ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1935.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 1935/2019-229
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: A. W., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Tomášem Petrů, advokátem se sídlem Poděbradova 909/41, 702 00 Ostrava, proti žalované: TV Nova s.r.o., IČO 45800456, se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, 152 00 Praha 5, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 235/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, č. j. 53 Co 291/2018-205, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 3 000 000 Kč jako zadostiučinění za neoprávněný zásah do svých osobnostních práv obsahem zpravodajství žalované o události ze dne XY, kde byl označen za útočníka, který pravděpodobně pod vlivem drog ohrožoval desítky lidí legálně drženou zbraní a jednoho muže postřelil, přestože se pouze bránil osobám, které jej chtěly okrást.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 2. 2018, č. j. 24 C 235/2014-154, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení (poté co byl jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 12. 9. 2016, č. j. 24 C 235/2014-92, k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 53 Co 492/2016-115). Soud vyšel ze zjištění, že TV NOVA, provozovaná žalovanou, dne XY odvysílala reportáž o tom, že 57letý muž v XY pravděpodobně pod vlivem drog ohrožoval desítky lidí legálně drženou zbraní, jednoho muže postřelil a poté nastoupil do autobusu MHD, v němž byl zadržen policií; v této reportáži byl žalobce v jednom záběru zachycen kamerou. Zpráva obdobného obsahu byla téhož dne publikována na internetových stránkách žalované. Následující den (XY) v reportáži žalovaná již informovala o tom, že se žalobce pouze bránil a XY odvysílala reportáž s obdobným obsahem, kde žalobci umožnila k celé věci se vyjádřit. Následně byla zveřejněna i informace, že se v případě žalobce jednalo o nutnou obranu. Soud věc posoudil podle ust. §11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) s tím, že reportáž odvysílaná dne XY byla způsobilá přivodit zásah do osobnostních práv žalobce, neboť ačkoliv nebylo uvedeno jeho jméno, byl kamerou zabrán a určitá skupina osob z jeho okolí, která ho znala, ho mohla poznat. Avšak nepříznivý zásah do jeho osobnostní sféry mohl trvat pouze jeden den, neboť žalovaná hned následující den odvysílala reportáž, v níž okolnosti incidentu uvedla na pravou míru, včetně toho, že se žalobce pouze bránil osobám, které se ho pokusily okrást. Proto neměl zásah do osobnostní sféry žalobce takovou intenzitu, aby odůvodňoval odškodnění v penězích. Omluvy se žalobce nedomáhal, postup podle §35 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. nezvolil a žalobu podal téměř 3 roky od zásahu, bezprostředně před promlčením žalovaného nároku.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 53 Co 291/2018-205, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Žalovaná v reportáži ze dne XY vycházela z momentálně dostupných informací od očitých svědků události, přičemž následující den odvysílala reportáž čerpající z nově získaných pravdivých informací. V následujících dnech pak byly zveřejněny podrobné informace o incidentu a jasně zaznělo (mimo jiné i z úst žalobce), že v případě žalobce šlo o nutnou obranu. Zásah do práv žalobce tak trval jediný den. Žalobce v řízení neprokázal, že by v jeho osobní nebo profesní sféře došlo v důsledku reportáže ze dne XY k negativním změnám, jež by zvyšovaly intenzitu zásahu. Soud uzavřel, že zásah žalované do osobnostní sféry žalobce nedosáhl délky ani intenzity opodstatňující jinou než případnou morální satisfakci, které se však žalobce nedomáhal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky dosud dovolacím soudem dle dovolatele neřešené, a to zda zásah do osobnostních práv trvající kratší časový úsek může být dostatečně intenzivní, aby odůvodnil přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, a zda je pro určení zásahu, jeho trvání, intenzity a případné nápravy, podstatná forma zásahu/nápravy nebo i jiná kritéria. Namítá, že ze záběru v reportáži jej bylo možno identifikovat a jeho známí, zaměstnanci a obchodní partneři jej poznali a byli reportáží ovlivněni. Expresivní, až bulvární výrazy v reportáži podle dovolatele zcela vybočují z mantinelů profesní etiky i práva na svobodu projevu. Jejich účinek nemohl být eliminován následnými objektivnějšími a pro diváka ne tak zajímavými reportážemi. Namítá rovněž odklon od ustálené judikatury Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 1586/09) při posouzení otázky odškodnění za zásah do základních práv odvolatele. Navrhl proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že do osobnostních práv žalobce bylo neoprávněně zasaženo, avšak intenzita tohoto zásahu neodůvodňuje relutární (finanční) zadostiučinění.
Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 2 obč. zák.) přichází v úvahu pouze v případě, že se nejeví postačujícím zadostiučinění morální a předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby. Při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy v penězích musí být vždy prokázáno, že tu jsou okolnosti, které dokládají, že v konkrétním případě nestačí jen přisouzení zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 o. z., a to zejména z hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci (např. s ohledem na jeho postavení v interpersonálních vztazích). Snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře je pak třeba vymezit tak, že jde o nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťuje a prožívá jako závažnou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003, ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2062/2015, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 15002).
Lze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro relutární odškodnění žalobce. Neoprávněný zásah trval jeden den a od dne následujícího byly v následných reportážích nepravdivé zprávy o žalobci uvedeny na pravou míru včetně toho, že se jednalo z jeho strany o obranu proti útočníkům a bylo mu umožněno veřejně se vyjádřit. Žalovaná učinila vše pro to, aby nepravdivou informaci eliminovala a veřejnost informovala pravdivě. Nelze souhlasit s dovolatelem, že následné reportáže měly menší dopad než původní nepravdivá zpráva, neboť byly zveřejněny stejnou formou (formou televizní reportáže) a samotná skutečnost, že v nich nebylo použito expresivních výrazů na faktu uvedení pravdivých informací, které žalobce očistily, nic nemění. Totéž platí o zpravodajství na webových stránkách žalované. Žalobce neprokázal, že by reportáž měla negativní vliv na jeho podnikání nebo osobní život. Skutečnost, že neoprávněný zásah žalobce zásadně nepostihl, je patrná i z toho, že po velmi dlouhou dobu (žaloba byla podána na samém konci tříleté promlčecí doby) se žalobce žádné (ani morální) satisfakce nedomáhal, neboť pokud by se cítil tak dotčen jak tvrdí, neotálel by tak dlouho s příslušnými právními kroky. Závěr odvolacího soudu, že jednalo-li se o jednorázový a krátkodobý neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce za situace, kdy bezprostředně poté byly stejným způsobem zveřejněny informace pravdivé a žalobci dána možnost veřejně se očistit, nejsou splněny podmínky pro jeho finanční odškodnění, je v souladu s judikatorně zakotvenými principy, za nichž je možno relutární odškodnění přiznat.
Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, není případný, neboť v něm se jednalo o úmyslné šíření prokazatelně nepravdivé informace z intimního a soukromého života veřejně známého žalobce, jejíž obsah měl difamační charakter, přičemž její zveřejnění a šíření bylo motivováno pouze úmyslem vydavatele získat majetkový prospěch zvýšením prodeje bulvární tiskoviny. Na rozdíl od toho se v projednávané věci sice jednalo o nepravdivou zprávu, jejíž zveřejnění však bylo motivováno snahou veřejnost informovat o aktuální události na základě v té době dostupných informací (nikoli tedy zavrženíhodným cílem), a navíc bezprostředně poté byly stejným způsobem zveřejněny pravdivé informace.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je tedy z hlediska dovolatelem vznesených právních námitek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejedná se o otázku dosud neřešenou.
Přípustnost dovolání vůči výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je pak vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu