ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.509.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 509/2020-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci pozůstalosti po V. P. , zemřelém dne 11. června 2018, posledně bytem v XY, za účasti 1) M. V. , narozené XY, bytem v XY, 2) E. B. , narozené XY, bytem v XY, 3) L. J. , narozené XY, bytem v XY, a 4) J. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 490/31, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 D 651/2018, o dovolání J. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2019, č. j. 102 Co 4/2019-146, takto:
Dovolání J. P. se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18.7.2019, č. j. 102 Co 4/2019-146, změnil usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 10.1.2019, č. j. 9 D 651/2018-89 [kterým bylo uloženo M. V., E. B. a L. J., aby do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podaly proti dědičce ze závěti J. P. žalobu na určení, že jsou dědičkami V. P., zemřelého dne 11.6.2018, posledně bytem v XY (dále též jen „zůstavitel“)], tak, že „v řízení bude dále jednáno s účastnicemi 1) až 4) jako s dědičkami podle zákonné dědické posloupnosti ve třetí třídě dědiců“. Uvedl, že „nebylo potřebné postupovat způsobem uvedeným v ustanovení §170 odst. 1 z. ř. s.“ a že „spor o dědické právo lze rozhodnout podle ustanovení §169 z. s. ř., neboť je zřejmé, že v řízení má být nadále jednáno se všemi účastnicemi, kterým svědčí dědické právo podle zákonné dědické posloupnosti ve třetí třídě dědiců, aniž by bylo potřebné účast v řízení ukončovat kterékoliv z dosavadních účastnic“. Vycházel ze závěru, že „nejsou-li na listině obsahující allografní závěť uvedeny podpisy svědků, jde o právní jednání absolutně neplatné“.
J. P. podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje zejména z toho, že „novelou občanského zákoníku zák. č. 89/2012 Sb. je allografní závěť upravena odchylně od ust. §476b předchozího o. z. i §579 obecného zákoníku občanského, kde byla ze zákona stanovena povinnost svědků se na závěť podepsat“, a že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, zejména, zda okolnost, že „svědkové závěť nepodepsali, činí závěť absolutně neplatnou, a to přesto, že potvrdili, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba a zůstavitel před nimi, dvěma (současně přítomnými) svědky, výslovně projevil, že závěť obsahuje jeho poslední vůli“. Navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věty první o. s. ř.).
V dané věci bylo pro rozhodnutí o dědickém právu po zůstaviteli rozhodující posouzení otázky, zda absence podpisů svědků na allografní závěti pořízené ve smyslu ustanovení §1534 a §1539 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), činí závěť absolutně neplatnou, anebo zda k její platnosti postačí, pokud svědkové potvrdili, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba, která před nimi výslovně projevila, že závěť obsahuje jeho poslední vůli. Na zjištěný skutkový stav (který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) odvolací soud aplikoval uvedená ustanovení o. z. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.5.2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.7.2018, sp. zn. 21 Cdo 2704/2017], na níž jednak není třeba ničeho měnit ani v poměrech současné právní úpravy (dle ust. §1539 odst. 1 věty druhé o. z. „se svědek podepíše na listinu obsahující závěť“, což zcela koresponduje s předchozí právní úpravou provedenou ust. §476b věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013, podle které „se svědci musí na závěť podepsat“) a jež se navíc výslovně vyjadřuje i k nastíněné právní otázce náležitostí allografní závěti podle o. z. (k tomu srov. zejména právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.8.2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, podle kterého i závěť sepsaná podle ustanovení §1534 o. z. je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali).
Protože dovolání J. P. proti usnesení odvolacího soudu není na základě vymezených důvodů dovolání přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Jelikož tímto rozhodnutím řízení ve věci pozůstalosti po V. P. nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, o věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.7.2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2003).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu