ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.4153.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 4153/2019-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně S. A. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Kateřinou Mehed, advokátkou se sídlem v Praze 5, Přeučilova 2735/3, proti žalované G. V. , narozené XY, bytem XY, o určení neplatnosti smlouvy a o určení vlastnictví k movité věci, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C 30/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. května 2019, č. j. 36 Co 39/2017-231, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 11 C 30/2015-130, zamítl žaloby, jimiž se žalobkyně domáhala určení, že označená smlouva o převodu specifikovaného osobního automobilu, je neplatná, a dále, že žalobkyně a její manžel F. A. (dále též „manžel žalobkyně“) jsou společnými vlastníky označeného osobního automobilu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. října 2017, č. j. 36 Co 39/2017-177, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném rozsahu (ohledně zamítnutí žaloby na určení vlastnictví k předmětnému osobnímu automobilu) změnil tak, že určil, že žalobkyně a její manžel vlastní ve společném jmění (dále též „SJM“) označený osobní automobil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 21. listopadu 2018, sp. zn. 30 Cdo 2055/2018, shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v měnícím meritorním výroku I. (ohledně určení vlastnictví k předmětnému osobnímu automobilu), a dále v jeho nákladovém výroku II. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku mj. s odkazem na předmětnou judikaturu vyložil, že i v případě žalobního požadavku na určení, že označený osobní automobil je ve společném jmění manželů (dále též „SJM“), musí být účastníkem řízení též i druhý manžel, neboť v opačném případě by takto vydaný rozsudek nemohl odstranit dosud panující (žalobkyní tvrzený) prvek právní nejistoty i ve vztahu k předmětnému registru vozidel.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 21. května 2019, č. j. 36 Co 39/2017-231, rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé části výroku I. týkající se určení vlastnictví k označenému osobnímu automobilu, jakož i v nákladových výrocích potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého (písemného vyhotovení) mj. vyložil, že v řízení o určení spoluvlastnictví k věci ve společném jmění manželů musí být vyřešena otázka spoluvlastnictví i vůči druhému manželovi, jehož právního postavení se dotýká. V daném případě ovšem (bývalý) manžel žalobkyně účastníkem tohoto řízení nebyl, přičemž žalobkyně nemůže prokázat v řízení naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklad přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že: „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Tuto otázku spatřuje žalobkyně v posouzení nutnosti účasti druhého manžela v řízení o určení vlastnického práva k movité věci ve společném jmění manželů.“ Dovolatelka pak poukazuje na rozhodovací praxi dovolacího soudu a svým způsobem polemizuje se shora uvedeným kasačním rozhodnutím dovolacího soudu v této věci s tím, že podle jejího názoru předmětná právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěrem dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobkyně není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud předně odkazuje na své právní závěry, které učinil ve svém (shora již zreferovaném) kasačním rozsudku, od nichž nemá žádného důvodu se odchylovat, též s přihlédnutím k tomu, že manžel žalobkyně F. A. přistoupil k předmětnému převodu (žalobou dotčeného) osobního automobilu na žalovanou, jehož platnost však žalobkyně zpochybňuje, aniž by však účastníkem tohoto řízení byl právě i manžel žalobkyně. Za této procesní situace proto takto uplatněná určovací žaloba nemůže eliminovat žalobkyní tvrzený stav právní nejistoty a nemůže být podkladem pro zjednání nápravy ve prospěch žalobkyně, která – jak již vyložil s ohledem na učiněné zjištění soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku – „sice vznesla námitku neplatnosti převodu automobilu s odvoláním na ust. §714 odst. 2 občanského zákoníku“ , avšak žaloba nesměřovala též vůči manželu dovolatelky. Přitom žádné dovolatelkou v jejím dovolání označené rozhodnutí dovolacího soudu v obdobných skutkových poměrech (manžel se žalobou proti nabyvateli domáhá určení, že označené mobilie jsou předmětem společného jmění manželů, přičemž v žalobě se současně domáhá neplatnosti předmětného převodu učiněného druhým manželem, aniž by druhý manžel byl účastníkem tohoto řízení) nepřináší odlišný právní názor, který dovolací soud zaujal ve svém předchozím kasačním rozsudku, takže zde není důvod věc předkládat ani k rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ve smyslu §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Samotná polemika dovolatelky, která ve svém důsledku míří na právní závěry, k nimž dospěl dovolací soud v předchozím kasačním rozsudku, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu