ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2295.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 2295/2019-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: V. S., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1041/12, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ředitelství silnic a dálnic ČR, příspěvková organizace, IČO 65993390, se sídlem Na Pankráci 546/56, 145 05 Praha 4, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o 61 990 Kč s příslušenstvím, v edené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 149/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, č. j. 53 Co 8/2019, 53 Co 9/2019-290, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 53 Co 8/2019, 53 Co 9/2019-290, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2018, č. j. 12 C 149/2016-239, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 61 990 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení, i usnesení ze dne 2. 11. 2018, č. j. 12 C 149/2016-254, v němž soud stanovil výši nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce dne 18. 9. 2014 kolem 5.00 hodiny odstavil pro poruchu své vozidlo na krajnici přibližně 203. km dálnice D1. Při následných úkonech v blízkosti vozidla spadl pravou nohou do kanálové jímky, jíž chyběla polovina víka a jež se nacházela v zatravněném úseku na okraji dálnice (nezpevněné krajnici). Při pádu utrpěl poranění menisku a roztržení předního zkříženého vazu levého kolene, v důsledku čehož byl od 6. 11. 2014 do 17. 4. 2015 v pracovní neschopnosti, přičemž náhrady za ztrátu na výdělku za toto období se v řízení domáhá. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle §26 odst. 1, 3 a 6 a §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 268/2015 Sb. (dále jen „silniční zákon“) a §43 vyhlášky č. 104/1997 Sb., a uzavřel, že s ohledem na pojmové vymezení osob odpovědných za závadu ve schůdnosti v návaznosti na místa taxativně vymezená v §27 odst. 3 silničního zákona, nelze dovodit objektivní odpovědnost žalovaného za škodu ve smyslu tohoto ustanovení, neboť v daném případě šlo o úsek dálnice, za který v případě závady ve sjízdnosti odpovídá výhradně její vlastník. Odpovědnost žalovaného nelze dovodit ani podle §27 odst. 2 silničního zákona, neboť poškozené víko revizní šachty kanalizace, nacházející se v zatravněném úseku na okraji dálnice (nezpevněné krajnici), nepředstavuje závadu ve sjízdnosti podle §26 odst. 6 silničního zákona. Ke škodě na zdraví žalobce navíc nedošlo v souvislosti s pohybem vozidla, které bylo odstaveno, ale v souvislosti s pohybem žalobce, který z něj vystoupil na zpevněný úsek dálnice, na kterém k jeho zranění nedošlo. Ani ve smyslu §2911, popř. §2924 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) nedošlo k porušení prevenční povinnosti, neboť žalovaný prokázal, že před vznikem škody i po ní bylo místo nehody podrobeno duplicitní kontrole.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním s tím, že se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení, zda chybějící víko revizní šachty, jež je součástí dálnice, je závadou ve sjízdnosti ve smyslu silničního zákona. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1713/2008 a 25 Cdo 1697/98 namítá, že chybějící víko jímky nemohl nijak předvídat a okolnost, že v důsledku závady ve sjízdnosti komunikace došlo ke škodě na zdraví chodce (zde žalobce), nevylučuje podle §26 odst. 7 silničního zákona odpovědnost správce komunikace. Objektivní odpovědnost správce za správu a údržbu jímky, coby součásti dálnice, ostatně žalovaný v řízení uznal. Pokud soud prvního stupně žalovaného za daných okolností poučil podle §118a o. s. ř. stran prokázání tvrzení, že nebylo v jeho možnostech závadu odstranit, odchýlil se od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 793/2006 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1617/10, a zatížil tak řízení vadou, s níž se odvolací soud nijak nevypořádal. V rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 468/2003 se pak odvolací soud nevypořádal se všemi námitkami žalobce ohledně subjektivní odpovědnosti žalovaného. Vadu řízení spatřuje i v tom, že soud prvního stupně neprovedl dokazování ke vzniku škody a její výši a namítá i nesprávnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Navrhl změnu rozsudku odvolacího soudu, případně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Žalobce zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že poškozené víko revizní šachty kanalizace na zatravněném úseku na okraji dálnice nepředstavuje závadu ve sjízdnosti podle §26 odst. 6 silničního zákona, a nemůže tak založit objektivní odpovědnost žalovaného za vznik škody.
Vymezením závady ve sjízdnosti a ve schůdnosti pozemní komunikace ve smyslu silničního zákona se dovolací soud opakovaně zabýval a obsah těchto pojmů v řadě rozhodnutí vyložil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2142/2005, publikovaný pod C 5503 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck – dále též jen „Soubor“, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1304/2006, Soubor C 4810). Od tohoto výkladu se odvolací soud neodchýlil. Je totiž zřejmé, že závadou ve sjízdnosti komunikace nemůže být částečně chybějící víko revizní šachty, jež se nacházela v zatravněné části nezpevněné krajnice přiléhající ke zpevněnému odstavnému pruhu, na nějž žalobce z vozidla vystoupil. Poškozený poklop na revizní šachtě je jistě nedostatkem, avšak s ohledem na místo, kde se tento nedostatek nacházel (zcela mimo komunikaci), nelze dovodit, že se jednalo o závadu ve sjízdnosti.
Odkazoval-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1697/98, je jeho odkaz nepřípadný, neboť v rozsudku je řešena otázka odpovědnosti správce místní komunikace za škodu na zdraví vzniklou závadou ve sjízdnosti ve vztahu k chodci, jenž přecházel přechod pro chodce na místní komunikaci, tedy o zcela odlišný skutkový stav než v projednávané věci, kde se žalobce pohyboval zcela mimo sjízdnou komunikaci. Obdobně je tomu i odkazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008. V něm soud uzavřel, že závadami ve schůdnosti pozemní komunikace podle §26 odst. 7 silničního zákona se rozumí natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat (ve věci došlo ke zranění na chodníku v důsledku uklouznutí na náledí). V projednávané věci se žalobce pohyboval mimo komunikaci po nezpevněné a zatravněné krajnici, tedy v místech, která primárně nejsou určena pro chůzi. Za těchto okolností mohl při dostatečné obezřetnosti předpokládat, že se v takových místech mohou vyskytnout nečekané překážky a měl tomu přizpůsobit své jednání.
Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) nelze ničeho vytknout, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
Poukazuje-li dovolatel dále na to, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami stran subjektivní odpovědnosti žalovaného, nepřihlédl k chybnému poučení žalovaného podle §118a o. s. ř. soudem prvního stupně a neprováděl dokazování k výši škody, jedná se o námitky vad řízení, k nimž by však dovolací soud mohl ve smyslu §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Tak tomu však v posuzované věci není.
Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu