ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.204.2020.3
sp. zn. 25 Cdo 204/2020-534
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: V. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 416/8, Brno, proti žalované: Fakultní nemocnice Brno , příspěvková organizace, IČO 65269705, se sídlem Jihlavská 20, Brno, zastoupená JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem Špitálka 434/23b, Brno, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa Pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o zaplacení 256.164 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 218 C 82/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019, č. j. 44 Co 65/2019-495, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019, č. j. 44 Co 65/2019-495, se v části výroku, kterou bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení 180.000 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 144.000 Kč od 30. 6. 2010 do zaplacení a s 7,05% úrokem z prodlení z částky 36.000 Kč od 1. 1. 2013 do zaplacení a o nákladech řízení, zrušuje, a věc se krajskému soudu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení, jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 12. 2018, č. j. 218 C 82/2010-452, žalované uložil, aby žalobci zaplatila 48.600 Kč s 8% úrokem z prodlení od 30. 6. 2010 do zaplacení, žalobu zamítl co do částky 207.564 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 163.164 Kč od 30. 6. 2010 do zaplacení a se 7,05% úrokem z prodlení z částky 44.400 Kč od 1. 1. 2013 do zaplacení a uložil žalované a vedlejší účastnici zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 67.264 Kč, státu na náhradě nákladů řízení 50.104 Kč a soudní poplatek 2.430 Kč. V řízení o náhradu nákladů souvisejících s léčením (34.164 Kč), bolestného (42.000 Kč) a náhradu za ztížení společenského uplatnění (180.000 Kč) vyšel ze zjištění, že žalobce (tehdy ve věku dvanácti let) se dne 1. 7. 2008 na pracovišti žalované podrobil plánovanému operativnímu odstranění nezhoubného nádoru paže, při němž mu byl lehce, avšak trvale poškozen vřetenní nerv, nacházející se v těsné blízkosti nádoru. Protože nebylo prokázáno, že by škoda byla způsobena povahou přístroje nebo nástroje, použitého při operaci, vyloučil soud aplikaci §421a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel však, že rodičům (zákonným zástupcům) žalobce se od žalované nedostalo řádného a úplného poučení o léčebném postupu, rizicích a možných komplikacích operace a případných alternativách léčby, a dovodil, že v opačném případě by rodiče žalobce rozhodnutí o operativním řešení jeho zdravotních obtíží s největší pravděpodobností přehodnotili. Tím měl za naplněné předpoklady odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák., tedy existenci škody na zdraví žalobce v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované, proto žalobě o náhradu za ztížení společenského uplatnění žalobce zčásti vyhověl (přiznal 48.600 Kč z požadovaných 180.000 Kč). Žalobu o náhradu za bolest zamítl na základě závěru, že u plánovaného zákroku nepřichází odpovědnost zdravotnického zařízení za vytrpěnou bolest v úvahu, neboť vyhláška č. 440/2001 Sb. s odškodněním bolesti počítá jen v případě úrazu, žalobu o náhradu výdajů spojených s léčením zamítl pro jejich neprokázání.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 11. 9. 2019, č. j. 44 Co 65/2019-495, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku, změnil jej ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl i co do částky 48.600 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Předně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neprokázání předpokladů odpovědnosti žalované za škodu podle §421a obč. zák. Po opakovaném provedení důkazu znaleckými posudky i výslechem znalců vzal za prokázané, že postup lékařů žalované při operaci byl lege artis. Obrna vřetenního nervu je sice výjimečnou, ale možnou komplikací dané operace, nelze ji však vyloučit, neboť vřetenní nerv je křehký a může být poškozen jakoukoliv, i šetrnou manipulací. Odvolací soud neshledal prokázanými ani nedostatky v pooperační a rehabilitační péči žalované o žalobce. K důkazu dále přečetl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2014, č. j. 24 C 13/2011-206, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2015, č. j. 1 Co 69/2015-250, jimiž sice soud prvního stupně provedl dokazování, ale nijak je nehodnotil. Odvolací soud z těchto rozsudků zjistil, že jimi byla zamítnuta žaloba žalobce proti žalované o finanční zadostiučinění za zásah do jeho osobnostních práv neposkytnutím úplných informací a poučení o postupu a možnostech léčby jeho zákonným zástupcům před předmětnou operací, a to na základě závěru, že jejich poučení o léčebném postupu, možných komplikacích (obrně vřetenního nervu), rizicích a alternativách léčby bylo dostatečné a poskytovalo dostatek času pro případnou konzultaci na jiném pracovišti. Odvolací soud pokládal tyto závěry pro své rozhodnutí za závazné s odkazem na §159a o. s. ř. Uzavřel, že žalobce neprokázal žádné porušení právní povinnosti žalovanou v souvislosti s jeho operací, a to jak při poskytování poučení před operací, tak při jejím provádění či následné péči, a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo vyhověno žalobě žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění tak, že žalobu i v této části zamítl. Ve zbývajícím rozsahu napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný, ztotožnil se s důvody, jež soud prvního stupně vedly k zamítnutí žaloby o náhradu za bolest i náhradu léčebných výdajů.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil v judikatuře dosud neřešenou otázku závaznosti rozsudku ve věci ochrany osobnosti ve vztahu k řízení o náhradu škody na zdraví mezi týmiž účastníky z téže škodní události a dále rovněž dosud judikatorně neřešenou otázku práva na náhradu za bolest vytrpěnou při plánovaném operačním zákroku. Dovolatel namítá, že odvolací soud nepřípustně vyšel z předpokladu, že je vázán skutkovými zjištěními, učiněnými v rámci řízení o ochranu osobnosti, vedeného žalobcem vůči žalované, a jen na základě odůvodnění rozsudků ve zmíněném řízení uzavřel, že žalovaná neporušila povinnost poskytnout jeho zákonným zástupcům dostatečné poučení o rizicích a alternativách plánovaného zákroku podle §420 odst. 1 a 2 obč. zák. Žalobce trvá na tom, že soud prvního stupně byl oprávněn sám učinit závěr o porušení povinnosti podle §23 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, neposkytnutím informací jeho rodičům, k čemuž měl sám provést dokazování. Přiznání náhrady za bolest vytrpěnou při operaci podle žalobce nebrání okolnost, že nešlo o úraz, ale o plánovanou operaci, podstatné je, že při ní žalovaná nepostupovala lege artis. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. V prvé řadě se zabýval jeho přípustností.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o nároku na bolestné 42.000 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 33.600 Kč od 30. 6. 2010 do zaplacení a s 7,05% úrokem z prodlení z částky 8.400 Kč od 1. 1. 2013 do zaplacení a o nároku na náhradu výdajů na léčení 34.164 Kč s 8 % úrokem z prodlení od 30. 6. 2010 do zaplacení není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jí bylo rozhodnuto o dvou různých nárocích s odlišným skutkovým základem na peněžité plnění nepřesahující 50.000 Kč (u žádného z nároků) a mezi účastníky nejde o vztah pracovněprávní ani o vztah ze spotřebitelské smlouvy.
Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění v částce 180.000 Kč s 8 % úrokem z prodlení z částky 144.000 Kč od 30. 6. 2010 do zaplacení a s 7,05 % úrokem z prodlení z částky 36.000 Kč od 1. 1. 2013 do zaplacení, je přípustné podle §237 o. s. ř. pro posouzení právní otázky vázanosti nalézacího soudu obsahem jiného pravomocného soudního rozhodnutí, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4).
Podle §135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2).
Výkladem ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „Sbírka“), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím.
Z toho však nelze dovozovat, že pro soud je závazné řešení kterékoliv z otázek, jimiž se soud (popř. jiný orgán) musel pro potřeby svého rozhodnutí vypořádat. Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, že ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením §159a o. s. ř. a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, když byla tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009). Tam, kde různé soudy v různých věcech řeší jako předběžnou stejnou otázku, by sice měly postupovat tak, aby při posuzování stejné skutečnosti nedospívaly k rozdílným právním závěrům; s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně, však nelze vyloučit ani možnost, že si různé soudy vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2007, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 620/2012). Tyto závěry jsou souladné i s judikaturou Ústavního soudu, který sice považuje z hlediska právní jistoty za zásadně nežádoucí, aby soudy při opakovaném posuzování týchž předběžných otázek ve věcech týchž účastníků dospívaly k rozdílným závěrům, avšak tuto eventualitu a priori nevylučuje za předpokladu, že jsou rozdílné závěry řádně odůvodněny (srov. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07). Shodně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1037/2014, ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 2637/14.
V daném případě bylo výroky Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2014, č. j. 24 C 13/2011-206, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2015, č. j. 1 Co 69/2015-250, rozhodováno o žalobě na zadostiučinění za zásah do osobnostních práv žalobce a jeho rodičů podle §13 obč. zák. Předběžnou otázkou, s níž se v daném řízení soudy vypořádávaly, byla otázka existence a náležitostí informovaného souhlasu rodičů žalobce před jeho operací. O ní výroky zmíněných rozsudků nepojednávaly, nýbrž za pomoci jejího hodnocení v odůvodnění rozsudků učinily závěr o neexistenci práva na zadostiučinění za zásah do osobnostních práv žalobce a jeho rodičů. Proto je soud při řešení nyní projednávané věci vázán jen závěrem, že žalobce nemá proti žalované právo na zadostiučinění za zásah do jeho osobnostních práv. Lze proto uzavřít, že právní závěry odvolacího soudu o dostatečném informování a poučení rodičů žalobce (a tedy o absenci porušení právní povinnosti žalovanou) nemají podklad ve zjištěních o skutkovém stavu založených na řádně provedeném dokazování právně významných skutečností, neboť je odvolací soud opřel jen o obsah odůvodnění shora zmíněných rozsudků, který však není závazný.
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej v části výroku, kterou bylo rozhodnuto o náhradě za ztížení společenského uplatnění a v závislých výrocích zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Nad rámec hodnocení dovolacích námitek dovolací soud připomíná, že při posouzení existence příčinné souvislosti mezi nedostatečným poučením a vznikem škody je nutno především vyhodnotit, jakého poučení se pacientovi dostalo, popřípadě mělo dostat. Poučení musí být takové, aby i laik mohl zvážit rizika zákroku a rozhodnout se, zda jej podstoupí či nikoli. Odpovědnost zdravotnického zařízení v uvedených případech nastává jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí. V mnoha případech (zejména tam, kde neprovedení zákroku představuje větší riziko poškození zdraví než jeho provedení) totiž bude platit, že i kdyby pacient býval onu chybějící informaci před zákrokem měl, rozhodl by se zcela stejně, tedy že výkon podstoupí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, uveřejněný pod číslem 81/2015 Sbírky).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu