ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3231.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 3231/2019-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: F. Š. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti žalovanému: K. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Miroslavem Bartošem, advokátem se sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, o vydání věci eventuálně náhradu škody ve výši 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 21 C 102/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 4. 2019, č. j. 95 Co 252/2018-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.858 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Miroslava Bartoše, advokáta se sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) odmítl podle §243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobce proti rozsudku ze dne 17. 4. 2019, č. j. 95 Co 252/2018-226, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem změnil mezitímní rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 6. 2018, č. j. 21 C 102/2012-200, ve výroku, kterým bylo rozhodnuto, že žaloba na náhradu škody je co do základu po právu, tak, že žaloba na náhradu škody se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť na dovoláním vymezených právních otázkách napadené rozhodnutí nespočívá.
Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006), podle níž se počátek běhu subjektivní promlčecí doby v případě, kdy je právo na náhradu škody uplatněno formou eventuálního petitu v žalobě o vydání věci, neváže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl, že mu věc byla odcizena a kým, ale k okamžiku, kdy se dozvěděl, že škůdce již věc nemá. Na to navazuje polemikou ohledně okamžiku, kdy počala subjektivní promlčecí doba běžet. Dále v dovolání namítá, že odvolací soud pochybil tím, že posoudil námitku promlčení namísto soudu prvního stupně, který se jí nijak nezabýval. Posledně pak vytýká odvolacímu soudu, že ve výroku mezitímního rozsudku neuvedl, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném.
Dovolatel ovšem přehlíží, že odvolací soud založil svůj závěr o promlčení nároku na náhradu škody na zjištění o marném uplynutí objektivní promlčecí doby, běžící bez ohledu na znalost poškozeného o vzniku škody a odpovědné osobě, a to nejpozději od převodu vozu na třetí osobu v roce 2007. Tato tříletá promlčecí doba (§106 odst. 2 obč. zák.) uplynula v lednu 2010, zatímco právo na náhradu škody bylo u soudu uplatněno až v září 2012. Napadá-li tedy dovolatel závěr týkající se subjektivní promlčecí doby (§106 odst. 1 obč. zák.), nespočívá rozhodnutí odvolacího soudu na řešení otázky, která měla být podle něj nesprávně právně posouzena. Aby přitom mohla být zkoumána přípustnost dovolání, musí se jednat o otázku, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). Již tedy z tohoto důvodu není dovolání k řešení této otázky přípustné. Pro úplnost lze konstatovat, že i kdyby dovolací námitky ohledně subjektivní promlčecí doby byly správné, nemohly by na závěr odvolacího soudu o promlčení žalovaného práva mít žádný vliv, neboť k promlčení práva postačí, skončí-li běh jedné z promlčecích dob, ačkoliv poškozenému běží ještě druhá z nich. Není-li tedy předmětem dovolacího přezkumu (§242 odst. 3 věty první o. s. ř.) správnost závěru odvolacího soudu o tom, že právo na náhradu škody se promlčelo v důsledku marného uplynutí objektivní promlčecí doby, pak namítaná nesprávnost posouzení počátku běhu promlčecí doby subjektivní nemůže mít na správnost rozsudku odvolacího soudu vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1463/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1151).
K výhradám, že v mezitímním rozsudku chybí výrok, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném, je třeba uvést, že zamítnutí žaloby, k němuž přistoupil po změně rozsudku soudu prvního stupně soud odvolací, se neděje formou mezitímního, nýbrž konečného rozhodnutí, takže uvedená úvaha je zcela bezpředmětná kromě toho, že představuje svou povahou námitku vad řízení, jimiž se dovolací soud nemůže samostatně zabývat, neboť k takovým otázkám může přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Obdobnou povahu má i dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu, že nebyl oprávněn řešit námitku promlčení. Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015).
Napadá-li žalobce rozhodnutí odvolací soudu i ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je v této části dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu