ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1620.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1620/2020-141
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) AAAAA (pseudonym) , narozená XY, zastoupená žalobci b) a c), b) M. S. , narozený XY, c) A. S. R. , narozená XY, všichni bytem XY, všichni zastoupení Mgr. Radkem Suchým, advokátem se sídlem Vinohradská 2279/164, Praha 3, proti žalované: Česká televize , se sídlem Na hřebenech II 1132/4, Praha 4, IČO 00027383, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 136/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 22 Co 175/2019-95, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 22 Co 175/2019-95, se v částech výroků I a II, jimiž bylo vyhověno žalobě žalobkyně a) na poskytnutí písemné omluvy a na zaplacení 100.000 Kč, a dále ve výrocích IV, VI a VII, zrušuje , a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobci b) a c) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21. 5. 2019, č. j. 16 C 136/2018-44, uložil žalované povinnost zaslat žalobcům b) a c) písemnou omluvu ve znění: „ XY “ (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované zaslat jim písemnou omluvu ve znění: „ XY “ (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně a) domáhala po žalované zaplacení částky 500.000 Kč, žalobce b) částky 200.000 Kč a žalobkyně c) částky 200.000 Kč (výrok III), uložil žalované povinnost odstranit z archivu pořadů, veřejně přístupného na jejích webových stránkách, reportáž s názvem „XY“ (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V). Vyšel ze zjištění, že dne 24. 3. 2015 byla v pořadu XY žalovanou uveřejněna reportáž na téma chystané školní inkluze s názvem „XY“, pořízená na Základní škole v ulici XY, kam tehdy žalobkyně a) chodila do třetí třídy. V dané reportáži byla zachycena podobizna žalobkyně a bylo v ní uvedeno její jméno, příjmení a lékařská diagnóza, označená jako Downův syndrom. Nebylo prokázáno, že by rodiče žalobkyně a) [žalobci b) a c)] dali k natáčení souhlas, ve věci se pak nejednalo ani o žádný z případů, v nichž by zákon umožňoval pořízení a použití podobizny, popř. zvukového či obrazového záznamu člověka bez jeho souhlasu (tj. k výkonu nebo ochraně práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob, k účelu úřednímu, vědeckému či uměleckému; především se nejednalo ani o oprávněné užití záznamu pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství, neboť to by muselo být učiněno přiměřeným způsobem, což se nestalo). Soud prvního stupně uzavřel, že reportáž představovala vážný zásah do soukromí, rodinného života a osobní integrity žalobců, jenž není omluvitelný ani snahou žalované přispívat svými pořady ke společenské diskuzi o citlivém tématu připravované školní inkluze. Situace byla v daném případě o to citlivější, že se jednalo o zveřejnění údajů o nezletilém dítěti, které do té doby neznalo, resp. si neuvědomovalo svou lékařskou diagnózu, a právě v důsledku předmětné reportáže se začalo o svůj zdravotní stav více zajímat. Žalovaná představuje médium s velkým rozsahem a vysokou sledovaností, nelze se tedy divit tomu, že žalobci byli po odvysílání často obtěžováni dotazy různých osob z řad kamarádů či známých, což muselo v jejich rodinném životě způsobovat nepříjemnosti. Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem uložil soud žalované povinnost odstranit reportáž z archivu přístupného na jejích webových stránkách, a dále povinnost zaslat žalobcům omluvu ve specifikovaném znění. Žalobě naopak nevyhověl v části, v níž žalobci požadovali poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. Reportáž byla odvysílána dne XY a žalobci se o ní podle účastnické výpovědi žalobkyně b) dozvěděli v červenci 2015. Podrobnější informace o dané problematice a o tom, že by bylo dobré situaci řešit, se měla žalobkyně b) dozvědět na blíže neurčené konferenci s problematikou medicínského práva, což s žalobcem c) probírala na podzim roku 2017. Výzva k náhradě způsobené újmy adresovaná žalované byla datována k 15. 3. 2018, žaloba pak byla podána dne 2. 7. 2018. Obvodní soud uzavřel, že pokud by skutečně mělo odvysílání pořadu na žalobce tak zásadní dopad a bylo by natolik významným zásahem do jejich osobnostních práv, nevyčkávali by jistě s podáním žaloby po tak dlouhou dobu (od data, kdy se měli o reportáži dozvědět v červenci 2015, do data podání žaloby uplynuly tři roky), nýbrž by situaci řešili v podstatně kratším časovém horizontu, jak tomu v obdobných věcech běžně bývá. Neučinili-li tak, nelze mít za prokázané, že by předmětný zásah dosáhl intenzity, jež by odůvodňovala přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích.
K odvolání žalobců i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2020, č. j. 22 Co 175/2019-95, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že v rozsahu, v němž požadovali omluvu žalobci b) a c), žalobu zamítl, v rozsahu, v němž požadovala omluvu žalobkyně a), tento výrok potvrdil ve správném znění, že žalovaná je povinna zaslat žalobkyni a) k rukám žalobců b) a c) následující omluvu: „ XY “ (výrok I), ve výroku III změnil rozsudek obvodního soudu jen tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 100.000 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II), a ve výroku IV daný rozsudek ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou potvrdil v rozsahu povinnosti žalované odstranit z archivu pořadů, veřejně přístupného na jejích webových stránkách, z reportáže odvysílané dne XY pod názvem „XY“, údaj o příjmení a o nemoci žalobkyně a), co do zbývajícího požadavku žalobkyně a) na odstranění uvedené reportáže z daného archivu žalobu zamítl, a ve vztahu mezi žalobci b) a c) a žalovanou předmětný výrok změnil tak, že požadavek žalobců na odstranění reportáže z archivu pořadů žalované zamítl (výrok III); rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky IV až VII). Po doplnění dokazování označil za podstatné, že reportáž byla natočena na tehdy vysoce aktuální téma školní inkluze, které bylo a nadále je tématem oprávněného veřejného zájmu. Žalovaná jejím prostřednictvím informovala o úspěšné realizaci inkluze na Základní škole v XY, již dokumentovala příkladem žalobkyně a), jakož i dalších dětí, které ovšem nebyly uvedeny jmenovitě a nebylo pojmenováno jejich postižení (byly zachyceny jen obrazově). O škole bylo v rámci předmětné reportáže referováno jednoznačně pozitivně. Na rozdíl od soudu prvního stupně vzal za prokázané, že rodiče žalobkyně a) udělili škole obecný souhlas k pořizování záznamů její osoby pro účely propagace školy, včetně umožnění natáčení ze strany médií. Současně poukázal na to, že pořízení a užití záznamu informujícího o úspěšné inkluzi by i bez takového souhlasu bylo kryto tzv. zákonnou zpravodajskou licencí ve smyslu §89 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Obrazové záznamy žalobkyně a) nebyly nijak ponižující či jinak excesivní a jejich užití nebylo možno označit za nepřiměřené, rozporné s oprávněnými zájmy žalobkyně a) či neprocházející testem proporcionality. Pochybení na straně žalované je tedy nutno spatřovat jen v tom, že bez souhlasu žalobkyně a), resp. jejích rodičů, o ní uvedla, že trpí Downovým syndromem, přičemž ji současně ztotožnila plným jménem a příjmením. Tím neoprávněně zasáhla do jejích osobnostních práv a narušila její informační sebeurčení, neboť ryze soukromou informaci o konkrétní nemoci zpřístupnila okruhu osob, které žalobkyni dosud neznaly a zjistily ji až z reportáže. Užila-li by žalovaná pouze obrazového záznamu, případně ve spojení s křestním jménem žalobkyně a), nebyl by důvod, aby se zvýšil zájem lidí z okolí žalobců b) a c) o její zdravotní stav, neboť by jmenovanou buď vůbec neidentifikovali, anebo by ji již osobně znali a tudíž věděli, že nějakým hendikepem trpí. Též by nebyl vyvolán zájem samotné žalobkyně a) o její diagnózu, informací o níž ji rodiče do té doby v podrobnostech ušetřili. Jednalo by se v takovém případě o počínání oprávněné, v rámci střetu ochrany osobnosti a svobody slova souladné s ustálenými testy proporcionality, jak plynou z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Došlo-li však rovněž ke zveřejnění příjmení a diagnózy žalobkyně a), jedná se na straně žalované o exces, jehož důsledkem vznikla žalobkyni a) nemajetková újma, již je zapotřebí odčinit. Skutečnost, že k podání předžalobní výzvy a žaloby došlo až po více než třech letech od odvysílání reportáže, nevypovídá u nezletilé žalobkyně (na rozdíl od jejích rodičů) ničeho o tom, jak situaci reálně pociťovala, resp. o tom, že zásah, jenž by zásadně u každé dotčené osoby vyvolal újmu (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), ji konkrétně u žalobkyně a) nevyvolal (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Vzhledem k tomu, že žalovaná narušila informační sebeurčení žalobkyně a), že tak učinila ve vysílání s vysokou sledovaností, že bezdůvodně spoléhala na to, že škola zajistila potřebné svolení, a že na obdrženou předžalobní výzvu nereagovala ani omluvou a dále zpřístupňovala údaj o nemoci nezletilé žalobkyně, shledal odvolací soud vedle nároku na poskytnutí písemné omluvy a na odstranění vybraných údajů z předmětné reportáže oprávněným rovněž požadavek žalobkyně a) na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, které určil částkou ve výši 100.000 Kč. K námitce promlčení práva žalobkyně a) na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění poukázal odvolací soud na to, že právo na náhradu nemajetkové újmy se podle stávající právní úpravy promlčuje jak v objektivní, tak subjektivní promlčecí lhůtě, přičemž první z nich je desetiletá (§636 odst. 1 o. z.) a druhá tříletá (§629 odst. 1 o. z. ve spojení s §619 a §620 odst. 1 o. z.). Žalobci prokázali, že se o reportáži dozvěděli až v červenci 2015, nárok byl tedy uplatněn ještě před uplynutím subjektivní promlčecí lhůty. Jelikož pak k jeho promlčení nedošlo ani v žalovanou namítané lhůtě objektivní, nebylo možno shledat vznesenou námitku promlčení důvodnou. Žalobu žalobců b) a c) pak shledal odvolací soud zcela nedůvodnou. Poukázal na časový odstup, s nímž se jmenovaní začali domáhat ochrany svých práv, a uzavřel, že byť zveřejnění diagnózy dítěte obecně může představovat zásah rovněž do osobnostních práv jeho rodičů, v daném případě nelze chování obou žalobců interpretovat jinak, než že posuzovanou reportáž a zjevně ani újmu jejich dcery nijak úkorně nepociťovali. Vůči škole se přes jinak častý kontakt proti zveřejněným informacím ani proti umožnění natáčení neohradili, nezrušili svůj souhlas s pořizováním záznamů a neobrátili se neprodleně ani na žalovanou, aby reportáž ze svého veřejně přístupného archivu stáhla. K podání žaloby je vedla rada třetí osoby, že se „to nemá tak nechat“. Nebylo tedy z jejich strany postupováno s cílem satisfakčním, nýbrž s čistě objektivně sankčním, což není přípustné.
Výroky I, II a III rozsudku odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. V prvé řadě namítá nesprávnost posouzení otázky promlčení. Zpochybňuje závěr, že v řízení uplatnila toliko námitku uplynutí objektivní desetileté promlčecí lhůty ve smyslu §636 odst. 1 o. z., v souvislosti s čímž poukazuje především na to, že již ve vyjádření k žalobě ze dne 6. 12. 2018 namítala uplynutí promlčecí lhůty tříleté (§629 odst. 1 o. z. ve spojení s §619 a §620 odst. 1 o. z.). Je přesvědčena, že názor odvolacího soudu, podle něhož je tato tříletá promlčecí lhůta lhůtou subjektivní, je s ohledem na §619 odst. 2 o. z. do jisté míry zjednodušující. Podle citovaného ustanovení se vědomost oprávněné osoby o okolnostech rozhodných pro počátek a běh promlčecí lhůty presumuje ode dne, kdy se o nich měla a mohla dozvědět. V posuzované věci žalobkyně a) věděla o natáčení již v březnu 2015, žalobci b) a c) se pak mohli o reportáži dozvědět již od data jejího odvysílání (XY), obzvláště pokud sami uvedli, že začali být ihned poté vystavováni dotazům svých známých a spolupracovníků na zdravotní stav žalobkyně a). Žalobkyni a) přiznané peněžité zadostiučinění v částce 100.000 Kč nepovažuje za odpovídající okolnostem věci a zásadě proporcionality coby jednoho ze základních principů právního státu. Přestože odvolací soud dospěl k závěru, že reportáž byla natočena na tehdy vysoce aktuální téma školní inkluze, jež bylo a nadále je tématem oprávněného veřejného zájmu, že se na ni vztahovala tzv. zákonná zpravodajská licence ve smyslu §89 o. z., a že obrazové záznamy žalobkyně a) nejsou nijak ponižující, excesivní či jinak rozporné s jejími oprávněnými zájmy, přesto dotyčné přiznal kromě nároku na písemnou omluvu rovněž zadostiučinění v penězích. V takovém postupu spatřuje odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů rozsudku ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výrocích I, II a III zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popř. aby jej změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou ve smyslu §241 o. s. ř., a dospěl k závěru, že je zčásti přípustné a zčásti nepřípustné.
Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné proti těm částem výroků I a II rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo vyhověno žalobě žalobkyně a) na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (na zaslání písemné omluvy a zaplacení 100.000 Kč). Přípustnost je založena pro otázku promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnostních práv, jež byla odvolacím soudem řešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolání je v uvedeném rozsahu i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §611 o. z. promlčují se všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví.
Podle §612 o. z. v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují jen práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech.
Podle §619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 téhož ustanovení právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.
Podle §620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.
Z nastíněné právní úpravy plyne, že osobnostní práva jako taková se zásadně nepromlčují, promlčení však podléhají práva na odčinění způsobené újmy. V souladu s §2951 o. z. se tato nemajetková újma odčiňuje přiměřeným zadostiučiněním, a to v penězích, nezajistí-li jiný jeho způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění vzniklé újmy (satisfakce morální).
Ustanovení §619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci, nárok na náhradu nemajetkové újmy (na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) nevyjímaje. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým ( vigilantibus iura scripta sunt ) . Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení upravujících počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§620 až §628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019). Ustanovení §620 odst. 1 o. z., jež upravuje počátek subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody nebo újmy tak, že jej váže na vědomost oprávněného subjektu o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby, navazuje na ustanovení §619 o. z., což znamená, že dikce „měl a mohl“ se uplatní i při jeho výkladu (srov. shodně Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 690-691). Okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty je tedy i v případě tohoto ustanovení určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně a běh promlčecí lhůty může začít bez skutečné znalosti oprávněného o uvedených okolnostech v případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl a mohl. Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo ji může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten okamžik, který nastane dříve. Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj přepokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti (srov. Tégl a Weinhold. In: Melzer, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, §419-654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, s. 949, 953) - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019.
Odvolací soud se v rámci posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení omezil na konstatování, že se rodina žalobců o odvysílané reportáži (a tedy i o újmě a jejím původci) dozvěděla až v červenci 2015, proto se právo žalobkyně a) na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nepromlčelo, neboť žaloba byla podána ještě před uplynutím tříleté subjektivní promlčecí lhůty počítané od tohoto okamžiku. Vůbec se tedy nezabýval tím, zda s ohledem na konkrétní okolnosti věci [odvysílání reportáže již dne XY, ve spojení s tvrzeným bezprostředním intenzivním nárůstem zájmu okolí o rodinu žalobců a zdravotní stav žalobkyně a)] nebylo namístě shledat předmětnou námitku důvodnou právě proto, že se žalobci minimálně měli a mohli při vynaložení obvyklé míry pozornosti a pečlivosti o příslušných rozhodných skutečnostech dozvědět již dříve. Jeho právní posouzení v daném ohledu je tedy neúplné, tudíž nesprávné, a napadený rozsudek tak prozatím nemůže ve výrocích přiznávajících žalobkyni a) právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu plnohodnotně obstát. Lze přitom v zásadě již v tuto chvíli přisvědčit žalované v tom, že z pohledu určitého standardního, běžného fungování mezilidské komunikace se jeví minimálně jako neobvyklé, aby v rámci náhle zvýšeného zájmu okolí, jenž byl ze strany žalobců opakovaně deklarován jako negativní důsledek zveřejnění citlivých údajů žalobkyně a), nebyl žalobcům ze strany jejich přátel a známých sdělen či alespoň naznačen konkrétní zdroj informací, na jehož podkladě se rozhodli rodinu s dotazem zaměřeným na zdravotní stav žalobkyně a) kontaktovat, resp. že by k takovému sdělení došlo až po více než třech měsících po odvysílání pořadu, kdy reportáž již byla uložena v archivu žalované, byť veřejně přístupném, a zájem diváků o ni tak jistě již výrazně poklesl.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem je zřejmé, že uplatněný dovolací důvod byl naplněn. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v částech výroků I a II, jimiž bylo vyhověno žalobě žalobkyně a) na poskytnutí písemné omluvy a na zaplacení 100.000 Kč, a dále v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil, a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení odvolací soud v prvé řadě opětovně posoudí důvodnost vznesené námitky promlčení, a to s přihlédnutím ke shora nastíněným judikatorním východiskům, jež řádně aplikuje na zjištěný skutkový stav. Teprve neshledá-li uplatněnou námitku promlčení důvodnou, bude se zabývat otázkou přiměřenosti žalobkyni a) náležejícího zadostiučinění. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že žalovaná napadla výroky I, II a III rozsudku odvolacího soudu bez jakékoli bližší konkretizace, zbývá dodat, že k podání dovolání proti částem těchto výroků, jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby žalobkyně a) a ve vztahu k ní potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, a jimiž bylo rozhodnuto o žalobě žalobců b) a c), není jmenovaná subjektivně legitimována, neboť se v daném rozsahu jedná o rozhodnutí v její prospěch a nevznikla jí ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, či ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Ve vztahu k části výroku III, jíž bylo žalobkyni a) vyhověno co do požadavku na odstranění vybraných údajů z předmětné reportáže, pak dovolání neobsahuje všechny zákonem vyžadované údaje, zejména pak řádné vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 2 o. s. ř.), neboť žádná z dovolacích námitek se k posouzení tohoto nároku nevztahuje. Dovolací soud proto v uvedeném rozsahu podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci b) a c) na straně jedné a žalovanou na straně druhé se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu