ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.4262.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 4262/2019-502
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně ZEOP, s. r. o., se sídlem v Praze, Hrdličkova č. 2206/5, IČO 65412711, zastoupené Mgr. Pavlem Štembrokem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská č. 419/14a, proti žalovaným 1) N. Š. , narozené dne XY, bytem v XY, a 2) K. L. , narozené dne XY, bytem v XY, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 100/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2019, č. j. 21 Co 11/2019-475, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 54 C 100/2008-439, určil, že darovací smlouva uzavřená dne 11. 5. 2005, kterou K. D. a J. D. darovali žalované 1) id. spoluvlastnický podíl ve výši ¼ a žalované 2) id. spoluvlastnický podíl ve výši ¼ v rozsudečném výroku specifikované nemovitosti, je ve vztahu k žalobci právně neúčinná, a uložil žalovaným zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Městský soud v Brně vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu, který zrušil jeho předchozí rozhodnutí, a podle nějž se měl soud zabývat aktivní legitimací žalobkyně, a bude-li dána, poučit žalované o povinnosti tvrdit a prokázat, že vyvinuly náležitou pečlivost k rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem jeho věřitele. Soud založil své rozhodnutí na zjištění, že původní žalobkyně J. V., jakožto správkyně konkurzní podstaty původního věřitele dlužníka, převedla v průběhu tohoto řízení na současného žalobce vlastnické právo ke směnce, na jejímž základě byl vydán směnečný platební rozkaz proti dlužníkovi. Byť procesní nástupnictví připustil nalézací soud původně na základě smlouvy o postoupení pohledávky, aniž by blíže zkoumal, zda byla směnka na řad platně převedena v souladu se zákonnými ustanoveními (proti usnesení o připuštění procesního nástupnictví se žádná ze stran neodvolala), nyní, řídíc se závazným právním názorem odvolacího soudu, zjistil, že na směnce je indosament učiněný dne 29. 4. 2010 ve prospěch žalobkyně, a že jí byla dne 11. 5. 2010 směnka předána, a ta ji vrátila zpět do soudní úschovy. Původní žalobkyně přitom měla souhlas insolvenčního soudu s prodejem předmětné pohledávky ze směnky mimo dražbu, nepřekročila proto své oprávnění. Na základě uvedeného soud uzavřel, že směnka byla platně převedena, a nedostatek aktivní legitimace nynější žalobkyně byl zhojen. Námitka žalovaných, že práva ze směnečného rozkazu byla promlčena, když nebyla v 10 leté lhůtě vykonána, může být úspěšně vznesena až ve vykonávacím řízení, nikoli v tomto řízení o určení neúčinnosti právního úkonu. K uplynutí 3 leté prekluzivní lhůty k podání žaloby podle soudu nedošlo, neboť darovací smlouva byla uzavřena 11. 5. 2005, žaloba byla podána 2. 5. 2008 (v odůvodnění omylem uvedeno 2005), prekluzivní lhůta v průběhu soudního řízení nepokračovala, k tomu by došlo, pokud by žalobkyně dala najevo, že v řízení nehodlá pokračovat (zpětvzetím žaloby) nebo pokud by zavinila, že by v řízení nebylo možné dále pokračovat (např. na výzvu neodstranila vady žaloby), nic takového ale nenastalo. Žalované jsou osobami blízkými dlužníka, úmysl dlužníka zkrátit věřitele se presumuje a je na žalovaných, aby prokázaly, že vyvinuly náležitou pečlivost a tento úmysl nemohly rozpoznat. Toto však žalované podle soudu ani přes výzvu k doplnění tvrzení a označení důkazů neprokázaly, když nevyvinuly náležité aktivní úsilí k rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Soud nepřisvědčil ani námitce výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, když takovýto rozpor neshledal. Odporovat lze úspěšně i právním úkonům, které dlužník učinil ve vztahu k majetku náležejícímu do společného jmění manželů, což vyplývá i ze skutečnosti, že dluh jednoho z manželů vzniklý za trvání manželství může být uspokojen z majetku náležejícího do společného jmění manželů. Dluh D. přitom vznikl za trvání manželství s D.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 7. 2019, č. j. 21 Co 11/2019-475, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítnul a uložil žalobkyni zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že došlo k prekluzi uplatňovaného nároku. Darovací smlouva byla uzavřena dne 11. 5. 2005, téhož dne byla vložena do katastru nemovitostí. Soud I. stupně správně dovodil, že věc je zapotřebí posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Ustanovení §42a obč. zák. umožňuje podání odpůrčí žaloby ve tříleté lhůtě. Žaloba byla podána 2. 5. 2008, tedy 9 dnů před uplynutím prekluzivní lhůty. Občanský zákoník č. 40/1964 neupravoval běh prekluzivních lhůt, činil tak pouze u lhůt promlčecích, bylo však dovozováno, že z hlediska běhu lhůt platí ustanovení o běhu promlčecích lhůt i pro lhůty prekluzivní. Tento závěr v současné době potvrzuje i ustanovení §654 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012, které to již stanovuje. Stavení lhůty, k němuž dojde podáním žaloby, ovšem trvá pouze po dobu, kdy ten, kdo je nositelem uplatňovaného nároku, řádně pokračuje v řízení. Soud I. stupně uvedl pouze nejčastější případy toho, kdy není řádně pokračování v řízení. Řádně formulovaná odpůrčí žaloba však byla od 15. 4. 2010 do 2. 5. 2010 změnou petitu formulována na určení neplatnosti darovací smlouvy. Žaloba na určení podle §80 o. s. ř. však není uplatněním nároku způsobilým přivodit stavení běhu lhůty, k čemuž odkázal na komentářovou literaturu k §112 obč. zák. Dnem 15. 4. 2010, kdy žalobce nepokračoval v řízení o odpůrčí žalobě, pokračoval běh prekluzivní lhůty a uplynutím 9. dne došlo k prekluzi nároku žalobkyně. Na tom ničeho nemění, že se žalobkyně dne 2. 5. 2010 opětovně vrátila k uplatňování nároku odpůrčí žalobou. Kromě toho, dne 30. 10. 2009 původní žalobkyně požádala, aby na základě postoupení pohledávky do řízení vstoupila nynější žalobkyně, z čehož je patrné, že v řízení nehodlala pokračovat. Vzhledem k povaze pohledávky ze směnky nebylo možné tuto převést cesí, ale indosamentem v souladu s čl. I. §11 a 13 zákona č. 191/1950 Sb., k tomu však došlo až 11. 5. 2010. Přestože tímto došlo ke zhojení nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, v tomto časovém úseku nastal dopad i z hlediska běhu prekluzivní lhůty. Dosavadní žalobkyně dala najevo, že sama v řízení nehodlá pokračovat, přičemž není důvod zabývat se její pohnutkou - tedy omylem, že nárok byl převeden na jiný subjekt. Bylo věcí původní žalobkyně (správkyně konkursní podstaty původního věřitele), disponující právnickým vzděláním, uvědomit si důsledky procesního úkonu, kterým dala najevo, že v řízení jako účastník nehodlá pokračovat. Rovněž v tomto časovém úseku by muselo dojít k marnému uplynutí prekluzivní lhůty.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž k vymezení jeho přípustnosti uvádí, že se odvolací soud při řešení právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že tyto otázky dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny. Předně namítá, že v režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., se pro běh prekluzivní lhůty nepoužijí ustanovení o běhu promlčecí lhůty, k čemuž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5088/2015 a 21 Cdo 343/2018. Dále žalobkyně namítá, že měl soud posoudit její procesní úkon podle obsahu, neboť nečinila změnu žaloby, ale pouze upřesňovala v petitu, že darovací smlouvu uzavírala i manželka dlužníka, a že pokud na jednání uvedla, že se domáhá neplatnosti darovací smlouvy, jednalo se o omyl, a jakmile tuto chybu zjistila, petit opravila. Závěrem dovolatelka namítá, že návrh na procesní nástupnictví nebránil pokračování v řízení a nelze jej vykládat tak, že nehodlala pokračovat v řízení, neboť měla za to, že došlo k převodu pohledávky ze směnečného platebního rozkazu, a ona i původní žalobkyně byly ohledně této skutečnosti v dobré víře, když soud I. stupně procesní nástupnictví původně připustil, aniž zkoumal, zda byla směnka indosována. Po svém vstupu do řízení v řízení aktivně pokračovala, a nelze uzavřít, že od návrhu na její vstup do řízení až do indosace směnky a jejího předání pokračoval běh prekluzivní lhůty.
Žalovaná 2) ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně ustanovení §42a obč. zák. je ustálena, k čemuž odkazuje na řadu judikátů, aniž by konkrétně specifikovala, jaký pro věc rozhodný závěr má z toho kterého rozhodnutí vyplývat. Dále se ztotožňuje se závěrem o prekluzi nároku, vznáší výhrady k převodu směnky, a poukazuje na to, že dluh dlužníka (jejího otce) měl vzniknout v důsledku trestného činu podvodu, spáchaného třetí osobou (která měla od společnosti, v níž byl dlužník jednatelem, odebrat zboží s úmyslem za něj nezaplatit).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soud na vyřešení právní otázky, zda prekluzivní tříletá lhůta podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. může v zahájeném soudním řízení pokračovat v běhu za analogického použití ustanovení §112 obč. zák., upravujícího běh promlčecích lhůt, na základě toho, že žalobce řádně nepokračuje v řízení. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, shledal Nejvyšší soud České republiky dovolání přípustným ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák., odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §112 obč. zák., uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Uplatnění odpůrčí žaloby v tříleté lhůtě od učinění odporovaného právního úkonu je nutnou hmotněprávní podmínkou úspěšnosti této žaloby. Ke splnění této podmínky soud přihlíží i bez námitky dlužníka. To znamená, že neuplatnil-li věřitel své odpůrčí právo do tří let od doby, kdy je odporovaný právní úkon (smlouva či jednostranný právní úkon) učiněn, jeho odpůrčí právo zanikne (prekluduje se) (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulnák, M. a kol . Občanský zákoník I., §1 – 459. Komentář . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 362; srov. též např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 21. května 2009, sp. zn. II. ÚS 493/09).
Promlčení a prekluze jsou právními instituty, které spojují právní následky s marným uplynutím lhůty (doby). Promlčení znamená, že, není-li nějaké právo po určitou zákonem stanovenou dobu vykonáno nebo uplatněno u soudu, nelze se ho po uplynutí této doby s úspěchem soudně domoci, namítne-li účastník řízení, že je právo promlčeno. Prekluze spojuje s nedodržením lhůty (doby) k uplatnění práva nejen zánik možnosti domoci se práva u soudu, ale i zánik práva samotného, k němuž soud přihlíží i bez návrhu stran (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5088/2015).
Institut stavení běhu lhůty je v obč. zák. upraven ve vztahu k promlčení (§112 a §113 obč. zák.), pravidla běhu prekluzivní lhůty v něm nejsou uvedena. V judikatuře dovolacího soudu již byla řešena otázka ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, zda lze institut stavení promlčecí doby podle ustanovení §113 obč. zák. aplikovat také na běh prekluzivní lhůty; Nejvyšší soud došel v rozsudku ze dne 30. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 327/96 (uveřejněném pod č. 1 v časopise Právní rozhledy, roč. 1999) k závěru, že taková analogie není možná. Ustanovení §113 obč. zák. se dotýká počátku a běhu lhůty, avšak pouze ve vztahu k promlčení. Podstata promlčení je zcela rozdílná od podstaty prekluze a ustanovení upravující promlčení nelze aplikovat na prekluzi, pokud to zákon výslovně nestanoví. V případě prekluze občanský zákoník vychází z toho, že neuplatněním ve stanovené době právo zanikne, ať jsou důvody, pro něž nebylo toto právo uplatněno, jakékoliv. Na běh prekluzivní lhůty tedy nemůže mít žádný vliv ani skutečnost, že nositeli práv, který musí být zastoupen opatrovníkem, nebyl tento opatrovník soudem ustanoven. Zákonodárce zde dal přednost jistotě v právních vztazích. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5088/2015, v němž vyložil, že tyto závěry jsou zásadně přenositelné i na vztahy upravené zákoníkem práce (ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013).
Aplikovatelností ustanovení §112 a §113 obč. zák. na prekluzivní lhůtu se zabýval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1659/2019, v němž dospěl k závěru, že neupravil-li zákonodárce v §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. - obdobně to, co obsahuje §112 a §113 obč. zák., nelze proto ještě úspěšně dovozovat, že by ustanovení o stavení běhu promlčecí doby bylo možno analogicky vztáhnout také na běh prekluzivní lhůty, a uzavřel, že institut stavení promlčecí doby podle §112 (§113) obč. zák. nelze na běh prekluzivní lhůty podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. použít. Závěr, že na běh prekluzivní lhůty se neuplatní pravidla pro běh promlčecí lhůty, obstojí i přesto, že citovaný rozsudek byl nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 3845/19 zrušen, neboť byl zrušen z jiných důvodů, a sice, že v dané restituční věci moment rozhodný pro počátek běhu prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku ztratil časovou spojitost s rozhodnou skutečností k němu se vážící, a že dovolací soud rezignoval na přípustné dotváření práva v souvislosti s pravou mezerou v právu, která vznikla ve spojitosti s prekluzivní lhůtou při posouzení pozemku správním orgánem a soudem jako zemědělského a následně nezemědělského, kdy druh pozemku má vliv na postup při uplatnění nároku na vydání pozemku.
Od výše uvedených závěrů ohledně neaplikovatelnosti ustanovení obč. zák. o běhu promlčecích lhůt na lhůty prekluzivní není důvod se odchylovat ani při posouzení otázky, zda prekluzivní tříletá lhůta podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. může v zahájeném soudním řízení pokračovat v běhu podle ustanovení §112 obč. zák., upravujícího běh promlčecích lhůt, na základě toho, že žalobce řádně nepokračuje v řízení.
Jelikož rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že institut stavení promlčecí lhůty podle ustanovení §112 a §113 obč. zák. nelze použít na prekluzivní lhůtu, je s tímto souladný závěr, že z ustanovení §112 obč. zák. nelze analogií dovodit ani možnost pokračování běhu prekluzivní doby z důvodu nikoli řádného pokračování v řízení.
Úpravu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který v ustanovení §654 odst. 2 stanoví, že ustanovení tohoto zákona o běhu promlčecí lhůty platí obdobně i pro prekluzivní lhůtu, na projednávanou věc ratione tempore nelze vztáhnout (srov. §3036 odst. 1. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2020
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu