ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1615.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1615/2020-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřenou členkou senátu JUDr. Hanou Tichou ve věci žalobce: F. F. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Marcelou Staňkovou, advokátkou se sídlem Dlouhá třída 470/17, 736 01 Havířov, proti žalovanému: R. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem Karola Śliwky 125/20, 733 01 Karviná, o 148 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 21 C 66/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2019, č. j. 11 Co 239/2019-152, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 9. 2019, č. j. 11 Co 239/2019-152, potvrdil rozsudek ze dne 7. 3. 2019, č. j. 21 C 66/2018-85, jímž Okresní soud v Karviné zamítl žalobu na zaplacení 148 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu škody vyšel soud ze zjištění, že pravomocným a vykonatelným rozsudkem pro zmeškání Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 107 C 87/2017, byl žalovaný povinen vydat žalobci v rozsudku specifikované movité věci v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku, jež nastala dnem 14. 11. 2017. Žalovaný opakovaně vyzval žalobce, aby si převzal tyto věci z garáže u domu žalovaného, kam je žalobce umístil po požáru v roce 2006, tedy ještě předtím než se žalovaný v roce 2012 stal vlastníkem nemovitostí. Žalobce odmítl si věci z garáže převzít, a aniž podal návrh na nařízení exekuce, domáhal se žalobou v posuzované věci zaplacení hodnoty nevydaných věcí ve výši 118 000 Kč, náhrady hotových výdajů ve výši 200 Kč a částky 29 800 Kč jako náhrady za ztrátu času. Soud po právní stránce uzavřel, že žalovaný se nedopustil žádného protiprávního úkonu, neboť povinnost dle rozsudku splnit chtěl, avšak žalobce mu neposkytl potřebnou součinnost. Nárok na náhradu škody žalobci proto dosud nevznikl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak“, přičemž žádnou právní otázku neformuluje. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru, že žalovaný neporušil žádnou svou povinnost, a že je připraven dovolateli předmětné věci vydat, přičemž je právně zcela irelevantní, zda se věci nacházejí v rodinném domě nebo v garáži. Žalovaný mu nikdy nesdělil, že všechny předmětné věci vydá. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které ze čtyř hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), přičemž přípustnost dovolání nezakládá pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).
Tyto zákonem požadované údaje dovolání žalobce neobsahuje. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že "právní otázka (nespecifikováno jaká) má být dovolacím soudem vyřešena jinak". Má zřejmě na mysli v pořadí poslední ze čtyř taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak", jež však míří pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, ze dne 7. srpna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1674/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Navíc by v takovém případě musel dovolatel označit konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, v němž byla řešena právní otázka, jež má být posouzena jinak, což se nestalo.
Další nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení konkrétní právní otázky, v jejímž řešení spatřuje dovolatel důvodnost dovolání, tedy nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a jejímž vymezením je dovolací soud při přezkumu vázán. Zákonný požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání obvykle směřuje k právní argumentaci a konstatování, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obligatorním požadavkem je však také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu v souvislosti s nezbytností vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Dovolatel však žádnou konkrétní právní otázku nevymezuje, dovolání neobsahuje žádnou právní argumentaci, jen pouhé konstatování, že soudy nesprávně uzavřely, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost.
Dovolání žalobce tedy postrádá vymezení předpokladů jeho přípustnosti i způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Námitka, že žalovaný nebyl připraven mu věci vydat, postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřuje totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Dovolání žalobce tak trpí vadami (§241a odst. 2 o. s. ř.), pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Hana Tichá
pověřená členka senátu