ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3958.2019.3
sp. zn. 24 Cdo 3958/2019-200
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. D. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem se sídlem v Praze 3, Husitská č. 70/24, proti žalovaným 1) V. S. , narozené dne XY, bytem XY, a 2) O. H. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Janem Kozubkem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány č. 1078/1, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 78/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2019, č. j. 54 Co 86/2019-162, ve znění opravného usnesení ze dne 3. října 2019, č. j. 54 Co 86/2019-181, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně 10.050,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Kozubka, advokáta se sídlem v Praze 1, U Prašné brány č. 1078/1.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 28.3.2017 se D. D., nyní D. (dále též jen „žalobkyně“), domáhala určení, že „je dědičkou zůstavitele V. H., nar. XY, zemř. 9. prosince 2015, posl. bytem XY“ (dále též jen „zůstavitel“). Žalobu odůvodnila zejména tím, že „je dědičkou zůstavitele ve třetí třídě, protože s ním žila nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a pečovala z tohoto důvodu o společnou domácnost“, a že „žalované její tvrzení popírají“. Dále uvedla, že „se zůstavitelem se seznámila v roce 1982, kdy nastoupila do zaměstnání do tehdejších Československých aerolinií, kde již zůstavitel pracoval“, že „od té doby se přátelili“, že „v prosinci 1984 si zůstavitel našel partnera J. P., nar. XY“, že „tím přátelství žalobkyně se zůstavitelem nijak neutrpělo, naopak pokračovalo“, že „se seznámila s dalšími rodinnými příslušníky J. P., zejména s jeho otcem, J. P., nar. XY, který žil ve velké rodinné vile v XY“, že „když se v roce 2001 rozešla se svým manželem, nabídl jí P., aby se k němu nastěhovala“, že „tuto nabídku přijala“, že „od roku 2001 bydlela ve vile se svým synem Š. (nar. XY), dále s P., jeho synem P. a zůstavitelem“, že „tam žili jako jedna rodina“, že „společně vařili a jedli“, že „společně prali a nakupovali“, že „o výdaje spojené s domácností se všichni dělili podle svých možností“, že „P. v roce 2004 zemřel“, že „v srpnu 2005 se P. se zůstavitelem a o několik měsíců později i žalobkyně nastěhovali do bytu číslo XY“, že „v bytě číslo XY pokračovalo soužití, na které byli všichni zvyklí z vily XY, pouze s tím rozdílem, že starost o přípravu jídla převzal od žalobkyně zůstavitel, který již byl v důchodu“, že „užívala spolu se synem druhý pokoj zprava (nyní pracovna)“, že „když se postupně podařilo byt číslo XY uvolnit, vybudovala si tam žalobkyně ložnici a pokoj pro syna, kam odcházeli z bytu číslo XY přespat“, že „tento byt v roce 2012 od P. koupila“, že „nicméně i nadále přes den, počínaje snídaní a konče večeří nebo sledováním televize, žila společně se zůstavitelem a P. v bytě číslo XY“, že „na víkendy obvykle jezdili všichni společně na chalupu v Orlických horách, každoročně též trávili společnou dovolenou (s výjimkou roku 2015, kdy byli zůstavitel s P. sami v Bulharsku)“, že „jak P., tak později i zůstavitel, byli vážně nemocní a potřebovali péči“, že „o P., jehož stav byl horší, se mnoho měsíců starala“ a že „ho vozila k lékaři, obstarávala léky, vyřizovala s nimi úřední záležitosti, taktéž pokračovala v péči o společnou domácnost, to vše až do smrti obou partnerů (zemřeli několik dnů po sobě)“.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 14.11.2018, č.j. 6 C 78/2017-104, žalobu zamítl (výrok I.) a žalobkyni stanovil povinnost uhradit žalovaným náhradu nákladů řízení 43.802,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalovaných (výrok II.). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně „byla dlouholetou přítelkyní zůstavitele V. H. i jeho životního partnera J. P., a to již od počátku 80. let 20. století“, že „se zůstavitelem trávila část svého volného času“, že „docházela do jejich bytu č. XY na návštěvy“, že „v tomto bytě občas přespávala“, že „oba muže, anebo jen některého z nich, doprovázela při nákupech a občas uvařila“, že „s nimi (a se svým synem) trávila některé víkendy na chatě“ a že „je v závěru jejich života, když byli již nemocní, doprovázela k lékaři“. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že „tyto aktivity však nelze označit za sdílení společné domácnosti se zůstavitelem“, že „zůstavitel a J. P. spolu žili téměř 30 let v pevném partnerském vztahu, který stvrdili v roce 2015 i registrovaným partnerstvím“, že „po celou dobu společného soužití byli zcela soběstační a finančně nezávislí a neměli tak sebemenší důvod sdílet s ní, potažmo s jejím synem, společnou domácnost“, a tudíž že „žalobkyně nesdílela se zůstavitelem společnou domácnost (ani na něj nebyla odkázána výživou) ve smyslu ust. §1637 odst. 1 občanského zákona“. Na závěrech soudu prvního stupně (jak sám uvedl) „nemohly nic změnit ani údaje v lékařských zprávách, v nichž bylo uvedeno, že jak zůstavitel, tak J. P. , žijí s partnerkou, přičemž u J. P. byla v této souvislosti uvedena v jednom ze dvou případů žalobkyně“, neboť „tyto záznamy pouze osvědčují tvrzení žalobkyně, že oběma mužům bylo nepříjemné zveřejňovat svou sexuální orientaci“, a proto žalobkyni „využívali v některých případech ke společenské kamufláži“.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.6.2019, č.j. 54 Co 86/2019-162, ve znění opravného usnesení ze dne 3.10.2019, č.j. 54 Co 86/2019-181 (odstraňujícího zřejmě nesprávné příjmení žalobkyně, která se v mezidobí vdala), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.406,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jana Kozubka (výrok II.). Na základě provedeného dokazování vycházel ze závěru, že není pochyb o tom, že žalobkyni se zůstavitelem (i jeho registrovaným partnerem) pojilo dlouholeté přátelství a v minulosti po určitou dobu i společné bydlení (ve vile v XY), že však sama žalobkyně uvedla, že do domácnosti obou partnerů (zcela finančně nezávislých) od prosince 2012 pouze docházela a starala se o ně, a tudíž nebyly splněny podmínky dané ustanovením §1637 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., neboť „nebylo prokázáno, že by žalobkyně se zůstavitelem žila nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo že by na něj byla odkázána výživou“.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) dovolání, jehož přípustnost dovozuje zejména z toho, že v zákoně č. 89/2012 Sb. není obsažena definice institutu společné domácnosti a že „její pominutí vyvolává potřebu, aby soudní praxe tento pojem nově vymezila, při zachování jeho dosavadní společenské, hospodářské i mravní funkce“, jakož i z toho, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, když „se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, přičemž jediným výrazným rozdílem již judikované věci (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 627/2001) a věci posuzované je, že „v judikovaném případě šlo o vztah družky a druha, kdežto v případě žalobkyně o neobvyklé soužití mezi ženou a párem homosexuálních partnerů“. Žalobkyně je přesvědčena, že se zůstavitelem (a jeho partnerem) „žili v dlouhodobé koexistenci založené na vzájemném přizpůsobování, pomoci a společném uspokojování životních potřeb, což nevylučovalo, že každý z nich byl majetkově a po dlouhou dobu i fyzicky soběstačný“, že „byla po určitou dobu na obou partnerech závislá tím, že s jejich pomocí uspokojovala své bytové potřeby, které finančně pokryla až poté, kdy si s časovým odstupem na to postupně opatřila potřebné prostředky“, a tedy „pak bylo přirozené, když z důvodu stáří i nemocí oba partneři později potřebovali pomoc, přijímali ji od žalobkyně a ona jim ji poskytovala“. Navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud zrušil a vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalované považují dovolání žalobkyně za „nedůvodné“. Jsou toho názoru, že „pojem společné domácnosti je v rozhodovací praxi dovolacího soudu komplexně vyřešen“ a že „v posuzované věci neexistují žádné důvody pro změnu této judikaturní praxe“. Zmiňují rovněž, že tvrzení žalobkyně „jsou v rozporu se skutečností“, když „žila ve svém bytě a společnou domácnost tvořila se svým synem“, „s p. H. byli přátelé či spíše kamarádi“ a „neexistuje jediný rozumný důvod, proč by p. H. a p. P. jako registrovaní partneři měli, chtěli, potřebovali žít s osobou jiného pohlaví v jednom bytě“. Navrhují, aby dovolací soud „potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze a uložil žalobkyni nahradit náklady soudního řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitel pořídil o svém majetku holografní závětí ze dne 1.9.2009, v níž dědicem veškerého svého majetku ustanovil svého partnera J. P., který jej však dne 30.11.2015 předemřel. V průběhu řízení o pozůstalosti zákonné dědičky zůstavitele (pozůstalé sestry V. S. a O. H.), které jsou způsobilé dědit a dědictví neodmítly, popřely tvrzení D. D. (nyní D.) o tom, že „trvale žila se zůstavitelem a jeho partnerem J. P. ve společné domácnosti a společně přispívali k úhradě nákladů i k obstarávání společných potřeb”. Jelikož v průběhu řízení o pozůstalosti došlo ke sporu mezi účastníky o to, zda D. D. byla osobou žijící se zůstavitelem ve společné domácnosti, postupoval soud podle ust. §170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních a odkázal ji, a to vzhledem k tomu, že „právní důvod jejího dědického práva se jeví jako slabší”, aby své právo uplatnila žalobou.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda žalobkyně splňuje předpoklady pro dědění po zůstaviteli ve třetí dědické třídě podle ustanovení §1637 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jako osoba spolužijící se zůstavitelem (a jeho registrovaným partnerem) ve společné domácnosti. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva nebyla v rozhodování dovolacího soudu v poměrech současné právní úpravy dosud řešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), a s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzované věci, Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 9.12.2015, je třeba v řízení o pozůstalosti postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“).
Podle ustanovení §1637 odst. 1 o.z. nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.
Podle ustanovení §115 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Předně je nutné podotknout, že ačkoliv o.z. definici zákonného pojmu „domácnost“ z předchozí právní úpravy provedené obč. zák. nepřevzal, nelze od ní zcela odhlédnout, zejména pokud z ní rozhodovací praxe soudů (průběžně reagující na změnu společenských poměrů) vycházela i při ustálení pojmu „společná domácnost“ podle ustanovení §475 odst. 1 obč. zák., který zůstal zachován i v současné právní úpravě nabývání dědictví ze zákona (§1637 odst. 1 o.z.). Dovolací soud proto předesílá, že nesouhlasí s názorem dovolatelky o vzniku „potřeby, aby soudní praxe tento pojem nově vymezila“.
I nadále se proto společnou domácností rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
V dané věci bylo pro rozhodnutí o dědickém právu rozhodující, zda (vůbec) přichází v úvahu, aby žalobkyně sdílela společnou domácnost se zůstavitelem (a jeho registrovaným partnerem), a zda žalobkyně skutečně splňuje předpoklady pro dědění po zůstaviteli ve třetí dědické třídě podle ustanovení §1637 odst. 1 o.z.
Dovolací soud považuje za důležité zdůraznit, že naplnění pojmových znaků společné domácnosti je pochopitelně možné i v případě soužití fyzické osoby se zůstavitelem (zůstavitelkou) jiné sexuální orientace. V konkrétním případě soužití ženy s mužem homosexuální orientace (potažmo s jeho životním partnerem) však tato situace pro nesplnění předpokladů společné domácnosti nenastala.
Žalobkyně především vytýká odvolacímu soudu, že dostatečně nezohlednil, že se zůstavitelem (a jeho partnerem) „žili v dlouhodobé koexistenci založené“ (mimo jiné) „na společném uspokojování životních potřeb, což nevylučovalo, že každý z nich byl majetkově soběstačný“, a že „byla po určitou dobu na obou partnerech závislá tím, že s jejich pomocí uspokojovala své bytové potřeby, které finančně pokryla až poté, kdy si s časovým odstupem na to postupně opatřila potřebné prostředky“. Společná domácnost předpokládá - jak již uvedeno výše - soužití dvou či více osob ve spotřebním společenství, v němž jednotliví členové přispívají podle svých schopností a možností k úhradě společných nákladů a k obstarávání společných potřeb. Společné uhrazování nákladů na potřeby členů společné domácnosti přitom nemusí nutně znamenat jen poskytování finančních prostředků, ale může spočívat též v poskytování materiálních výhod plynoucích z péče o společnou domácnost (například poskytování výdobytků z hospodaření na statku apod.) [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009]. Odvolací soud proto postupoval v souladu se zákonem (o.z.), když při posuzování ekonomické povahy soužití žalobkyně se zůstavitelem (jeho partnerem) vzal v úvahu zejména, že zůstavitel a jeho partner J. P. byli „po celou dobu společného soužití zcela soběstační a finančně nezávislí“ a že sama žalobkyně, aniž by byla odkázána výživou na zůstavitele, uvedla (srov. výše taktéž dovolací námitky), že „každý z nich byl majetkově soběstačný“, neboť to (rovněž) vypovídá o jejich vztazích v době jednoho roku před smrtí zůstavitele. Naopak z hlediska posouzení dědického práva žalobkyně jsou irelevantní námitky o její dočasné finanční závislosti na obou partnerech mimo rozhodné období.
Se závěry odvolacího soudu lze souhlasit též v tom, že žalobkyni se zůstavitelem, jakož i jeho životním partnerem, bezpochyby pojilo dlouholeté přátelství, které spočívalo v tom, že „je doprovázela při nákupech“, „občas jim uvařila a v jejich bytě přespala“, „trávila s nimi některé víkendy na chatě“ a „v závěru jejich života je také doprovázela k lékaři“. Povaha takového „společenství“ však neodpovídá požadavkům na vedení společné domácnosti, ale spíše přátelské „výpomoci“.
Závěr o tom, že se v posuzované věci nejednalo o soužití žalobkyně se zůstavitelem, příp. jeho partnerem, ve společné domácnosti, podporuje v tomto případě i okolnost, že žalobkyně bydlela se synem ve svém bytě . Soužití ve společné domácnosti sice nebrání, bydlí-li její členové ve více bytech, avšak žijí-li spolu trvale a uhrazují-li společně náklady na své potřeby. Vzhledem k tomu, že žalobkyně bydlela odděleně, mohli tedy se zůstavitelem vytvořit takové společenství pouze za předpokladu, že by se neomezovalo jen na občasné návštěvy nebo na příležitostnou výpomoc, ale ve skutečnosti by představovalo jejich jedinou společnou domácnost spojenou s úhradou společných potřeb.
Je tedy zřejmé, že vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu (který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z již zmíněného ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.) posoudil odvolací soud povahu „soužití“ žalobkyně se zůstavitelem a následně otázky, zda žalobkyně je zákonnou dědičkou zůstavitele v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů k otázce společné domácnosti (srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; zprávě býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.6.1998, sp. zn. 24 Co 207/98, publikovaném v časopise Ad Notam pod č. 5, ročník 1998; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.2.2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2009, sp. zn. 21 Cdo 2013/2009; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 96, ročník 2011; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.10.2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.6.2017, sp. zn. 21 Cdo 1325/2017; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.6.2019, sp. zn. 24 Cdo 4198/2018; anebo v žalobkyní označeném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 627/2001), na níž není třeba ničeho měnit ani v poměrech současné právní úpravy.
Dovolací soud dodává, že tím, že nebyla shledána existence společné domácnosti žalobkyně se zůstavitelem, nebylo potřebné se v projednávané věci zabývat ani tím, zda do společné domácnosti žalobkyně se zůstavitelem patřil také partner zůstavitele J. P. Nadto, případné vyřešení této otázky nemá (nemůže mít) vliv na to, zda žalobkyně je ve smyslu ustanovení §1637 odst. 1 o.z. dědičkou zůstavitele.
Vznáší-li nakonec žalobkyně námitky taktéž proti hodnocení důkazů, zejména důkazů výpověďmi svědků, jejichž „větší či menší důvěryhodností“ se dle jejího názoru odvolací soud nezabýval, uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., a proto dovolání trpí vadami, pro které se těmito námitkami dovolací soud nemohl podrobněji zabývat. Pro úplnost však podotýká, že žalobkyně nesprávně dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť je nepochybné, že věděla, jak a proč soud prvního stupně rozhodl a z jakých důvodů odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil, a nesouhlasí s výsledkem volného hodnocení důkazů soudy, který není neodůvodněný ani rozporný s obsahem spisu. V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka „rozporu se zásadou spravedlivého procesu“, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, a proto je povinna nahradit žalovaným náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013, č. 116/2013 Sb., dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k ust. §5 písm. d), §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.6.2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 9.750,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovaným náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že obsahem procesního spisu není osvědčení, že advokát JUDr. Jan Kozubek je plátcem daně z přidané hodnoty, nenáleží k nákladům, které žalovaným za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Přiznanou náhradu nákladů v celkové výši 10.050,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta JUDr. Jana Kozubka, který obě žalované zastupoval v tomto řízení (§149 odst. 1 o.s.ř.), a to do tří dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 4. 2020
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu