ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1427.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1427/2020-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřenou členkou senátu JUDr. Hanou Tichou ve věci žalobců: a) A. K., narozený XY, a b) I. K., narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Martinem Sochorem, advokátem se sídlem Veletržní 926/10, 170 00 Praha 7, proti žalovanému: K. Č., narozený XY, bytem XY, o 299 930 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 136/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, č. j. 18 Co 24/2019-116, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 18 Co 24/2019-116, potvrdil rozsudek ze dne 8. 10. 2018, č. j. 10 C 136/2017-92, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu na zaplacení 299 930 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu škody vyšel soud ze zjištění, že dne 20. 4. 2016 došlo v bytě právní předchůdkyně žalovaného, V. Č., jenž v té době užívali nájemci, k úniku vody z prasklého rohového ventilu, v důsledku čehož byl zčásti vytopen byt žalobců. Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu, kam patří podle §4 písm. e) nařízení vlády č. 308/2015 Sb. i údržba a opravy rohového ventilu, provádí a hradí nájemce (§2257 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku - dále jen „o. z.“). Původní žalovaná jako vlastník a pronajímatel bytové jednotky neporušila svou smluvní povinnost udržovat po dobu nájmu byt ve stavu způsobilém k užívání ve smyslu §2257 odst. 1 o. z., ani prevenční povinnost podle §2900 o. z., neboť nemohla předpokládat prasknutí rohového ventilu. Za vzniklou škodu proto neodpovídá, a to ani podle §154 zákona č. 183/2016 Sb., stavební zákon, neboť toto ustanovení vychází z obecné (občanskoprávní) povinnosti předcházet vzniku škod, umožňuje operativní zásah veřejné moci na ochranu před vznikem škody na zdraví a jako takové nepředstavuje úpravu další zákonné občanskoprávní povinnosti, jejíž případné porušení by mohlo být základem pro dovození odpovědnosti původní žalované za škodu, která žalobcům vznikla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že „právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak“, přičemž žádnou právní otázku neformulují. Právní posouzení věci odvolacím soudem považují za nesprávné v závěru, že původní žalovaná neporušila žádnou zákonnou povinnost. Namítají, že soud na jedné straně vychází z toho, že samotná existence soukromoprávní dohody (nájemní smlouvy) má mít s ohledem na §2257 odst. 1 a 2 o. z. negativní dopad do majetkové sféry žalobců a současně dovozuje, že plnění veřejnoprávních povinností má být výlučným veřejnoprávním vztahem mezi majitelem stavby a státem, jehož porušení se poškozený majitel sousední nemovitosti v rámci řízení o náhradu škody dovolávat nemůže. Tento výklad stavebního zákona je podle odvolatelů v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhli zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Po podání dovolání zemřela dne 3. 6. 2019 původní žalovaná V. Č. Po ukončení dědického řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 o procesním nástupnictví (§107 o. s. ř.) usnesením ze dne 27. 1. 2020, č. j. 10 C 136/2017-167, tak, že v řízení bude pokračováno s K. Č.
Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).
Dovolání žalobců však neobsahuje žádné zákonem požadované údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti - konkrétně od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně, anebo má být posouzena, jinak. Může-li být přitom dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Dovolatelé spatřují přípustnost dovolání v tom, že "právní otázka (nespecifikováno jaká) má být dovolacím soudem vyřešena jinak". Mají zřejmě na mysli v pořadí poslední ze čtyř taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak", jež však míří pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, ze dne 7. srpna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1674/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Navíc by v takovém případě museli dovolatelé označit konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, v němž byla řešena právní otázka, jež má být posouzena jinak, což se nestalo.
Další nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení konkrétní právní otázky, v jejímž řešení spatřuje dovolatel důvodnost dovolání, tedy nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a jejímž vymezením je dovolací soud při přezkumu vázán. Zákonný požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání obvykle směřuje k právní argumentaci a konstatování, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obligatorním požadavkem je však také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu v souvislosti s nezbytností vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Dovolatelé však žádnou konkrétní právní otázku nevymezují, dovolání neobsahuje žádnou právní argumentaci, jen pouhé konstatování, že soud nesprávně uzavřel, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost a že výklad stavebního zákona odvolacím soudem je v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Dovolání žalobců tedy postrádá vymezení toho, v čemž spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti, označení ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž by se měl v novém rozhodnutí odklonit, jakož i vymezení způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobců tak trpí vadami (§241a odst. 2 o. s. ř.), pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2020
JUDr. Hana Tichá
pověřená členka senátu