ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.367.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 367/2020-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce A. C., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírou Feistauerovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Čechova č. 1267, proti žalované L. C., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Čáslavská č. 1750/8, o určení dědice, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 40 C 48/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí na Labem – pobočka v Liberci ze dne 31. května 2019, č. j. 30 Co 31/2019-150, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíry Feistauerové, advokátky se sídlem v Mladé Boleslavi, Čechova č. 1267.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 31.5.2019, č.j. 30 Co 31/2019-150, změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 1.10.2018, č.j. 40 C 48/2015-110, tak, že se určuje, že žalobce A. C. je dědicem po zůstaviteli A. C., zemřelém 1.3.2014, ze zákonné dědické posloupnosti v první třídě dědiců, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházel ze závěru, že „důvod vydědění spočívající ve skutečnosti, že žalobce o zůstavitele neprojevoval opravdový zájem, jaký by projevovat měl, v daném případě není dán, a proto tu nejsou zákonné podmínky pro vydědění podle §469a odst. 1 písm. b) obč. zák.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, které závisí na vyřešení otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nevyřešených“, a to, zda „je ne zcela pasivní přístup potomka naplněním požadavku opravdového zájmu“, a zda „je pasivita zůstavitele překážkou, která brání aktivitě potomka“. Je přesvědčena, že ustanovení §469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb. vyžaduje po potomkovi aktivní konání, které je soud povinen zkoumat z hlediska jeho kvantity i kvality, a v dané věci odvolací soud hodnotil konání žalobce k zůstaviteli pouze z hlediska jeho četnosti, nikoli však kvality. Pokud by tuto otázku posoudil správně, musel by dojít ke stejnému závěru, jako soud prvního stupně, tedy že „žalobce měl vyvinout ráznější postoj a aktivně se s otcem pokusit navázat bližší kontakt, o což se žalobce nikdy nepokusil“. Vytýkal-li odvolací soud zůstaviteli „pasivitu a chlad“, usoudil tak na základě hodnocení jedné skupiny svědků, přitom je zřejmé, že přes soudem konstatovaný pasivní postoj zůstavitel žalobce ve všech návštěvách v letech 1995, 1996, 1998 a 2000 přijal. Odvolací soud dospěl k chybnému závěru, pokud konstatoval, že „pasivní přístup je překážkou, která brání potomkovi ve vyjádření opravdového zájmu, jaký by potomek projevit měl“. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu i průběh dokazování před ním splňuje veškeré zákonné požadavky, že soud vzal v úvahu i stávající judikaturu ohledně chování potomka k otci, proto rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení věci, a není tak dán dovolací důvod podle ustanovení §241a o.s.ř. Z dovolání je patrná snaha o jiné hodnocení výpovědi svědků, zejména těch, kteří podporují stanovisko žalované, což však nemůže být předmětem dovolání. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolání žalované v dané věci není přípustné. V dovolání uvedené otázky nepředstavují dovolacím soudem dosud nevyřešené otázky, na kterých by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu; ve skutečnosti jde o nesouhlas s tím, jak odvolací soud formuloval své úvahy při hodnocení důkazů, s jeho závěry o skutkovém stavu a s posouzením věci po právní stránce. Je zřejmé, že žalovaná vznáší výhrady ke správnosti skutkových zjištění, které byly pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, činí z výsledků dokazování odlišná skutková zjištění, než odvolací soud, a z nich dovozuje vlastní právní názor na věc. Tím však uplatnila jiný dovolací důvod, než je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. (podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Lze dodat, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska závěru o nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem A. C., zemřelým dne 1.3.2014, podle §469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31.12.2013 (srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1996; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 403/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.7.2013, sp. zn. 2447/2012).
Není-li dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 31.5.2019, č.j. 30 Co 31/2019-150, přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 4. 2020
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu