ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.312.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 312/2020-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, MBA, v právní věci žalobkyně M. C. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem v Praze, Puškinovo náměstí č. 681/3, proti žalovaným 1) J. C. , narozenému dne XY, bytem XY, a 2) J. Z. , narozenému dne XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská č. 247/59, za účasti Společenství vlastníků domu č. XY v XY ulici, se sídlem XY, IČO XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, zastoupeného JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova č. 1504, o určení, že žalovaný 1) je společníkem společnosti s ručením omezeným, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 471/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017, č. j. 55 Co 132/2017-103, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.261,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vlasty Skálové, advokátky se sídlem v Praze 5, Plzeňská č. 247/59.
III. Ve vztahu mezi žalovanými 1) a 2) a vedlejším účastníkem na straně žalobkyně nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 21.9.2016, č.j. 52 C 471/2014-65, zamítl žalobu na určení, že žalovaný 1) je společníkem společnosti P. s obchodním podílem ve výši 23/1512, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě zjištění, že rozvodem manželství žalobkyně a žalovaného 1) zaniklé společné jmění manželů „je v současné době vypořádáno zdejším soudem pod sp. zn. 10 C 210/2012“, dovodil, že otázku, zda obchodní podíl ve společnosti patří či nepatří do společného jmění manželů „přísluší obecně soudu, který takovou otázku řeší jako předběžnou v řízení o vypořádání společného jmění manželů“, a že „žalobkyně měla již v době podání této žaloby jinou možnost, jak docílit požadovaného určení, a to právě v již od roku 2012 probíhajícím řízení o vypořádání společného jmění manželů“, a uzavřel, že tak „není dán na straně žalované“ (správně na straně žalující) „naléhavý právní zájem na tomto určení touto žalobou“, a své rozhodnutí podpořil poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 506/2008, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009
a sp. zn. 22 Cdo 1781/2004. Závěrem soud prvního stupně dospěl k závěru, že „není ani dána pasivní legitimace žalovaného 2)“, když vzhledem k tomu, že mu není ukládána žádná povinnost ani rozhodnutí nesměřuje přímo vůči jeho osobě, „lze jeho případné účastenství spatřovat spíše na straně vedlejšího účastníka“, který má zájem na výsledku sporu.
K odvolání žalobkyně i vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.6.2017, č.j. 55 Co 132/2017-103, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že žalobkyně měla možnost veškeré výhrady, které uplatnila k převodu obchodního podílu na žalovaného 2), „uplatnit v rámci vypořádání zaniklého společného jmění manželů“, a dále uvedl, že požadovaným určením „nelze změnit existující rozhodnutí rejstříkového soudu“ a že rozhodnutím v souzené věci „by nebyl vázán ani soud v řízení o vypořádání společného jmění manželů“. Nedůvodným pak odvolací soud shledal i odvolání vedlejšího účastníka ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání shledává v tom, že „napadený rozsudek se týká otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, a to, zda se má otázka určení, že některý z účastníků je společníkem společnosti s ručením omezeným, řešit v rámci samostatné žaloby nebo v rámci vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Dovolatelka (oproti soudu prvního stupně) poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.9.2009, sp. zn. 29 Cdo 673/2008, z něhož dovozuje, že existuje i judikatura, která přikazuje, aby se určení, že některý z účastníků je společníkem společnosti s ručením omezeným, „řešilo v rámci samostatné žaloby“. Dále dovolatelka namítá, že určovací žaloba má ten význam, že „pouze na jejím základě může dojít ke změně zápisu v obchodním rejstříku“ tak, že stávající vlastník
- žalovaný 2) bude vymazán z obchodního rejstříku a na jeho místo se vrátí původní vlastník – žalovaný 1), a že teprve poté „může dojít k vypořádání ohledně obchodního podílu v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů“. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalovaný 1) je společníkem společnosti P. s podílem ve výši 23/1512, nebo aby rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V podání, jež bylo doručeno soudu prvního stupně dne 15.2.2018 a označeno jako „doplnění dovolání žalobkyně“, dovolatelka dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.9.2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, dle kterého má za to, že „samostatná určovací žaloba, jak ji podala žalobkyně, je správným právním prostředkem“.
Žalovaní navrhli dovolání žalobkyně odmítnout, neboť „není důvodné“, když odvolací soud „správně posoudil nedostatek naléhavého právního zájmu“ a „judikáty uvedené žalobkyní v dovolání na danou věc nedopadají“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem (§80 o.s.ř.).
Podle ustálené judikatury soudů (kterou lze aplikovat i na právní úpravu účinnou od 1.1.2014) naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 [dříve písm. c)] o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1972; nález Ústavního soudu ze dne 20.6.1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 35, ročník 1995, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1.11.2005, sp. zn. Pl. ÚS
– st. 21/05, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.).
Žaloba o určení ve smyslu ustanovení §80 [dříve písm. c)] o.s.ř. není zpravidla opodstatněna také tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.1996, sp. zn. II Odon 50/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy pod č. 5, ročník 1996; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.4.2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2001; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2011, sp. zn. 29 Cdo 3161/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.2.2015, sp. zn. 29 Cdo 278/2015).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení z důvodu, že mezi žalobkyní a žalovaným 1) probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 210/2012 řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, a tedy že veškeré výhrady proti převodu obchodního podílu na žalovaného 2) „měla žalobkyně uplatnit právě v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů“.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným nabytý jedním z manželů za trvání manželství z prostředků patřících do společného jmění manželů se stává ze zákona součástí společného jmění manželů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.7.2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2005), a tedy představuje společnou majetkovou hodnotu, která je předmětem vypořádání při zániku majetkového společenství.
Judikatura dovolacího soudu také dovodila, že v případě, kdy je podíl ve společnosti s ručením omezeným ve společném jmění manželů, pak manžel, který společníkem není, se může, za situace, kdy je do obchodního rejstříku zapsán jako majitel (vlastník) podílu někdo jiný, než osoba, se kterou má podíl ve společném jmění, domáhat určení, že tato osoba (její manžel) je společníkem společnosti s ručením omezeným (resp. vlastníkem podílu), a že otázka posouzení platnosti smlouvy o převodu obchodního podílu má povahu předběžné otázky ve vztahu k určení, kdo je společníkem společnosti [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.12.2009, sp. zn. 29 Cdo 673/2008, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2010; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.2019, sp. zn. 27 Cdo 5693/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.8.2019, sp. zn. 27 Cdo 1420/2018]. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.12.2009, sp. zn. 29 Cdo 673/2008, na něž dovolatelka také poukazuje a odůvodňuje jím své dovolání, však vychází z odlišných skutkových okolností oproti projednávané věci, zejména v tom ohledu, že v projednávané věci manželství mezi žalobkyní a žalovaným 1) již zaniklo a u Obvodního soudu pro Prahu 7 je pod sp. zn. 10 C 210/2012 vedeno řízení o vypořádání společného jmění manželů, v němž dovolatelka [jak dle obsahu spisu shodně potvrzují žalobkyně i žalovaný 1) ve vyjádřeních k žalobě] nárokuje vypořádání obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným. Poukaz dovolatelky na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky není z uvedeného důvodu zcela přiléhavý ve vztahu k projednávané věci, a proto ani nelze dovodit, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s tímto rozhodnutím.
Vzhledem k výše uvedenému má dovolací soud za to, že posouzení platnosti smlouvy o převodu obchodního podílu mezi žalovaným 1) a žalovaným 2) má povahu předběžné otázky ve vztahu k určení, kdo je společníkem společnosti s ručením omezeným, respektive k určení, zda předmětný obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným je součástí společného jmění manželů, přičemž posouzení této otázky má povahu otázky předběžné v řízení o vypořádání společného jmění manželů - žalobkyně a žalovaného 1), v němž bude nejprve posouzeno [s ohledem na odlišná tvrzení žalobkyně a žalovaného 1) o povaze finančních prostředků, jež žalovaný 1) vynaložil k zaplacení kupní ceny za předmětný obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným], zda obchodní podíl, jenž žalovaný 1) nabyl za trvání manželství s žalobkyní, vůbec náležel do společného jmění žalobkyně a žalovaného 1), a teprve poté budou moci být řešeny výše uvedené předběžné otázky. Protože v projednávané věci nejsou dány žádné okolnosti, jež by odůvodňovaly naléhavý právní zájem dovolatelky na požadovaném určení (představuje-li dovolatelkou požadované určení předběžnou otázku v řízení o vypořádání společného jmění manželů), považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za správný a souladný také například s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.8.2019, sp. zn. 27 Cdo 1420/2018, dle kterého „otázku platnosti smlouvy o převodu podílu (a důsledku její případné neplatnosti pro vypořádání společného jmění manželů) je na místě řešit (jako předběžnou) v probíhajícím řízení o vypořádání společného jmění manželů“.
Nadto namítá-li dovolatelka, že pouze na základě určovací žaloby může dojít ke změně zápisu v obchodním rejstříku, nebere náležitě v úvahu, že posouzení této otázky nebylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), když odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) dovodil nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení již z důvodu, že posouzení této otázky představuje posouzení otázky předběžné ve vztahu k řízení o vypořádání společného jmění manželů – žalobkyně a žalovaného 1), jež je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 210/2012 a v němž žalobkyně nárokuje vypořádání obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným. Vzhledem k uvedenému není tato námitka dovolatelky způsobilá zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a tedy založit přípustnost dovolání.
Za této situace dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že v dané věci není dovolání žalobkyně přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení) je plně v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, a proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu