. K. obdržela částku 1,250.000,- Kč, nejednalo se však o platbu výživného, ale o dar, který jí T. K. poskytl krátce po zjištění, že je těhotná. Potvrzení žalovaná sepsala vlastní rukou na přání jmenovaného až v roce 2015 v době, kdy měl v souvislosti se zdravotním stavem a psychickými problémy neustálé obavy, aby po něm žalovaná někdy v budoucnu něco nepožadovala z titulu péče o dceru. Žalovaná v zájmu zachování dobrých vztahů sepsala toto potvrzení, i když jeho obsah neodpovídá skutečnosti. Peněžní prostředky zaslané T. K. na její účet v lednu 2012 tedy „byly určeny pro zajištění potřeb žalované a očekávaného dítěte a byly žalované darovány“.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 13. 2. 2019 č. j. 30 C 161/2018-81 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 65.981,- Kč k rukám zástupce žalobce v pravidelných splátkách 2.000,- Kč měsíčně a České republice na účet Okresního soudu v Trutnově náklady řízení ve výši 1.893,- Kč a soudní poplatek ve výši 26.650,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že v lednu 2012 zaslal T. K. na účet žalované částku 1,151.995,25 Kč (se zprávou pro příjemce „pro naše mimi 9.9.“) a částku 416.500,- Kč (se zprávou pro příjemce „pro naše mimi TP 9.9.“), a že následně (po ukončení soužití rodičů v roce 2015) žalovaná sepsala a podepsala písemné prohlášení (které bylo nalezeno v trezoru zemřelého T. K.) s textem, že „vzala od T. K. částku 1,250.000,- Kč jako výživné na jejich dceru AAAAA“; pod prohlášením je podpis žalované a údaj leden 2012. Za této situace dovodil, že peněžní prostředky, které T. K. v lednu 2012 zaslal na účet žalované „nebyly darem pro žalovanou, ale byly určeny pro nezletilou AAAAA“, která se měla narodit XY. Podle názoru soudu prvního stupně potvrzení o převzetí částky 1,250.000,- Kč žalovanou neprokazuje uzavření dohody rodičů o jednorázovém vyplacení výživného (odbytného) pro dceru AAAAA (která by podle judikatury dovolacího soudu byla v rozporu se zákonem), ale „částka poskytnutá žalované T. K. měla povahu předplatby, zálohy výživného“. Žalovaná tedy nezískala částku na základě neplatné dohody o výživném a přijaté plnění tak nemá charakter bezdůvodného obohacení. Úmrtím T. K. dne 4. 6. 2016 však vyživovací povinnost vůči jeho nezletilé dceři zanikla a odpadl tak důvod, aby si žalovaná ponechala zbytek nespotřebovaného výživného. Právním nástupcům T. K., kterými jsou jeho dvě děti (žalobce a dcera AAAAA), tím vznikl vůči žalované nárok na vydání bezdůvodného obohacení, každému z nich ve výši jedné poloviny. Při vyčíslení výše nároku soud prvního stupně vycházel z potvrzení o výživném pro nezletilou AAAAA v částce 4.000,- Kč měsíčně, „která odpovídala aktuálním představám žalované a T. K.“. Podle potvrzené dohody rodičů tak od narození dcery XY do úmrtí otce 4. 6. 2016 měla být vynaložena na výživu nezletilé AAAAA za 46 měsíců částka 184.000,- Kč. Požadoval-li proto žalobce po žalované vrácení poloviny z částky 1,066.000,- Kč (1,250.000,- Kč mínus 184.000,- Kč), je uplatněný nárok žalobce ve výši 533.000,- Kč důvodný.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 7. 2019 č. j. 26 Co 158/2016-121 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů vzniklých v řízení před soudem prvního stupně a že žalobce je povinen „nahradit“ žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 78.117,60 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 26.039,20 Kč, obojí k rukám zástupce žalované. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že za situace, kdy sporná „pohledávka za žalovanou nebyla v dědickém řízení (po T. K.) uplatněna a žádnému z dědiců nebylo vlastnictví k ní potvrzeno“, není žalobce nositelem zažalovaného práva, a proto „nelze než uzavřít“, že v dané věci „aktivní legitimace žalobce není dána“. Kdyby byla do dědictví pohledávka přihlášena a pro její spornost by k ní nebylo přihlíženo, mohl by se žalobce domáhat svého práva obecnou občanskoprávní žalobou, ale pak by musela být účastníkem řízení také nezletilá AAAAA. Odvolací soud současně neshledal ani pasivní legitimaci na straně žalované. Za situace, kdy žalobce tvrdil, že šlo o plnění ve prospěch nezletilé AAAAA, pak „logicky mohlo vlastnictví přejít pouze na nezletilou, jejíž osobní nárok na výživné byl tak uspokojován, nikoli na žalovanou“. Skutečnost, že finanční prostředky spravuje žalovaná, eventuálně skutečnost, že s nimi nenaložila v souladu se zájmem nezletilé, „nemá na pasivní legitimaci vliv“. I kdyby byla dána aktivní a pasivní legitimace žalobce a žalované, odvolací soud dovodil, že „je uplatněn promlčený nárok, kterému nelze poskytnout soudní ochranu“. Zdůraznil, že v dané věci bylo plněno a přijímáno 1,250.000,- Kč, „což podle ujednání rodičů mělo představovat zálohu výživného v měsíční výši, tj. šlo o výživné na dobu 26 let věku nezletilé“. Nešlo tedy o běžnou záležitost při správě majetku dítěte „a zákonní zástupci nezletilé k takové dohodě potřebovali rozhodnutí soudu, které by představovalo opatření k ochraně zájmů nezletilého dítěte“. Takový souhlas opatrovnického soudu ve smyslu ustanovení §28 obč. zák. však dán nebyl, proto jde absolutně neplatný právní úkon, ze kterého „vzniklo povinné osobě (T. K.) právo na vrácení první den po plnění a toto právo bylo marným uplynutím tříleté lhůty promlčeno (nejpozději v lednu 2015)“. Vznesla-li žalovaná námitku promlčení, „je její obrana úspěšná“. Tvrzení žalobce, že vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že „T. K. poskytl plnění s úmyslem zabezpečit potřeby nezletilé AAAAA“ a současně byl informován o tom, že z těchto peněz koupila její matka byt, „ve kterém nezletilá uspokojuje svoji bytovou potřebu“. Protože proti tomu nic nenamítal, „nelze než uzavřít, že měl za to, že žalovaná postupovala v nejlepším zájmu jeho nezletilé dcery“. Navíc „poskytnutím plnění pro nezletilou AAAAA se otec žalobce nezbavil zcela svého majetku, jestliže v dědickém řízení bylo zjištěno, že čistá hodnota pozůstalosti činí 4,500.623,- Kč“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil v dané věci otázku aktivní a pasivní legitimace. Zdůraznil, že pokud matka nezletilé AAAAA (žalovaná) předmětné finanční prostředky přijala a „užila pro sebe“ (část z nich použila „pro svoji potřebu na koupi bytu“ a zbytek uložila na svůj účet), vzniklo jí bezdůvodné obohacení a „je tedy v případě bezdůvodného obohacení pasivně legitimována ona a nikoliv dítě, které ani tyto prostředky nespotřebovalo, ani je fakticky nedrží“, a tedy je nemůže ani vydat. Jestliže „je nesporné, že za předmětné prostředky si žalovaná zakoupila byt, pak to byla ona, kdo se obohatil a komu bezdůvodné obohacení vzniklo“, a je tudíž v daném sporu pasivně věcně legitimovaná. Že se jednalo o bezdůvodné obohacení, tj. „přivlastnění si plnění, jehož právní důvod odpadl“, vyplývá podle názoru dovolatele z toho, že „původně se mělo jednat o zálohové výživné, ale smrtí zůstavitele jeho vyživovací povinnost zanikla“. Toto bezdůvodné obohacení, které bylo získáno na úkor dědictví po zůstaviteli, však „nemohl nárokovat zůstavitel sám, ačkoliv k jeho tíži vzniklo, protože již nežil, ale jeho právní nástupci, tedy dědici ze zákona“, a to rovným dílem. Proto je pozůstalý syn (žalobce) oprávněn domáhat se svého podílu z tohoto dědictví a je tedy aktivně věcně legitimován, „a to stejně jako by byl aktivně legitimován k vydání dědictví oprávněný dědic proti dědici neoprávněnému dle §485 obč. zák.“. Kromě toho žalobce vytkl odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí „nerespektuje“ nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. II ÚS 415/14, jestliže se nepokusil „především nalézt spravedlnost“. V daném případě žalobce považuje za spravedlivé, aby se oběma dětem T. K. dostalo stejně. Je proto „nespravedlivé“, aby se finančních prostředků, které by jinak připadly dětem, „zmocnila žalovaná a použila jich pro vlastní potřebu (nákup bytu atd.)“. U nezletilé AAAAA se dá ještě akceptovat, že byt po žalované může jednou zdědit a po dobu svého života v něm bydlet. Proč by ale žalobce „neměl být vyrovnán přisouzenou částkou ze zbylých peněž, které si žalovaná ponechala?“; opačný postup by podle jeho názoru vedl k nespravedlnosti a nerovnosti mezi sourozenci. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto, neboť žádnou z námitek žalobce nelze považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že na základě dohody mezi T. K. (otcem žalobce) a žalovanou složil T. K. v lednu 2012 na účet žalované částku 1,250.000,- Kč, která měla sloužit jako záloha na výživné splatné v budoucnosti pro jejich nezletilou dceru AAAAA, narozenou dne XY (polorodou sestru žalobce). Dne 4. 6. 2016 T. K. zemřel a jeho vyživovací povinnost vůči nezletilé AAAAA tím zanikla. Za této situace podle názoru žalobce patří do aktiv dědictví po jeho otci T. K. pohledávka jeho otce za žalovanou (matkou nezletilé AAAAA) spočívající v nespotřebovaném výživném pro nezletilou dceru AAAAA. Z usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 11. 2018 č. j. 10 D 646/2016-252 ve věci dědictví po T. K. se podává, že dědicové po T. K. (žalobce F. K. a jeho sestra AAAAA) se neshodli na tom, zda tato žalobcem tvrzená pohledávka zůstavitele patří do aktiv dědictví, a proto ve smyslu ustanovení §172 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“), nebylo k této pohledávce zůstavitele v rámci vypořádání dědictví přihlíženo. Žalobce se nyní touto žalobou podanou dne 29. 1. 2020 podle ustanovení §189 odst. 2 z.ř.s. domáhá po žalované vydání nespotřebovaného výživného ve výši, která podle názoru žalobce odpovídá jeho dědickému podílu.
Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mj. na vyřešení právní otázky, kdo je aktivně a pasivně věcně legitimován v řízení o žalobě podané podle ustanovení §189 odst. 2 z.ř.s., je-li požadováno vydání (vrácení) nespotřebovaného výživného určeného pro nezletilé dítě, které povinný (otec) před svou smrtí zaplatil formou zálohy na účet matky tohoto dítěte. Jedná se přitom o otázku vyplývající z aplikace procesního práva (občanského soudního řádu), takže skutečnost, že se tak děje v řízení, kde proti meritornímu rozsudku dovolání přípustné není [srov. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] je nerozhodná (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014). Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Ve sporném civilním řízení je aktivně věcně legitimován ten účastník řízení, který je podle hmotného práva nositelem tvrzeného práva (aktivní věcná legitimace) nebo jemu odpovídající tvrzené povinnosti (pasivní věcná legitimace). Věcná legitimace není předpokladem účastenství (není ani podmínkou řízení), ale nachází svůj výraz v rozhodnutí soudu ve věci samé (je předmětem dokazování). Nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace je důvodem pro zamítnutí žaloby. Určení věcné legitimace v dané věci tak nutně předcházel závěr o právní kvalifikaci vztahu mezi účastníky.
Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá vydání plnění (nespotřebovaného výživného), které žalovaná přijala v lednu 2012, je třeba projednávanou posuzovat – s přihlédnutím k ustanovení §3028 o. z. - podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 19. 3. 2012 (dále jen „zákon o rodině“), a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 13. 6. 2012 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §97 odst. 1 zákona o rodině je výživné třeba platit v pravidelných opětujících se částkách, s výjimkou případů podle §94 odst. 2 a §97 odst. 2, které jsou splatné vždy na měsíc dopředu.
Podle ustanovení §97 odst. 2 zákona o rodině u výživného pro dítě může soud v případech hodných zvláštního zřetele rozhodnout o povinnosti složit peněžní částku pro výživné splatné v budoucnosti. Učiní přitom příslušná opatření zaručující pravidelnou výplatu měsíčních splátek odpovídajících stanovenému výživnému.
Ustanovení §97 odst. 2 zákona o rodině zakotvuje tzv. tezauraci výživného, tedy možnost složení určité peněžité částky na výživné splatné v budoucnosti, a to (jen) v případě, že osobou oprávněnou je dítě, a to jak nezletilé, tak i zletilé. Nejedná se ovšem o „zproštění“ povinného vyživovací povinnosti poukázáním jednorázové částky, neboť v době jejího složení není (ani nemůže být) známo, jak dlouho bude na straně dítěte trvat stav odkázanosti na výživu a jaké budou jeho odůvodněné potřeby. V tomto směru dovolací soud již v minulosti dovodil, že dohoda rodičů nezletilého dítěte, podle níž jeden z nich se zavazuje složit ve prospěch nezletilého jednorázově částku k plné úhradě výživného do zletilosti dítěte (tzv. odbytné), je absolutně neplatná; jednorázová úhrada výživného pro nezletilé děti by totiž v rozporu s ustanovením §99 odst. 1 zákona o rodině vylučovala jakoukoli změnu výše výživného (zvýšení či snížení), které má povinný rodič platit, ale i změnu v osobě rodiče povinného platit výživné v důsledku změny výchovného prostředí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1.2 017 sp. zn. 21 Cdo 2929/2016, uveřejněný pod č. 74 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2018, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1976 sp. zn. 1 Cz 93/76, uveřejněné pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 1982).
Tezaurace výživného ve smyslu ustanovení §97 odst. 2 zákona o rodině tedy nemá za následek (nezpůsobuje) zánik vyživovací povinnosti, ale znamená úhradu vyživovací povinnosti formou zálohy na výživné, při které vyživovací povinnost nezaniká. Účelem této právní úpravy je předcházet situacím, kdy by povinný (rodič) nebyl schopen plnit svou vyživovací povinnost v důsledku změny poměrů. Takové situace mohou nastat například tehdy, má-li povinný (rodič) nepravidelné příjmy (např. sezonní zaměstnanci), zdědí značné prostředky (ale lze usuzovat, že nebude schopen s nimi smysluplně hospodařit), podniká a prokazatelně podstupuje majetková rizika (a jsou obavy, že by výživa dítěte nebyla v budoucnu řádně zajištěna), má v plánu delší pobyt v zahraničí (a vymáhání výživného by bylo problematické) apod. Pokud soud rozhodne o povinnosti povinného složit peněžní částku pro výživné splatné v budoucnosti předem, ukládá mu zákon učinit příslušná opatření zaručující pravidelnou výplatu měsíčních splátek odpovídajících stanovenému výživnému (srov. §97 odst. 2 věta druhá zákona o rodině). Soud tedy kromě vyčíslení celkové částky představující zálohu na výživné splatné v budoucnosti musí také vyčíslit výši jednotlivých pravidelně se opětujících (zpravidla měsíčních) částek.
I když zákon předpokládá, že o povinnosti povinného (rodiče) složit peněžní částku pro výživné na nezletilé dítě splatné v budoucnosti předem, rozhoduje soud, není vyloučeno, aby takto učinil povinný i dobrovolně, na základě dohody s druhým rodičem nezletilého dítěte s tím, že záloha na výživné bude složena na účet druhého rodiče a postupně z ní bude hrazeno běžné výživné v dohodnuté výši. Názor odvolacího soudu, že v projednávané věci taková dohoda rodičů, bylo-li jako záloha na výživné „plněno a přijímáno 1,250.000,- Kč“, musí být (oproti dohodě o úhradě běžného výživného) „schválena opatrovnickým soudem ve smyslu ustanovení §28 obč. zák.“, jinak je neplatná, přitom sdílet nelze. Ve své podstatě jde totiž stále o dohodu rodičů o úhradě běžného výživného, „která souhlas soudu nepotřebuje“, pouze je zde navíc sjednán způsob jeho úhrady (ze složené zálohy) a znamená pro dítě vyšší jistotu, že jeho nárok na výživné bude skutečně uspokojen, i kdyby povinný v době splatnosti zrovna nedisponoval dostatečnými peněžními prostředky. V tomto smyslu je tedy třeba hledět na složenou zálohu na výživné splatné v budoucnu jako na speciální zajišťovací institut.
Při úvaze o tom, jaká práva a povinnosti v této souvislosti vznikají zúčastněným osobám (povinnému-rodiči, nezletilému dítěti a druhému rodiči, kterému byla záloha fakticky zaplacena), je třeba mít na zřeteli, že obecně, je-li určitá peněžitá částka poskytnuta povinnou osobou předem jako záloha, neznamená to, že tato částka se ihned stává majetkem oprávněné osoby. K tomu obvykle dojde teprve tehdy, až je záloha vyúčtována, a to pouze k té částce, která se kryje se skutečnou výší závazku, na jehož úhradu je záloha poskytnuta; ve zbytku se záloha vrací zpět povinné osobě. Dokud tedy není záloha vyúčtována, patří stále povinnému. Ve vztahu k zálohovému výživnému určenému pro dítě v tomto smyslu ostatně nová právní úprava (účinná od 1.1.2014) obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále jen „o. z.“), upřesnila dosavadní úpravu tezaurace výživného (do té doby obsaženou v §97 odst. 2 zákona o rodině) tak, že zde doplnila, že „na složenou zálohu se hledí jako majetek povinného”, a že výživné poskytnuté dítěti formou zálohy „přechází do vlastnictví dítěte postupně k jednotlivým dnům splatnosti výživného“ (srov. §918 o.z.). Z uvedeného vyplývá, že pokud vyživovací povinnost povinného zanikne, pak část zálohy odpovídající výši do té doby nespotřebovanému výživnému se vrací povinnému, neboť zůstala jeho majetkem. Povinnost vrátit povinnému nespotřebované výživné má osoba (druhý rodič), která zálohu fakticky obdržela a zajišťovala z ní postupnou úhradu běžného výživného, neboť v tomto rozsahu jí na úkor povinného vzniká bezdůvodné obohacení (srov. §451 obč. zák.). V soudním řízení o žalobě na vydání nespotřebovaného výživného určeného pro nezletilé dítě, které povinný (rodič) zaplatil formou zálohy na účet druhého rodiče tohoto dítěte, proto bude (jako nositel tvrzeného práva) aktivně věcně legitimován povinný (rodič) a (jako nositel tvrzené povinnosti) pasivně věcně legitimován druhý rodič. Zanikne-li však vyživovací povinnost povinného (rodiče) jeho smrtí, bude se aktivní a pasivní věcná legitimace v případném sporu o vrácení nespotřebovaného výživného odvíjet od situace, jaká nastane mezi dědici při projednávání dědictví po povinném.
V projednávané bylo soudy zjištěno, že T. K. (otec žalobce) na základě dohody se žalovanou zaplatil v lednu 2012 na její účet částku 1,250.000,- Kč, která měla sloužit jako záloha na výživné splatné v budoucnosti pro jejich nezletilou dceru AAAAA (polorodou sestru žalobce), která se narodila dne 30. 8. 2012. Poté, co dne 4. 6. 2016 T. K. zemřel, jeho vyživovací povinnost vůči nezletilé dceři AAAAA tím zanikla. Do té doby nespotřebované výživné nadále zůstalo majetkem T. K., tedy jeho pohledávkou za žalovanou, která se v tomto rozsahu – jak vyplývá ze shora podaného výkladu – na úkor T. K. bezdůvodně obohatila. Při stanovení výše této pohledávky (nespotřebovaného výživného) však nelze v daném případě vycházet z ujednání rodičů o tom, že částka zaplacená na účet žalované „měla představovat zálohu výživného v měsíční výši 4.000,- Kč“. Vyčíslení výše jednotlivých měsíčních splátek běžného výživného je totiž věcí soudu, který při svém rozhodování musí mít na zřeteli, že účelem výživného je uhrazování nejen průběžně se vyskytujících (běžných) potřeb nezletilého dítěte, ale všech potřeb prospěšných jeho všestrannému vývoji (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 1989 sp. zn. 5 Cz 42/88 ). D o odůvodněných potřeb je tak třeba zahrnout nejen vlastní výživu, obutí, ošacení či hygienické a domácí potřeby, ale i potřebu zajistit bydlení (včetně nákladů na toto bydlení), potřebu vzdělání, kulturního a sportovního vyžití apod., přičemž vzhledem k tomu, že výživné nemá pouze spotřební charakter, může sloužit i k zajišťování rezerv (úspor) zabezpečujících zejména přípravu na budoucí povolání (srov. §85a odst. 2 zákona o rodině).
V daném případě se však ohledně této pohledávky zůstavitele, spočívající v nespotřebovaném výživném určeném pro dceru AAAAA, jeho dědici (žalobce F. K. a AAAAA) v rámci dědického řízení neshodli na tom, zda tato pohledávka patří do aktiv dědictví. Proto k této sporné pohledávce nebylo v řízení a při projednání pozůstalosti po T. K. přihlíženo a pohledávka nebyla v rámci dědického řízení vypořádána (srov. §172 odst. 2 z.ř.s.). Uvedené ovšem neznamená, že by se dědici nemohli ohledně tohoto majetku domáhat svých práv žalobou mimo dědické řízení, a to i před skončením dědického řízení. Ustanovení §189 odst. 2 z.ř.s. totiž výslovně stanoví, že nepřihlíží-li se v řízení a při rozhodování o pozůstalosti k majetku nebo dluhům zůstavitele v důsledku postupu podle §162 odst. 2 věty druhé, §172 odst. 2 věty druhé nebo §173 věty druhé, mohou se účastníci domáhat svých práv žalobou. Takovou žalobu soud projedná a rozhodne o ní ve sporném řízení. Žalobu lze podat (s výjimkou vlastnického práva, které se nepromlčuje) ve lhůtě tří let od právní moci usnesení soudu, kterým bylo skončeno dědické řízení, v němž bylo uplatňováno zařazení majetku do aktiv dědictví a v němž nedošlo k zařazení majetku do aktiv dědictví v důsledku postupu podle ustanovení 172 odst. 2 z.ř.s. (srov. ve vztahu k obsahově totožné předešlé právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1305/2010). Na základě žaloby podané podle ustanovení §189 odst. 2 z.ř.s. pak může být – v závislosti na obsahu žaloby a žalobním petitu – soudním rozhodnutím nejen odstraněna spornost aktiv (nebo pasiv) dědictví (především na základě žaloby na určení podle ustanovení §80 o.s.ř.), ale může dojít také ke konečnému řešení vztahu mezi dědici na základě žaloby na plnění, při níž vyřešení otázky sporných aktiv (nebo pasiv) dědictví bude představovat posouzení předběžné otázky.
Právě o takovou žalobu na plnění (řádně podanou ve výše uvedené tříleté promlčecí době) se jedná v projednávané věci. Řízení o této žalobě se ovšem musí účastnit (buď jako žalobci, nebo jako žalovaní) všichni dědici, jinak je dán nedostatek věcné legitimace. Postavení jednotlivých dědiců ve sporu pak bude vyplývat z jejich postoje k tomu, zda pohledávka (nebo dluh) zůstavitele patří nebo nepatří do aktiv (nebo pasiv) dědictví. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že oproti aktivně věcně legitimovanému F. K. na straně žalující se musí tohoto řízení na straně žalované účastnit nejen osoba, která je podle hmotného práva povinna vydat žalobci bezdůvodné obohacení (nespotřebované výživné), které jí vzniklo na úkor T. K. (tj. žalovaná matka nezletilé AAAAA), ale také samotná AAAAA, jako druhá dědička povinného T. K., která (oproti F. K.) v průběhu dědického řízení vyslovila nesouhlas s tím, že předmětná pohledávka zůstavitele patří do aktiv dědictví. Obě tyto osoby jsou v daném sporu pasivně věcně legitimovány společně a mají tak postavení nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.). Opačný názor vycházející ze skutečnosti, že pasivně věcně legitimována je pouze matka nezletilé AAAAA, by opomíjel, že žaloba podaná podle ustanovení §189 odst. 2 z.ř.s. směřuje v první řadě k vyřešení spornosti aktiv (nebo pasiv) dědictví mezi dědici. Případný výrok pravomocného rozsudku by tak podle ustanovení §159 dost. 2 o. s. ř. mohl zavazovat jedině účastníky daného soudního řízení (tj. žalobce a žalovanou matku nezletilé AAAAA), a nikoli druhou dědičku AAAAA, bez níž (bez jejíž účasti) však nemůže být daný spor konečně vyřešen.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je – byť založen na ne zcela přiléhavých důvodech – věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalované náklady potřebné k uplatňování jejího práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 23.230,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. Michal Hruška je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 4.941,- Kč (srov. §137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 28.481,- Kč zaplatit žalované k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Lubomír Ptáček Ph.D.
předseda senátu