ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3366.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3366/2020-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci umístěné J. P. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 14, za účasti Psychiatrické nemocnice Brno , se sídlem v Brně, Húskova 1123/2, identifikační číslo osoby 001 60 105, zastoupené Mgr. Ivanou Honzovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 71 L 1494/2015, o dovolání umístěné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2020, č. j. 44 Co 348/2019-185, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2020, č. j. 44 Co 348/2019-185, se zrušuje a věc se vrací tomuto krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. srpna 2019, č. j. 71 L 1494/2015-170, rozhodl, že k převzetí J. P., gen. shora, do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodoval v této věci podruhé, když jeho předchozí usnesení ze dne 4. dubna 2017, č. j. 71 L 1494/2015-113, (mj. určující, že k převzetí umístěné do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů), bylo usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 25. března 2019, č. j. 44 C 324/2017-126, zrušeno ve výroku o zákonnosti převzetí umístěné do zdravotního ústavu a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání umístěné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. ledna 2020, č. j. 44 Co 348/2019-185, usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. srpna 2019, č. j. 71 L 1494/2015-170, potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala J. P. (dále též „dovolatelka“) dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci z hlediska posouzení zákonných podmínek pro převzetí dovolatelky do předmětného zdravotního ústavu.
I když dovolatelka v dovolání předpoklady jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. nijak nevymezuje, z obsahu dovolání současně vyplývá, že dovolatelka primárně staví svou dovolací argumentaci na označené nálezové judikatuře Ústavního soudu. Dovolatelka konkrétně namítá, že: „jak soud odvolací, tak soud prvního stupně pochybil a postupoval v rozporu se zákonem, když neprovedl znalecký posudek stran zdravotního stavu dovolatelky. Dovolatelka je přesvědčena, že její zdravotní stav byl nesprávně posouzen a provedení znaleckého posudku navrhovala od počátku soudního řízení…Soud prvního stupně návrh dovolatelky na vyhotovení znaleckého posudku stran zdravotního stavu odvolatelky (správně: „dovolatelky“) zamítl s tím, že tento důkaz je nadbytečný. Blíže však svůj závěr o nadbytečnosti znaleckého posudku nezdůvodnil. Soud druhého stupně dospěl k závěru, že soud prvního stupně se správně zaměřil na vyhodnocení zdravotního stavu dovolatelky ze strany lékařů zdravotnického zařízení a že navrhovaný znalecký posudek by s odstupem času bez dobového vyšetření odvolatelky (správně: „dovolatelky“) nemohl mít potřebnou vypovídací hodnotu.“ V další části svého dovolání dovolatelka zpochybňuje zákonnost jejího umístění do zdravotního ústavu, a to s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podanému dovolání nelze upřít – jak bude dále vyloženo – jisté opodstatnění.
Dovolatelka sice ve svém dovolání nevymezila žádnou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., leč na straně druhé své dovolání vystavěla na ústavně právní argumentaci v intencích jí vyložené (především) nálezové judikatury Ústavního soudu vztahující se k rozsahu dokazování a k verifikaci právně významných skutečností při rozhodování o zákonnosti převzetí člověka do zdravotního ústavu. Dovolatelka mj. také v odvolacím řízení poukazovala na (pro její případ významný) dosah nálezu Ústavního soudu ze dne 27. února 2018, sp. zn. II. ÚS 2545/17, a na jeho podkladě pak rozvedla svou odvolací argumentaci, na kterou ovšem odvolací soud nijak nereagoval. Odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení pouze vyjádřil k nadbytečnosti dalšího – dovolatelkou navrhovaného – dokazování, v žádném ohledu ovšem nereagoval na tu (podstatnou) část odvolací argumentace, v níž dovolatelka poukazovala na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, která podle jejího názoru doléhá i na jí posuzovaný případ.
Bylo ovšem povinností odvolacího soudu na tuto právně významnou námitku dovolatelky odpovídajícím způsobem reagovat, což se nestalo, čímž bylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces. V tomto směru dovolací soud poukazuje (ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je vázán) např. na nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03 (in https://nalus.usoud.cz ), v němž český orgán ochrany ústavnosti zaujal právní názor, že argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil; v opačném případě dojde ze strany rozhodujícího soudu k porušení práva dotčeného účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jestliže tedy odvolací soud nereaguje na právně významnou argumentaci odvolatele týkající se nezbytnosti respektování nálezové judikatury v rozhodovaném případě, nepřichází v takové procesní situaci (nejde-li o zjevný argumentační exces účastníka řízení, což v případě dovolatelky nenastalo) v úvahu, aby takovýto (informační) defekt byl odstraňován až v případném dovolacím řízení.
Nejvyšší soud proto s ohledem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu konstatuje, že tím, že odvolací soud v odůvodnění svého (nyní dovoláním napadeného) usnesení nereagoval na vyloženou ústavně právní argumentaci dovolatelky, porušil její právo na spravedlivý proces.
Ze shora vyloženého důvodu Nejvyššímu soudu nezbylo, než přistoupit ke zrušení dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu a k vrácení této věci tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu