ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.669.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 669/2020-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, MBA, v právní věci žalobkyně J. F. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Helenou Martínkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Palackého č. 351/6, proti žalovanému P. K. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická č. 325/6, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 69/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. srpna 2019, č. j. 15 Co 210/2019-257, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Heleny Martínkové, advokátky se sídlem v Táboře, Palackého č. 351/6.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22.8.2019, č.j. 15 Co 210/2019-257, podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. (namítá-li neúplná a nesprávná skutková zjištění soudů ohledně jeho postavení jako kupujícího, jakož i postavení prodávající P. J., a samotného postupu při uzavření kupní smlouvy a způsobu úhrady kupní ceny, vznáší-li výhrady proti hodnocení důkazů soudy a nesouhlasí-li ani se skutkovými závěry soudů o způsobu uzavření kupní smlouvy a úhrady kupní ceny, a dovolacímu soudu předkládá vlastní skutkové závěry týkající se zejména úhrady kupní ceny ve prospěch prodávající, jestliže uvádí, že „nemohl vědět v době uzavření kupní smlouvy, že se má P. J. dostat pouze cca 1/3 kupní ceny“, přitom P. J. „musela při podpisu kupní smlouvy vědět, zda jí byla zaplacena první část kupní ceny“, a musela vědět, že čísla účtů uvedená ve smlouvě „nejsou jejími účty“, přesto smlouvu podepsala), a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nadto vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že předmětem právního posouzení věci nemělo být „zkoumání jednání žalovaného pro rozpor s dobrými mravy“, ale otázka, „zda a kdo uvedl P. J. v omyl o obsahu a následcích uzavírání kupní smlouvy“, nebere náležitě v úvahu, že touto námitkou opět vyjadřuje nesouhlas s úplností, (a tedy i správností) skutkových zjištění rozhodných pro právní posouzení projednávané věci a dovolacímu soudu tím předkládá k posouzení otázku, jež nebyla předmětem právního posouzení věci odvolacím soudem a která tak nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující, dospěl-li (shodně se soudem prvního stupně) k závěru o (absolutní) neplatnosti smlouvy z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy. Proto ani tato námitka dovolatele není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Vznáší-li dovolatel k posouzení dovolacím soudem otázku, „zda lze v jednání žalovaného spočívajícím v naprosté absenci osoby žalovaného jako zájemce o koupi nemovitosti v součinnosti spatřovat rozpor s dobrými mravy“ a zda je kupní smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy, „pokud byl ve prospěch žalovaného jako kupujícího proveden vklad vlastnického práva v katastru nemovitostí a přitom musel žalovaný vědět, že se tak stalo podvodným způsobem, protože sám nezaplatil první část kupní ceny“, přehlíží, že odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru o neplatnosti předmětné kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy na základě „celkového souhrnu skutečností, které její uzavření provázely“, nikoliv tedy pouze na základě těchto jednotlivých dovolatelem vytýkaných okolností, jež provázely samotné uzavření předmětné kupní smlouvy a úhradu kupní ceny.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu již dovodila, že ustanovení §3 odst. 1 a §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 14, ročník 1998, jenž za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.12.2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007).
V posuzované věci soudy - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházely a k dovolatelem napadenému závěru o rozporu kupní smlouvy uzavřené mezi P. J. jako prodávající a žalovaným jako kupujícím s dobrými mravy dospěly po pečlivém a komplexním zhodnocení konkrétních skutkových zjištění (jejichž správnost přezkumu dovolacím soudem nepodléhají), a proto ani tyto dovolatelem předkládané otázky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu