ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.4072.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 4072/2019-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci pozůstalosti po K. M., narozeném dne XY, zemřelém dne 17. prosince 2016, posledně bytem XY, za účasti 1) M. M., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Patrikem Petríkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Hradecká č. 2526/3, 2) J. Š., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově, Horní č. 1084/16, 3) P. Š., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené J. Š., bytem XY, 4) J. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného J. Š., bytem XY, a 5) D. Š., narozeného dne XY, zastoupeného J. Š., bytem XY, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 22 D 13/2017, o dovolání M. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2019, č. j. 10 Co 882/2018-189, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2019, č. j. 10 Co 882/2018-189, a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. března 2018, č. j. 22 D 13/2017-131, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o pozůstalosti po K. M., zemřelém dne 17.12.2016 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 3.4.2017, č.j. 22 D 13/2017-3, provedením úkonů v řízení o pozůstalosti byla pověřena Mgr. Romana Tatarčíková, notářka v Krnově.
Při předběžném šetření bylo zjištěno, že podle zákonné posloupnosti přichází v úvahu jako dědic v první třídě dědiců syn zůstavitele M. M., a ze závěti datované dnem „3.7.91“ sestra zůstavitele J. Š. a její děti P. Š., J. Š. a D. Š. M. M., namítl, že závěť považuje za neplatnou, vůle zůstavitele zachycená v předmětné listině měla být podle jeho názoru vyložena tak, že se vztahuje toliko k případnému úmrtí dne 3.7.1991, a rovněž má za to, že nejde o vážnou vůli, která by směřovala k pořízení pro případ smrti.
Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 13.3.2018, č.j. 22 D 13/2017-131, rozhodl podle §169 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“), že s J. Š., P. Š., J. Š. a D. Š. bude nadále v řízení o pozůstalosti jednáno jako s dědici zůstavitele ze závěti ze dne 3.7.1991 a že se M. M., jako dědici ze zákona první dědické třídy ukončuje účast v řízení o pozůstalosti, bude však s ním nadále v řízení jednáno jako s nepominutelným dědicem zůstavitele.
K odvolání M. M., Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29.4.2019, č.j. 10 Co 882/2018-189, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel ze závěru, že listina napsaná a podepsaná vlastní rukou zůstavitele, označená jako závěť, datovaná 3.7.1991, s textem: „Jedu na hřiby na motorce s P. Kdyby se mi něco stalo, všechno odkazuji své sestře J. Š. a jejím dětem“, je platnou závětí zůstavitele. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že podle „věcného obsahu splňuje veškeré formální náležitosti závěti, a to jak podle právní úpravy v době pořízení, tím spíše podle právní úpravy účinné v době úmrtí zůstavitele“, i s tím, že soud prvního stupně pro právní posouzení věci použil případnou judikaturu. Uvedl, že odvolatel neuvedl žádná konkrétní skutková tvrzení, která by nasvědčovala tomu, že projev vůle obsažený v závěti se vztahuje pouze k úmrtí, které by nastalo v souvislosti „s cestou na motorce na hřiby s P.“, a že „nic ze skutečností, které byly zjištěny v dědickém řízení, nenasvědčuje tomu, že by nemělo jít o pravou nebo vážně míněnou vůli zůstavitele“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal M. M. dovolání, jehož přípustnost dovozuje „z důvodu potřeby vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešena nebyla, a to otázky dědického práva s ohledem na podmíněný projev vůle zůstavitele obsažený v jeho pořízení pro případ smrti“. Namítá, že právní posouzení věci, při němž podle logického výkladu nebyla vůle zůstavitele zachycená v předmětné listině vyložena tak, že se týká toliko případného úmrtí dne 3.7.1991, kdy společně s třetí osobou absolvoval cestu motocyklem na houby, není správné. Závěr, že jde o pouhé vyjádření podnětu k sepsání závěti, a to na základě odkazu na judikát z předminulého století uvedený ve Sbírce soudních rozhodnutí Glaser-Unger 1895-1897 bez jakéhokoliv dalšího ozřejmění skutkových a právních okolností a jeho vztahu k nyní řešené věci je zcela nedostatečné. To, že se nejedná o závěť, kterou by zůstavitel mínil „ve všeobecnosti“ povolat svou sestru a její děti za dědice, přitom jednoznačně vyplývá i z jeho následného chování, když od roku 1991 až do své smrti, resp. do svého omezení svéprávnosti, o žádném takovém rozhodnutí nikdy nikoho z rodiny neinformoval a závěť své sestře nepředal. Dovolatel má rovněž za to, že „vůle zůstavitele zachycená v předmětné listině ve své podstatě ani není jeho vážnou (tj. kvalifikovanou) vůlí, jenž by skutečně směřovala k pořízení pro případ smrti“, když již na první pohled je zřejmé, že se jedná pouze o žert či nadsázku bezprostředně související s událostí na listině popsané, o to víc, že závěť byla sepsána na kousku papíru vytrženého ze školního sešitu a do starého sešitu následně jako jakákoliv jiná bezvýznamná listina i založena. V té souvislosti poukazuje na absenci poučení odvolacího soudu podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o.s.ř. ve vztahu k potřebě dalších skutkových tvrzení ohledně zpochybnění výkladu vůle zůstavitele obsažené v listině ze dne 3.7.1991, přitom při rozhodování vyvodil soud pro něho nepříznivé důsledky z důvodu chybějících takových tvrzení. Proto navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
P. Š., J. Š. a D. Š. ve společném vyjádření k dovolání uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné, a navrhli, aby dovolání M. M., bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V dané věci bylo pro rozhodnutí soudů ve sporu o dědické právo mimo jiné významné posouzení obsahu té části závěti ze dne 3.7.1991, ve které zůstavitel „odkázání všeho“ své sestře a jejím dětem dává do souvislosti s tím, že se mu něco stane, když „jede na hřiby na motorce s P.“. Z toho vyplývající dovolatelem vymezenou právní otázku, na které závisí rozhodnutí o dědickém právu po zůstaviteli (resp. o další účasti v řízení o pozůstalosti), tj. zda lze uvedený text považovat jen za podnět k pořízení závěti, či zda se jedná o podmíněné ustanovení dědiců, dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání je přípustné.
Kromě vymezení právní otázky, která podle jeho názoru nebyla odvolacím soudem posouzena správně (vyložení obsahu závěti zůstavitele jako právního úkonu podmíněného tím, že se mu při cestě na hřiby něco stane), dovolatel v dovolání také namítá, že nebyl soudem poučen podle §118a odst. 1 až 3 o.s.ř. o potřebě uvedení dalších skutkových tvrzení ohledně zpochybnění platnosti závěti z hlediska toho, že nebyla zůstavitelem míněna vážně (jednalo se jen o žert či nadsázku), a z nedostatku takového tvrzení pak vyvodil pro něho nepříznivé důsledky.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z obsahu spisu vyplývá, že mezi účastníky řízení o pozůstalosti vznikl spor o to, zda listina napsaná a podepsaná zůstavitelem, datovaná 3.7.1991, označená jako závěť, je platným právním úkonem (jednáním) zůstavitele.
Závisí-li vyřešení sporu o dědické právo na právním posouzení pouze takových skutečností, které jsou mezi dědici nesporné, soud usnesením rozhodne, s kterými účastníky bude nadále jednáno a kterým z účastníků se účast v řízení ukončuje (§169 odst. 1 z.ř.s.).
V případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce (§170 odst. 1 z.ř.s.).
Z ustanovení §169 odst. 1 a §170 odst. 1 z.ř.s. vyplývá, že usnesení o tom, s kým bude dále jako s účastníkem řízení jednáno a komu bude účast ukončena, je v řízení o pozůstalosti na místě pouze v případě, závisí-li vyřešení sporu o dědické právo výlučně na právním posouzení (když skutková tvrzení dosavadních účastníků řízení o rozhodných okolnostech jsou shodná), naproti tomu existující spor o rozhodujících skutkových okolnostech vyžaduje, aby ten z účastníků řízení o pozůstalosti, jehož dědické právo se jeví jako nejslabší, byl k uplatnění svého dědického práva (popř. popření dědického práva jiného účastníka) odkázán na podání žaloby ve sporném soudním řízení.
Vycházeje z uvedených ustanovení §169 odst. 1 a §170 odst. 1 z.ř.s. je v dané věci zřejmé, že spor mezi účastníky řízení o tom, zda předmětná závěť je podmíněným právním úkonem, vázaným jen na případ, kdy by se zůstaviteli v souvislosti s tím, že jede na hřiby na motorce s P., něco stalo, mohl být vyřešen přímo v řízení o pozůstalosti vydáním usnesení podle ustanovení §169 odst. 1 z.ř.s. Jestliže se však k tomuto sporu, k jehož vyřešení „postačovalo“ právní posouzení, připojil i spor o to, zda byla předmětná závěť míněna zůstavitelem vážně, je nepochybné, že k vyřešení otázky platnosti závěti i z tohoto hlediska je třeba provádět dokazování k objasnění této sporné skutečnosti. Proto byl na místě postup podle ustanovení §170 odst. 1 z.ř.s., tj. odkázání toho (těch), jehož (jejichž) dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo ve stanovené lhůtě uplatnil (uplatnili) žalobou ve sporném soudním řízení. Pokud se tak nestalo, trpí řízení o pozůstalosti (v němž bylo dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu vydané podle ustanovení §169 odst. 1 z.ř.s.) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud připomíná, že v řízení o pozůstalosti, které je řízením „nesporným“, probíhající podle ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních, nemá soud z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, to je vyhrazeno řízení spornému, jehož pravidla jsou upravena v občanském soudním řádu (včetně dovolatelem zmiňovaného ustanovení §118a upravujícího postup soudu v případě potřeby doplnění rozhodných skutečností ze strany účastníků řízení).
Jestliže dovoláním napadené usnesení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání, ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Bruntále) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 4. 2020
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu