ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3399.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 3399/2018-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. H. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Ing. Karin Luftmanovou, advokátkou se sídlem Dušní 907/10, Praha 1, proti žalované: Fakultní nemocnice Královské Vinohrady , se sídlem Šrobárova 1150/50, Praha 10, IČO 00064173, zastoupená Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 352/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, č. j. 72 Co 38/2018-224, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, č. j. 72 Co 38/2018-224, potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 12. 2017, č. j. 17 C 352/2014-195, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu nemajetkové újmy (požadována je omluva a 100.000 Kč za bolest a „dlouhodobé omezení v běžném životě po celý rok 2013“), jež měla být žalobci způsobena v důsledku tvrzeného pochybení lékařky žalované nemocnice V. H. při vyšetření dne 2. 1. 2013. Odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dovodil, že lékařka postupovala v rámci vyšetření bolestivého břicha v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (tzv. lege artis), a že tudíž chybí základní podmínka odpovědnosti za škodu na zdraví žalobce. Lékařka totiž nemohla ve 14:30 hodin běžným vyšetřením diagnostikovat zánět slepého střeva pro tzv. klamné zlepšení a důvod k ultrasonografickému či tomografickému vyšetření nebyl dán. Ani včasná diagnóza by však neměla vliv na čas provedení operace, která by ani při okamžité hospitalizaci nemohla proběhnout dříve než ve 22:00 hodin téhož dne, jak také nakonec byla provedena po odeslání pacienta domů a jeho následném návratu do zdravotnického zařízení žalované. Na vznik tvrzeného následku v podobě újmy na zdraví žalobce by tedy jakékoliv výsledky vyšetření neměly žádný vliv, neboť k operaci slepého střeva by bylo přistoupeno nejdříve až ve večerních hodinách i tehdy, rozhodla-li by jmenovaná lékařka o hospitalizaci žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Má za to, že postup žalované v rámci vyšetření dne 2. 1. 2013 nemůže být považován za lege artis, prováděla-li je zcela samostatně začínající lékařka bez příslušné odborné kvalifikace a s téměř nulovými zkušenostmi, neboť pro stanovení správného léčebného postupu není rozhodující pouhé provedení příslušných úkonů, nýbrž především jejich důsledné vyhodnocení, což vyžaduje zkušenost a cit. Namítá, že nalézací soudy zcela pominuly právní předpisy upravující požadavky na personální zabezpečení provozu chirurgických ambulancí, čímž de facto potvrdily, že je poskytovatelé zdravotních služeb nejsou povinni dodržovat. Poukazuje na vady řízení před soudem prvního stupně, zejména na to, že nebylo řádně rozhodnuto o vznesené námitce podjatosti znalce MUDr. Josefa Kulhánka, že soud namísto toho ustanovil dalšího znalce MUDr. Libora Chrastila, kterému následně předložil k vyjádření znalecký posudek zpracovaný MUDr. Kulhánkem, přestože nebylo zřejmé, zda představuje pro dané řízení způsobilý důkaz. Soud žalobci neumožnil vyjádřit se k posudku MUDr. Chrastila, odepřel mu právo přednést závěrečnou řeč a pochybení se dopustil rovněž prováděním nedostatečné a skutečnosti neodpovídající protokolace obsahu ústních jednání. Konečně pak dovolatel soudům vytýká, že nezohlednily údaje sdělené o žalobcově zdravotním stavu, nepřihlédly k doplnění znaleckého posudku MUDr. Chrastila učiněnému v rámci jeho výslechu, potažmo že neprovedly žádný důkaz směřující ke zjištění úrovně kvalifikace H. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval vzhledem k datu napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§241 o. s. ř.), avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Spočívá-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek totiž za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“, či ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2311/2018). Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou závěrech, totiž že a) postup ošetřující lékařky při vyšetření dne 2. 1. 2013 byl tzv. lege artis a b) mezi počínáním jmenované lékařky a vznikem tvrzené újmy na zdraví chybí vztah příčinné souvislosti, neboť ani další vyšetření či okamžitá hospitalizace žalobce nemohly ničeho změnit na nutnosti provedení akutní operace slepého střeva téhož dne večer; každý z nich samostatně obstojí coby důvod zamítnutí podané žaloby. Dovolání by proto mohlo být ve smyslu §237 o. s. ř. shledáno přípustným pouze tehdy, zpochybnil-li by dovolatel řešení obou těchto otázek. Žalobce ovšem soustředil svou dovolací argumentaci pouze k popření závěru o řádnosti postupu ošetřující lékařky v průběhu předmětného vyšetření. Již z tohoto důvodu nebylo možno shledat podané dovolání přípustným, neboť řešení takto vymezené otázky se vzhledem k nenapadenému závěru o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi počínáním H. a vznikem tvrzeného následku nemůže projevit ve výsledku sporu.
Pouze pro úplnost lze dodat, že dovolací argumentace, podle níž nalézací soudy chybně nepřihlédly k nedostatečné úrovni kvalifikace H., resp. k porušení předpisů upravujících požadavky na personální zabezpečení poskytování zdravotních služeb ze strany žalované, se s podstatou napadeného rozhodnutí zcela míjí. Bylo-li v řízení prokázáno, že jmenovaná ošetřující lékařka nemohla akutní zánět apendixu objektivně rozpoznat přes provedení veškerých fyzikální vyšetření, která jsou při prověřování podezření na náhlou břišní příhodu vyžadována, neboť ten se právě nacházel ve stadiu tzv. klamného zlepšení, je pro závěr o jejím postupu lege artis bez významu, jakou úrovní kvalifikace a jakým objemem zkušeností v danou chvíli reálně disponovala, popř. zda byla povinna svůj postup konzultovat s lékařem s vyšší chirurgickou kvalifikací. Vytýká-li žalobce nalézacím soudům pochybení v rámci důkazního řízení, zejména neprovedení některých důkazů či chybné hodnocení důkazů provedených, neuplatňuje tím jediný možný dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky, či ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Zpochybňuje-li pak dovolatel postup soudu prvního stupně při rozhodování o námitce podjatosti znalce MUDr. Josefa Kulhánka, při zadávání znaleckého úkolu znalci MUDr. Liboru Chrastilovi, při protokolaci ústních jednání, potažmo při poskytování prostoru k přednesu závěrečných řečí účastníkům řízení, vznáší tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci splněno není.
Napadl-li žalobce rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výroku o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu