ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3590.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 3590/2019-941
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy ve věci posuzovaného J. C. , narozeného dne XY, bytem XY, t.č. ve výkonu trestu ve Věznici Karviná, omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného M. L., advokátkou se sídlem XY, jako procesním (kolizním) opatrovníkem, a R. F. (dříve F.), obecným zmocněncem, narozeným dne XY, t.č. ve výkonu trestu ve Věznici Karviná, za účasti Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, se sídlem v Plzni, Klicperova č. 13, a Statutárního města Karviná, se sídlem magistrátu v Karviné, Fryštátská č. 72/1, o přezkum svéprávnosti a změnu opatrovníka, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 99 P 40/2016, 22 P a Nc 216/2017, 22 P a Nc 384/2018, 22 P a Nc 385/2018, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. prosince 2018 č.j. 61 Co 297/2018-761, takto:
Rozsudek krajského soudu se v části výroku I., v níž bylo rozhodnuto o zproštění funkce dosavadního opatrovníka posuzovaného a jmenování Statutárního města Karviná novým opatrovníkem posuzovaného, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení státu, a ve výroku III, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 9.10.2018 č.j. 99 P 40/2016-737 (22 P a Nc 216/2017, 22 P a Nc 384/2018, 22 P a Nc 385/2018) prodloužil omezení svéprávnosti posuzovaného „v rozsahu rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 25 Nc 3217/2014, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 24 Co 323/2015, který nabyl právní moci 20.10.2015“, na dobu 5 let od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), dále zamítl návrh posuzovaného ze dne 10.3.2016 na jmenování R. F. (nyní F.) opatrovníkem posuzovaného (výrok II.), zamítl návrh posuzovaného na jmenování advokáta Z. T. opatrovníkem posuzovaného (výrok III.), zprostil funkce opatrovníka posuzovaného Statutární město Plzeň a opatrovníkem posuzovaného jmenoval Statutární město Karviná, „které je oprávněno a povinno zastupovat posuzovaného v rozsahu a po dobu omezení svéprávnosti ve smyslu výroku I. tohoto rozsudku (výrok IV.); současně přiznal posuzovanému osvobození od soudních poplatků (výrok V.), vyslovil, že „náklady řízení nese stát“ (výrok VI.), a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že „naposledy byl posuzovaný omezen ve svéprávnosti rozsudkem, který nabyl právní moci 20.10.2015, a to tak, že byl omezen ve svéprávnosti, jde-li o právní jednání, která se týkají jmění v hodnotě přesahující 10.000,- Kč a jimiž dochází k realizaci práv vyplývajících z důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi a státní sociální podporu“, a zároveň byl posuzovanému jmenován opatrovník Statutární město Plzeň. Vzhledem k tomu, že od posledního znaleckého zkoumání se psychický stav posuzovaného nezměnil (posuzovaný nadále trpí defektem intelektových schopností na hranici podprůměru a lehké mentální retardace, je u něj přítomna patologická struktura osobnosti s rysy emočně nestabilními, impulsivními a disociálními, přičemž defekt intelektu ani osobnostní strukturu není možné současnou léčbou ovlivnit, zůstanou přítomné celý život; posuzovaný zná hodnotu peněz, neumí ale posoudit dostatečně svou finanční situaci, není schopen s penězi účelně nakládat, nerozumí obsahu a důsledkům žádných smluvních ujednání, není schopen sám rozpoznat potřebu pomoci a naslouchat nápomocné osobě), dospěl soud prvního stupně k závěru, že „stávající rozsah omezení k ochraně zájmů posuzovaného je zcela dostatečný a není důvod na něm cokoliv měnit“. K osobě navrhovaného opatrovníka R. F. (nyní F.) bylo zjištěno, že se jedná o spoluvězně posuzovaného, ke kterému má posuzovaný citovou vazbu a důvěru, žijí jako partneři a společně hospodaří. Protože však navrhovaný opatrovník je osobou, která je sama ve výkonu trestu odnětí svobody za závažný úmyslný trestný čin, je podle mínění soudu prvního stupně „na místě konstatovat, že tato osoba nedává dostatečné záruky toho, aby funkci opatrovníka vykonávala v zájmu posuzovaného“; proto tento návrh zamítl. Vzhledem k tomu, že další navržený opatrovník advokát T. se jednoznačně vyjádřil tak, že tuto funkci vykonávat nechce, a protože nebyla zjištěna žádná fyzická soba v okolí posuzovaného, která by byla ochotna tuto funkci vykonávat, soudu nezbylo, než jmenovat do této funkce veřejného opatrovníka podle nynějšího místa výkonu trestu, který posuzovaný vykonává ve Věznici Karviná.
K odvolání posuzovaného (jeho kolizního opatrovníka) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31.12.2018 č.j. 61 Co 297/2018-761 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., IV. a VI. (výrok I.), změnil tento rozsudek ve výroku I. tak, že se omezení svéprávnosti prodlužuje pouze na dobu tří let od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud zdůraznil, že úvaha soudu o prodloužení omezení svéprávnosti na pět let je „ryze odbornou záležitostí, znalecky ošetřenou“, která musí být v odůvodnění rozhodnutí náležitě vysvětlena. V daném případě však pro takový úsudek „chybí jakýkoliv odborný (znalecký) závěr“. Skutečnost, že od doby posledního znaleckého zkoumání se psychický stav posuzovaného nezměnil, „svědčí sice pro prodloužení omezení svéprávnosti, což posuzovaný nezpochybňuje, ale nelze na ní postavit závěr o stanovení nejdelší možné doby trvání omezení, jak učinil soud prvního stupně“. K osobě navrženého opatrovníka R. F. (nyní F.) odvolací soud uvedl, že „respektuje vzájemný vztah“ mezi jím a posuzovaným, nicméně „na jejich partnerském vztahu, osobnostní blízkosti či vzájemné znalosti nelze postavit rozhodnutí o jmenování R. F. (nyní F.) hmotněprávním opatrovníkem omezenému ve svéprávnosti, byť se jedná o jeho dlouhodobé přání“. Nemožnost takového postupu je podle názoru odvolacího soudu „nastolena objektivně existující překážkou pro faktický a smysluplný výkon sledované funkce, když nelze realizovat činnost hmotněprávního opatrovníka osobou, která je limitována dlouhodobým výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody, jenž by měl trvat až do roku 2024“. Výkon funkce hmotněprávního opatrovníka – jak zdůraznil – „si lze představit v řadě různých jednání, která musí proběhnout i mimo věznici, v níž obě dotčené osoby vykonávají své tresty. Pozice hmotněprávního opatrovníka musí být pragmaticky nastavena, bez nutnosti dalšího navazujícího jednání, legitimní, najisto postavena a dalším subjektům předvídatelná a snadno doložitelná a prokazatelná. Jmenování do funkce hmotněprávního opatrovníka by mělo zachovávat i znak trvalosti (stálosti) přijatého opatrovnictví“. V této souvislosti odvolací soud „shledává na obou stranách dotčených účastníků významná rizika, vycházející ze struktury jejich osobností, z intelektové nedostatečnosti, povah a rovněž i z dosavadní kriminální minulosti, která by se mohla negativně promítnout do jejich vzájemných vztahů a narušit pevnost jejich svazku, přičemž nelze zvláště přehlédnout, že R. F. (nyní F.) má výstup z trestu podstatně dříve (rok 2024), než J. C. (rok 2028). Nastal by tak stav, kdy J. C. by po dlouhou dobu neměl kontrolu jednání R. F. (nyní F.), který by mohl postupovat při správě jeho věcí v neprospěch omezeného ve svéprávnosti. Důvěryhodnost opatrovníka je významným předpokladem pro jmenování uvažované osoby do této funkce. Nemůže být proto bez významu, že R. F. (nyní F.) se v minulosti dopouštěl ve více případech násilné trestné činnosti (např. pokus vraždy) nebo že distribuoval drogy. Takový způsob života, v případě jeho opakování, může vést ke zvýšení rizika zneužití postavení opatrovníka v neprospěch opatrovance“. Pokud tedy soud prvního stupně v souladu se zákonem nejmenoval opatrovníkem podle přání posuzovaného R. F. (nyní F.), a jiná vhodná osoba k tomuto účelu nebyla soudu prvního stupně známa, přisvědčil odvolací soud soudu prvního stupně, že postupoval správně, pokud jmenoval posuzovanému hmotněprávním opatrovníkem Statutární město Karviná, jako veřejného opatrovníka. Závěrem odvolací soud uvedl, že, i když v doplňku odvolání zmínil posuzovaný, že případně by mu mohl vykonávat funkci opatrovníka jeho známý Z. M., narozený XY, který již předběžně k tomuto postupu vyslovil souhlas, „nemohlo se uvedené sdělení nijak promítnout do výsledku řízení, neboť takový návrh nebyl předmětem řízení před soudem prvního stupně a jmenovaný se nestal účastníkem tohoto řízení. Nic však nebrání omezenému ve svéprávnosti, aby v tomto směru uplatnil nový návrh na změnu opatrovnictví“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do části potvrzujícího výroku I.) podal posuzovaný dovolání. Předně zdůraznil, že v rámci napadeného výroku „brojí zejména proti jmenování veřejného opatrovníka a proti zamítnutí návrhu na jmenování opatrovníka pana R. F. (nyní F.), eventuálně proti nejmenování později navrženého opatrovníka pana Z. M.“. Namítal, že není správný závěr odvolacího soudu, že navržený opatrovník R. F. nemůže vykonávat funkci opatrovníka, neboť je limitován výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody. Podle názoru dovolatele „výkon trestu navrženého opatrovníka limituje zcela totožným způsobem, jakoby limitoval posuzovaného v případě jeho plné svéprávnosti“. Účelem institutu hmotněprávního opatrovníka přitom není – jak dále uvedl – „napravovat hendikep či zmírňovat omezení posuzovaného, jež jsou dána skutečností, že se nachází ve výkonu trestu“. Posuzovaný se proto domnívá, že jmenování opatrovníkem jeho spoluvězně je pro posuzovaného podstatně vhodnější s ohledem na trvalý a neomezený osobní kontakt mezi nimi a důvěru, která mezi oběma panuje. Tento rozsah kontaktu a důvěry je přitom mnohonásobně širší než jmenování v podstatě anonymního veřejného opatrovníka, jež má zásadním způsobem omezený přístup k posuzovanému. Odvolací soud tak podle jeho názoru nesprávně aplikoval ustanovení §471 odst. 2 o. z., podle kterého soud nejmenuje navrženou osobu opatrovníkem pouze tehdy, není-li to možné. O takový případ se bude jednat v situaci, kdy opatrovanec není reálně schopen volby opatrovníka, či v situacích, kdy by sama osoba opatrovníka nebyla natolik svéprávná, aby byla schopna úlohu opatrovníka vykonávat, případně by se jednalo o osobou neznámou, či osobu, která s výkonem funkce nesouhlasí. Odvolací soud však nepřezkoumal návrh posuzovaného na jmenování opatrovníka z hlediska, zda je jeho jmenování možné, nýbrž z hlediska, zda je jeho jmenování vhodné. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s ustanovením §28 z. ř. s., jestliže nepřihlédl k návrhu posuzovaného, který učinil v průběhu odvolacího řízení, aby byl eventuálně jmenován opatrovníkem jeho kamarád Z. M., který se svým jmenováním písemně souhlasil. Posuzovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, a že právní otázka způsobilosti osoby k opatrovnictví doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl k závěru, že dovolání posuzovaného je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §62 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.
Podle ustanovení §465 odst. 1 o.z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníka zejména tomu, koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde pobývá, neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv.
Podle ustanovení §471 odst. 2 o. z. soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že osobě, jejíž svéprávnost je omezena (takovou osobou je i posuzovaný v projednávané věci), je nutno vždy jmenovat opatrovníka. Je přitom mimo pochybnost, že výběr opatrovníka je pro opatrovance naprosto zásadní. Opatrovník je totiž povinen udržovat s opatrovancem pravidelné spojení (vhodným způsobem v potřebném rozsahu), projevovat o něj skutečný zájem, dbát o jeho zdravotní stav, starat se o naplnění jeho práv a chránit jeho zájmy (srov. §466 odst. 1 o. z.). Zákon proto stanoví pro soud závazná pravidla pro výběr opatrovníka, v jejichž rámci upřednostňuje vůli opatrovance tím, že v první řadě uvádí jako možného opatrovníka osobu, kterou navrhne opatrovanec. Navrženou osobou opatrovníka je soud vázán potud, že tuto osobu nejmenuje opatrovníkem pouze tehdy, není-li to možné.
Dovolateli lze přisvědčit, že o případ, kdy není možné, aby soud jmenoval opatrovníkem osobu navrženou opatrovancem, se bude jednat v situaci, kdy opatrovanec není reálně schopen volby opatrovníka, či v situacích, kdy by sama osoba opatrovníka nebyla natolik svéprávná, aby byla schopna úlohu opatrovníka vykonávat, případně by se jednalo o osobou neznámou, či osobu, která s výkonem funkce nesouhlasí. Obecně totiž platí, že opatrovník musí být sám plně způsobilý k právním úkonům, jeho zájmy nesmí být v rozporu se zájmy opatrovance a (s výjimkou veřejného opatrovníka – srov. §471 odst. 3 o. z.) musí se svou funkcí souhlasit. Dovolatel však ve svých úvahách opomíjí, že při výběru opatrovníka musí soud zvážit i další hlediska tak, aby jmenovaný opatrovník skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví (§457 o. z.) a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu zájmů opatrovance a naplňování jeho práv. Těmito dalšími hledisky mohou být podle okolností konkrétního případu osobní poměry navržené osoby, její věk, zdravotní stav, situace, v níž se tato osoba nachází, její vztah k opatrovanci apod., případně další skutečnosti, které mohou vypovídat o důvěryhodnosti navržené osoby.
S názorem odvolacího soudu, že „činnost hmotněprávního opatrovníka nelze realizovat osobou, která je limitována dlouhodobým výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody“, neboť tato skutečnost představuje „objektivně existující překážku pro faktický a smysluplný výkon sledované funkce“, dovolací soud nesouhlasí. Uvedený úsudek nelze – tak jak to učinil odvolací soud – zobecnit bez ohledu na další okolnosti konkrétního případu. V tomto směru je třeba sdílet názor dovolatele, že v daném případě „výkon trestu navrženého opatrovníka limituje zcela totožným způsobem, jakoby limitoval posuzovaného v případě jeho plné svéprávnosti“. Z tohoto hlediska tedy nelze v projednávané věci bez dalšího odmítnout jako nezpůsobilou k opatrovnictví osobu R. F. (nyní F.), kterého navrhl posuzovaný.
V daném případě se však z obsahu spisu podávají další skutečnosti, které mají vliv na posouzení způsobilosti R. F. (nyní F.) k opatrovnictví. Odvolacím soudem zdůrazňovaná skutečnost, že se jmenovaný „v minulosti dopouštěl ve více případech násilné trestné činnosti (např. pokus vraždy)“ a „distribuoval drogy“, má nepochybně význam z hlediska důvěryhodnosti navržené osoby. Kromě toho nelze přehlédnout, že R. F. (nyní F.) je nevidomý (úplně oslepl v roce 2013), jak vyplývá z obsahu jeho výpovědi zanesené do protokolu o jednání ze dne 29.5.2018. Byť tedy dovolací soud naprosto chápe důvody, proč si posuzovaný přeje za opatrovníka svého partnera, pochybnosti o důvěryhodnosti osoby R. F. (nyní F.) spolu s jeho zdravotním omezením (nevidomostí) – i přes jeho partnerský vztah k posuzovanému – neumožnují učinit závěr, že by jmenovaný byl schopen (byl způsobilý) zajistit všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů opatrovance (posuzovaného). Odvolací soud proto – i když z ne zcela přiléhavých důvodů – postupoval správně, jestliže „nejmenoval hmotněprávním opatrovníkem, podle přání omezeného ve svéprávnosti, R. F.“.
Dovolatel však odvolacímu soudu důvodně vytýká, že v rozporu se zákonem nepřihlédl k návrhu posuzovaného, který učinil v průběhu odvolacího řízení, aby byl eventuálně jmenován opatrovníkem „jeho kamarád Z. M.“.
V řízení o svéprávnosti (včetně jmenování opatrovníka) soud postupuje podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů [srov. §2 písm. a) tohoto zákona - dále jen „z. ř. s.“]. Tento zákon upravuje režim nesporného řízení. Upravuje jeho specifika a odlišnosti oproti řízení spornému, jehož režim je upraven v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu.
Podle ustanovení §28 odst. 1 z. ř. s. v odvolacím řízení mohou být uváděny nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. K novým skutečnostem nebo důkazům odvolací soud přihlédne, i když nebyly uplatněny.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že odvolací řízení v nesporných záležitostech ovládá (oproti řízení spornému) princip úplné apelace. V souladu s ním jsou v odvolacím řízení připuštěny skutkové i důkazní novoty. Princip úplné apelace tak připouští, aby účastníci vnášeli do řízení nové skutečnosti a důkazní návrhy. Za tohoto stavu posuzovanému nic nebránilo, aby v odvolacím řízení označil jinou osobou, kterou by si přál za svého opatrovníka, pokud by nebyl jmenován R. F. (nyní F.). Odvolací soud se měl touto možností zabývat a korektním procesním postupem v souladu se zásadou vyšetřovací (srov. §20 odst. 1, §21 z. ř. s.) prověřit, zda tato nově navržená osoba (Z. M., který s funkcí opatrovníka již předběžně vyslovil souhlas) je či není způsobilá k opatrovnictví posuzovaného. I kdyby odvolacímu soudu bránila v rozhodnutí omezená možnost provádět v odvolacím řízení dokazování (srov. §213 odst. 3 a 4, §219a odst. 2 o. s. ř., které platí i pro nesporná řízení), je tato skutečnost pouze důvodem pro vrácení věci v příslušném rozsahu soudu prvního stupně, nikoli však – jak to učinil odvolací soud
– k odkázání posuzovaného k podání nového návrhu na změnu opatrovnictví.
Za tohoto stavu je zřejmé, že dokud nebude rozhodnuto o osobě navržené za opatrovníka samotným posuzovaným, nemůže rozhodnutí odvolacího soudu o jmenování veřejného opatrovníka (Statutárního města Karviná) posuzovanému prozatím obstát.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není v části, v níž bylo rozhodnuto o zproštění funkce dosavadního opatrovníka posuzovaného a jmenování Statutárního města Karviná novým opatrovníkem posuzovaného, správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek v odpovídajícím rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.). Dovolací soud přitom ve smyslu ustanovení §243f odst. 4 o.s.ř. rozhodl usnesením, neboť dovolání směřovalo proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o opatrovnictví posuzovaného, jež mají z pohledu formy povahu usnesení (srov. §25 odst. 1 z.ř.s., §167 odst. 1 a §211 o.s.ř.), kterou neztrácejí ani v případě, že jsou přičleněny k rozhodnutí o svéprávnosti, u něhož je stanovena forma rozsudku (srov. §40 odst. 1 z.ř.s.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu