ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.853.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 853/2020-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, MBA, v právní věci žalobkyně K-PLAN, a.s. , se sídlem v Praze 1, Rybná č. 716/24, IČO 27750167, zastoupené JUDr. Tomášem Opletalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 714/36, proti žalované 1) České republice – Ministerstvu obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, IČO 60162694, a žalovanému 2) Bytovému družstvu Ohradní 1344/51 , se sídlem v Praze 4, Ohradní č. 1344/51, IČO 26690934, zastoupenému JUDr. Evou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická č. 437/20, o neplatnost smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 172/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2019, č. j. 25 Co 164/2019-271, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5.4.2019, č. j. 21 C 172/2017-221, určil, že smlouva o bezúplatném převodu vlastnictví k pozemku č. parc. 700/250 v k.ú. Michle, obec Praha, uzavřená dne 19. 5. 2017 mezi žalovanou 1) a žalovaným 2), je neplatná, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil existenci naléhavého právního zájmu (i aktivní legitimaci) žalobkyně na požadovaném určení. Vycházel přitom ze závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, podle nějž lze dovodit přípustnost žaloby ve smyslu ustanovení §80 [dříve písm. c)] o. s. ř. i tehdy, jestliže je právní postavení žalobce zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má (teprve) dojít ke vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru, resp. jestliže by vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru, mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2019, č. j. 25 Co 164/2019-271, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení neplatnosti smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví k pozemku č. parc. 700/250 v k.ú. Michle, obec Praha, uzavřené dne 19. 5. 2017 mezi žalovanou 1) a žalovaným 2), a stanovil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 1) a žalovanému 2) náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Předeslal, že „je třeba rozlišovat mezi naléhavým právním zájmem na určení, zda tu právní vztah je či není, a věcnou aktivní legitimací“ a že „předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, není pouze aktivní věcná legitimace žalobce, ale také jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení“. Zdůraznil, že „v souzené věci se žalobkyně domáhala určení neplatnosti smlouvy o bezúplatném převodu pozemku, aniž by byla smluvní stranou této smlouvy“, a proto „bylo pro posouzení aktivní legitimace žalobkyně relevantní, zda by vydání příznivého rozhodnutí (určení neplatnosti smlouvy) mělo dopad do právní sféry žalobkyně“. Dále uvedl, že „v článku VI. odst. 4 uvedené smlouvy si smluvní strany sjednaly rozvazovací podmínku“, že „rozvazovací podmínka byla splněna, a tak smlouva bez dalšího pozbyla své právní účinky“, že „v kupní smlouvě uzavírané mezi žalovanou 1) a žalobkyní byla naopak v článku IV. sjednána odkládací podmínka spočívající ve schválení této smlouvy Ministerstvem financí (§22 odst. 4 zákona č. 219/200 Sb.)“ a že „toto schválení nebylo ze strany Ministerstva financí uděleno, právní účinky ani této smlouvy proto nenastaly“. Dospěl k závěru, že „neobstojí právní závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť podaná žaloba není způsobilá postavit právní vztahy účastníků řízení najisto a eliminovat či odstranit tak stav právní nejistoty“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání shledává zejména v tom, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací dovolacího soudu, a to na existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k pozemku za situace, kdy nebyla účastníkem smlouvy. Dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, z něhož dovozuje, že v posuzovaném případě jsou splněny předpoklady pro aplikaci uvedeného rozhodnutí („zosobňujícího rozhodovací praxi“), neboť je dán naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je, a to z důvodu, že bez určení provedeného soudem by se právní postavení žalobkyně stalo nejistým, že se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde se případným dalším sporům o plnění. Je přesvědčena, že základní skutkové okolnosti jsou v obou případech (posuzovaném i judikovaném) obdobné. Pokud by dovolací soud její přesvědčení nesdílel, má za to, že je namístě, aby „o věci rozhodl jako o dosud nerozhodnuté v souladu s uvedenými principy“. Dovolatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím soudu o nákladech řízení a v tomto ohledu rovněž vznáší námitky. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) navrhla dovolání žalobkyně „zamítnout“, neboť podle jejího názoru odvolací soud posoudil věc po právní stránce zcela správně a „případné určení neplatnosti smlouvy o bezúplatném převodu ve smyslu žaloby by nemělo žádný vliv na právní postavení žalobkyně a nevedlo by k finálnímu vyřešení sporu mezi účastníky“.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem (§80 o. s. ř.).
Podle ustálené judikatury soudů (kterou lze aplikovat i na právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014) naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 [dříve písm. c)] o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1972; nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 35, ročník 1995, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.).
Žaloba o určení ve smyslu ustanovení §80 [dříve písm. c)] o. s. ř. není zpravidla opodstatněna také tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy pod č. 5, ročník 1996; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2001; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3161/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 278/2015). Lze-li (tedy) žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2001). Jestliže je však právní postavení žalobce zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má (teprve) dojít ke vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze přípustnost ve smyslu ustanovení §80 [dříve písm. c)] o. s. ř. dovodit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008).
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že posouzení platnosti smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví k pozemku č. parc. 700/250 v k.ú. Michle, obec Praha, uzavřené dne 19. 5. 2017 mezi žalovanou 1) a žalovaným 2), má (pouze) povahu předběžné otázky ve vztahu k určení vlastnického práva k tomuto pozemku, avšak že za podmínek stanovených rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, by bylo možné přípustnost ve smyslu ustanovení §80 [dříve písm. c)] o. s. ř. dovodit.
V daném případě odvolací soud z výše uvedené judikatury zjevně vycházel, správně neponechal stranou hodnocení právního postavení účastníků (včetně žalobkyně, která nebyla smluvní stranou smlouvy, jejíž neplatnosti se dovolává) a dovodil, že „podaná žaloba není způsobilá postavit právní vztahy účastníků řízení najisto a eliminovat či odstranit tak stav právní nejistoty“. Jinými slovy, tvrzené právo žalobkyně se nemohlo stát nejistým, neboť nehrozí, že by se žalovaný 2) z titulu smlouvy ze dne 19. 5. 2017 stal vlastníkem předmětného pozemku, tj. že by byl ve prospěch žalovaného 2) povolen vklad podle této smlouvy, zejména z toho důvodu, že Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (pravomocným) rozhodnutím ze dne 27. 9. 2017, č. j. V-42098/2017-101, zamítl návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaného 2) a že dále podle rozvazovací podmínky sjednané smluvními stranami v čl. VI. bodu 4. předmětné smlouvy nedohodnou-li se smluvní strany „do 30 dnů od právní moci“ rozhodnutí katastrálního úřadu o pravomocném zamítnutí vkladu práv podle smlouvy jinak, „31. dnem po uvedené právní moci následky z této smlouvy již nastalé pominou“, tudíž vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného 2) na základě smlouvy ze dne 19. 5. 2017 již nelze žádnými prostředky dosáhnout (k tomu srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 147/2011). Z těchto důvodů v projednávané věci nejsou (nemohou být) dány žádné okolnosti, jež by odůvodňovaly naléhavý právní zájem dovolatelky na požadovaném určení.
Za této situace dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že v dané věci není dovolání žalobkyně přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení) je v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (nelze tudíž dovodit ani dovolatelkou namítaný rozpor dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008), a proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost je třeba konstatovat, že pokud dovolání směřuje i do rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (výroků III., IV. a V.), ani v tomto rozsahu není přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017)]. Na tomto závěru nic nemění okolnost, že odvolací soud poskytl v napadeném rozsudku poučení o tom, že „dovolání je přípustné za podmínek stanovených v §237 o. s. ř.“; takové nesprávné poučení přípustnost dovolání nezakládá (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51, ročník 2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 210, ročník 2008).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2020
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu