ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3958.2019.2
sp. zn. 24 Cdo 3958/2019-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. D. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem se sídlem v Praze 3, Husitská č. 70/24, proti žalovaným 1) V. S. , narozené dne XY, bytem XY, a 2) O. H. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Janem Kozubkem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány č. 1078/1, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 78/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2019, č. j. 54 Co 86/2019-162, ve znění opravného usnesení ze dne 3. října 2019, č. j. 54 Co 86/2019-181, a o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, takto:
Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2019, č. j. 54 Co 86/2019-162, ve znění opravného usnesení ze dne 3. října 2019, č. j. 54 Co 86/2019-181, se zamítá.
Odůvodnění:
V řízení o pozůstalosti po V. H., zemřelém dne 9.12.2015, posledně bytem XY (dále jen „zůstavitel“), rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 13.1.2017, č. j. 26 D 1698/2015-141, tak, že se D. D. (nyní D.) ukládá, aby do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podala u tohoto soudu žalobu na určení, že je dědičkou zůstavitele, a to proti pozůstalým sestrám zůstavitele jako jeho zákonným dědičkám. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tak, že „v průběhu pozůstalostního řízení došlo ke sporu mezi účastníky o to, zda byla D. D. osobou žijící se zůstavitelem ve společné domácnosti“, že „D. D. tvrdí, že trvale žila se zůstavitelem a jeho partnerem J. P. ve společné domácnosti“, že „toto tvrzení obě setry popírají a tvrdí, že zůstavitel žil ve společné domácnosti pouze s J. P., se kterým žil v registrovaném partnerství“, a tudíž že „pro vyřešení sporu o dědické právo je v tomto případě třeba prokázat skutečnosti, které vyplývají z rozdílných skutkových tvrzení účastníků“.
Ve sporném řízení (zahájeném žalobou podanou žalobkyní dne 28.3.2017) Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 14.11.2018, č. j. 6 C 78/2017-104, žalobu zamítl (výrok I.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.6.2019, č. j. 54 Co 86/2019-162, ve znění opravného usnesení ze dne 3.10.2019, č. j. 54 Co 86/2019-181 (odstraňujícího zřejmě nesprávné příjmení žalobkyně, která se v mezidobí vdala), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh žalobkyně na určení, že je dědičkou zůstavitele. Odvolací soud vycházel na základě provedeného dokazování ze závěru, že není pochyb o tom, že žalobkyni se zůstavitelem (i jeho registrovaným partnerem) pojilo dlouholeté přátelství a v minulosti po určitou dobu i společné bydlení, že však sama žalobkyně uvedla, že do domácnosti obou partnerů (zcela finančně nezávislých) od prosince 2012 pouze docházela a starala se o ně, a tudíž nebyly splněny podmínky dané ustanovením §1637 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), neboť „nebylo prokázáno, že by žalobkyně se zůstavitelem žila nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo že by na něj byla odkázána výživou“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje zejména z toho, že v o.z. není obsažena definice institutu společné domácnosti a že „její pominutí vyvolává potřebu, aby soudní praxe tento pojem nově vymezila, při zachování jeho dosavadní společenské, hospodářské i mravní funkce“, jakož i z toho, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, když „se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, přičemž jediným výrazným rozdílem již judikované věci (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 627/2001) a věci posuzované je, že „v judikovaném případě šlo o vztah družky a druha, kdežto v případě žalobkyně o neobvyklé soužití mezi ženou a párem homosexuálních partnerů“. Žalobkyně je přesvědčena, že se zůstavitelem a jeho partnerem „žili v dlouhodobé koexistenci založené na vzájemném přizpůsobování, pomoci a společném uspokojování životních potřeb, což nevylučovalo, že každý z nich byl majetkově a po dlouhou dobu i fyzicky soběstačný“, že „byla po určitou dobu na obou partnerech závislá tím, že s jejich pomocí uspokojovala své bytové potřeby, které finančně pokryla až poté, kdy si s časovým odstupem na to postupně opatřila potřebné prostředky“, a tedy „pak bylo přirozené, když z důvodu stáří i nemocí oba partneři později potřebovali pomoc, přijímali ji od žalobkyně a ona jim ji poskytovala“. Dovolání obsahuje také návrh dovolatelky, aby dovolací soud přiznal „podanému dovolání odkladný účinek pro vykonatelnost napadeného rozsudku“. Dovolatelka odůvodňuje svůj návrh tím, že „pokud by navazující pozůstalostní řízení bylo ukončeno ještě před rozhodnutím o tomto dovolání, mohlo by dojít k nevratným dispozicím s majetkem, který je součástí pozůstalosti“.
Ve vyjádření k dovolání žalované k návrhu dovolatelky uvedly, že dle jejich názoru „nelze v souzené věci odkladný účinek přiznat“, neboť „postup podle §243 o.s.ř. není možný u rozhodnutí, která se nevykonávají podle části šesté“, a tedy že „typicky tak nelze odkladný účinek přiznat u rozsudků určujících právní vztah nebo právo“.
Před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí,
je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (§243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“).
Podle judikatury Nejvyššího soudu České republiky k ustanovení §243 o.s.ř. (shrnuté např. v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8.2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016), s přihlédnutím k účelu, k jakému odklad vykonatelnosti slouží, patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, to, že dovolání nemá vady, které by bránily pokračování v dovolacím řízení, je včasné a přípustné, že podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by odvolateli hrozila závažná újma na jeho právech, že se odklad nedotkne právních poměrů třetích osob a že je podle obsahu spisu možné, že dovolání bude úspěšné, přičemž všechny tyto předpoklady musí být splněny kumulativně.
V dané věci nemá dovolání vady, které by bránily pokračování v dovolacím řízení, jde o dovolání podané v zákonné dovolací lhůtě účastnicí řízení a dovolání přípustné [když dosud dovolacím soudem nebyla řešena pro rozhodnutí o dědickém právu žalobkyně určující otázka, zda žalobkyně splňuje předpoklady pro dědění po zůstaviteli ve třetí dědické skupině podle ustanovení §1637 odst. 1 o.z., tj. jako osoba spolužijící se zůstavitelem (a jeho registrovaným partnerem) ve společné domácnosti]. Další ustanovením §243 o.s.ř. stanovené předpoklady pro možnost odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu však chybí. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (výrok I.) je totiž rozhodnutím určujícím (dědické) právo, kterým se neukládá žádná povinnost. Vykonatelnost rozsudku proto nastala podle ustanovení §161 odst. 2 o.s.ř. nabytím právní moci. Vzhledem k tomu, že se tímto rozsudkem neukládá zaplacení peněžité částky ani jiná povinnost, než zaplacení peněžité částky, pak nepřichází v úvahu žádný ze způsobů výkonu rozhodnutí taxativně vyjmenovaných v ustanovení §258 o.s.ř. (tj. srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, správou nemovité věci, prodejem movitých věcí a nemovitých věcí, postižením závodu a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitým věcem, resp. vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci, provedením prací a výkonů). Vykonatelnost tak spočívá v tom, že všichni, pro které je rozsudek závazný (dosavadní účastníci řízení, soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné moci při posuzování právních poměrů účastníků, příp. jiných rozhodnutím vázaných osob), ho musí respektovat. Jestliže nelze nařídit výkon rozhodnutí o určení dědického práva podle části šesté o.s.ř., je zřejmé, že nemůže být naplněn zákonný předpoklad „hrozící závažné újmy dovolateli na jeho právech neprodleným výkonem rozhodnutí“.
Pro úplnost, z pohledu „závažné újmy“ není opodstatněná ani námitka dovolatelky, že bez odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku hrozí, že řízení o pozůstalosti bude před rozhodnutím o dovolání ukončeno, neboť bez spisu, který je o průběhu řízení o pozůstalosti veden, tj. spisu sp. zn. 26 D 1698/2015, vedeného Obvodním soudem pro Prahu 6, řízení ukončit nelze, a tento spis se až do rozhodnutí o dovolání nachází u Nejvyššího soudu České republiky.
Navíc, podle ustálené judikatury soudů, z níž lze vycházet i za aktuální právní úpravy postupu soudu v řízení o pozůstalosti při sporu o dědické právo, provedené o.z. a zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, zruší-li dovolací (nebo i odvolací) soud rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na určení dědického práva po zůstaviteli, zruší současně i na uvedeném rozsudku závislé usnesení o dědictví po tomto zůstaviteli, jestliže pro důvody, které vedly ke zrušení rozsudku o žalobě na určení dědického práva, již usnesení o dědictví nemůže obstát. Jako závislý výrok zruší dovolací soud také usnesení, jímž soud projednávající dědictví určil obvyklou cenu zůstavitelova majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví a potvrdil nabytí dědictví po zůstaviteli (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2012, sp. zn. 21 Cdo 3701/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3, ročník 2013).
Vycházeje ze závěru, že podle dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (výroku I.), kterým bylo rozhodnuto ve věci určení dědického práva dovolatelky po zůstaviteli, nemůže být nařízen výkon rozhodnutí (a že ani jinak by dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu ve sporném řízení dovolatelka nebyla závažně ohrožena ve svých dědických právech, k tomu srov. argumentaci výše), Nejvyšší soud České republiky návrhu dovolatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku nevyhověl [§243 písm. a) o.s.ř.] a jako nedůvodný jej zamítl (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícím proti rozhodnutí ve věci samé).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 1. 2020
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu