ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2221.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2221/2020-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: R. M. , narozený dne XY, bytem XY, Příbram, zastoupený Mgr. Jiřím Kokošem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti žalované: Generali Česká pojišťovna, a. s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 70.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 80/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 58 Co 68/2020-58, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 58 Co 68/2020-58, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2019, č. j. 31 C 80/2018-36, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 70.000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Pro promlčení neshledal důvodným nárok na pojistné plnění ze smlouvy o životním pojištění, jejímž předmětem bylo mj. úrazové pojištění s pojistnou částkou pro případ trvalých následků. Žalobce dne 28. 3. 2012 utrpěl úraz, který byl podle oceňovacích pojistných tabulek klasifikován jako poranění menisků léčené operací s částkou 70.000 Kč. V jiném řízení probíhajícím od 30. 9. 2013 do 22. 6. 2018 se žalobce domáhal zaplacení pojistného plnění z téže smlouvy za dobu nezbytného léčení úrazu, oznámením pojistné události ze dne 13. 3. 2017 pak u žalované požadoval pojistné plnění za trvalé následky. Protože šlo o odlišný nárok, běh promlčecí doby nyní uplatněného nároku se tímto řízením nestavěl. Odvolací soud vyložil, že pojistnou událostí, která je rozhodující pro počátek běhu promlčecí doby, byl vlastní úraz žalobce dne 28. 3. 2012, nikoliv až následky, ke kterým úraz vedl. Podle §8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, účinného v době uzavření pojistné smlouvy (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“), tak tříletá promlčecí doba, počínající běžet rok po vzniku pojistné události, uplynula dne 28. 3. 2016, zatímco žalobce uplatnil nárok u soudu až dne 26. 11. 2018. Namítal-li žalobce, že promlčecí doba měla začít běžet až od ustálení zdravotního stavu, zaměnil nesprávně nárok na pojistné plnění s nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že závisí na řešení otázky hmotného práva, která doposud v praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, a to konkrétně otázky běhu promlčecí doby u nároku na pojistné plnění za trvalé následky úrazu v případě, kdy nebylo rozhodnuto o nároku na pojistné plnění za dobu nezbytného léčení. Podle jeho názoru mohl uplatnit nárok na pojistné plnění za trvalé následky teprve ve chvíli, kdy bylo najisto prokázáno, jak byl posouzen jeho nárok na pojistné plnění za dobu nezbytného léčení. Teprve poté, kdy bylo v jiném řízení postaveno najisto, že žalobce utrpěl úraz (základ nároku) a že žalovaná je povinna poskytnout mu pojistné plnění za dobu nezbytného léčení, mohl podat žalobu na pojistné plnění za trvalé následky; po dobu tohoto řízení promlčecí doba neběžela (§112 obč. zák.), ostatně počala běžet až po ustálení jeho zdravotního stavu.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že otázkou běhu promlčecí doby v případě úrazového pojištění se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval, a ztotožnila se s argumenty odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce odmítl pro nepřípustnost ve smyslu §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí je z pohledu vymezených dovolacích otázek v souladu s judikaturou dovolacího soudu (v obecné rovině zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, uveřejněný pod č. 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“). Pro běh tříleté promlčecí doby, která počíná podle §8 zákona o pojistné smlouvě běžet jeden rok po vzniku pojistné události, je podstatné, jakým způsobem pojistnou událost žalobce a žalovaná vymezili v pojistné smlouvě, neboť v daném případě nebyla pojistná událost definována zvláštním právním předpisem, na který by pojistná smlouva odkazovala [§3 písm. b) zákona o pojistné smlouvě; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5175/2008, uveřejněný pod C 7235 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“]. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (jejich správnost není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat, ostatně ji dovolatel ani nezpochybňuje) vyplývá, že jako pojistnou událost si účastníci ve smlouvě sjednali úraz žalobce; ten byl podle Všeobecných pojistných podmínek definován shodně jako v §60 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě, tedy jako neočekávané a náhlé působení zevních sil nebo vlastní tělesné síly nezávisle na vůli pojištěného, ke kterému došlo během trvání pojištění a kterým bylo pojištěnému způsobeno poškození zdraví nebo smrt. Odvolací soud proto s odkazem na toto vymezení správně konstatoval, že právo na pojistné plnění je promlčeno, pokud k pojistné události (úrazu) došlo dne 28. 3. 2012, zatímco žalobce nárok u soudu uplatnil až dne 26. 11. 2018, aniž by bylo významné, zda a s jakým výsledkem vedl žalobce jiné řízení o pojistné plnění a zda a kdy se po úrazu ustálil jeho zdravotní stav. U tohoto typu pojištění je totiž obvyklé, že se nárok na plnění neodvíjí od podmínek pro vznik nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, nýbrž právě od pojistné události (zde samotný úraz), nikoliv od okamžiku vzniku trvalých zdravotních následků (odvolací soud analogicky správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, 33 Cdo 323/99, Soubor C 527); ostatně pro případ delší doby léčení obsahují pojistné podmínky pravidlo, že plnění se poskytne v rozsahu odpovídajícím stavu na konci promlčecí doby, jestliže se zdravotní stav do té doby neustálí. V souladu s konstantní soudní praxí je i závěr, že na běh promlčecí doby nemá vliv, jestliže žalobce zahájil řízení o jiném, zcela samostatném nároku, ačkoliv vyplývá z totožné pojistné události; ke stavení běhu promlčecí doby dochází pouze u práva, které bylo uplatněno (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 110/1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 , č. 59/2004 Sbírky; shodně též Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 621.). Lze sice souhlasit se žalobcem, že otázku, zda došlo k pojistné události, soud musel řešit v obou řízeních, nicméně mohl (a musel) ji v obou případech posoudit samostatně. Rozhodnutím v jiném řízení ohledně této otázky nebyl soud v projednávané věci vázán, ale pouze z něj vycházel (§135 odst. 2 o. s. ř., k tomu blíže nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 130/2008 ÚSn.). Nicméně tato úvaha má význam toliko v rovině procesní, neboť žalobci nic nebránilo, aby svůj nárok uplatnil před uplynutím promlčecí doby u soudu. Napadá-li žalobce rozhodnutí odvolací soudu i ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je v této části dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný požádat o jeho soudní výkon.
V Brně dne 31. 8. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu