ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3453.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 3453/2018-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: E. E. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem Dr. E. Beneše 1497/21, Bruntál, proti žalované: J. M. , IČO XY, advokátka se sídlem XY, zastoupená JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem Prostorná 811/4, Ostrava - Mariánské Hory, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 81 C 281/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2018, č. j. 56 Co 13/2018-191, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 3. 2018, č. j. 56 Co 13/2018-191, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2017, č. j. 81 C 281/2015-164, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 100.709,20 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná jako advokátka zastupovala žalobkyni v řízení u Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 10 C 103/2008, o vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“), ve kterém žalovaná bez souhlasu a přítomnosti žalobkyně u jednání uzavřela smír s protistranou. Žalobkyně se následně neúspěšně domáhala (již zastoupena jiným advokátem) zrušení zmíněného smíru v řízení u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 155/2013, v němž jí vznikly náklady řízení ve výši 101.546,20 Kč, které v nyní projednávané věci (snížené o 837 Kč po částečném zpětvzetí žaloby) požaduje po žalované z titulu odpovědnosti advokáta za škodu dle §24 odst. 1 věty první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění k době vzniku škody (dále jen „zákon o advokacii“). Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, že odpovědnost žalované není dána, neboť mezi škodou žalobkyně, jejíž vznik je spojen se soudním řízením sp. zn. 10 C 155/2013, a jednáním žalované v soudním řízení pod sp. zn. 10 C 103/2008 není příčinná souvislost. Pro případné uplatnění náhrady škody, která žalobkyni vznikla v řízení o vypořádání SJM, totiž nebylo nezbytné podávat žalobu na zrušení soudem schváleného smíru. Žalovaná jako advokátka žádnou právní povinnost v řízení pod sp. zn. 10 C 155/2013 neporušila a ani porušit nemohla, jestliže se tohoto řízení neúčastnila v žádné procesní roli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v nesprávném právním posouzení otázek dosud dovolacím soudem dle jejího názoru neřešených, zda má klient vůči svému advokátovi právo na náhradu škody vzniklé v podobě nákladů řízení, které musel vynaložit v řízení o zrušení smíru dle §99 odst. 3 o. s. ř. v případě, jestliže advokát uzavře takový smír bez jeho vědomí a souhlasu. Dále, zda je dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti advokáta v nalézacím řízení, ve kterém byl schválen smír, a škodou, která vznikla jeho klientovi v podobě nákladů, které vynaložil na zrušení smíru. A v neposlední řadě, zda je v tomto případě posouzení příčinné souvislosti otázkou skutkovou, či právní. Dovolatelka je přesvědčena, že má právo na náhradu škody vůči žalované, neboť nebýt uzavření smíru v řízení o vypořádání SJM, nemuselo být vedeno řízení o žalobě na zrušení tohoto smíru a náklady s tím spojené by žalobkyni nevznikly. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu, aby rozhodná právní otázka příčinné souvislosti byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.
Žalobkyně je osobou s bydlištěm ve Spolkové republice Německo, jde tedy o řízení s cizím prvkem. Rozhodným hmotným právem v projednávané věci je právo České republiky s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), a to čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 24. Mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů se podává z čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Aplikace českých procesních předpisů vychází z obecné zásady aplikace právního řádu místa soudu (lex fori) v souladu s §8 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie ve smyslu §24 odst. 1 věty první zákona o advokacii, ve znění účinném do 31. 12. 2013, vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie, tedy pokud nebýt pochybení advokáta, nedošlo by k újmě v majetkové sféře poškozeného klienta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikován pod C 1743 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor”). Byla-li však příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou jen tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 979). K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, uveřejněný v Souboru pod C 10104). Časové hledisko pak není jediným ani rozhodujícím kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zásadní při zjišťování příčinné souvislosti je, za jakou konkrétní újmu je požadována náhrada. V posuzované věci žalobkyně požaduje náhradu za náklady, které jí vznikly v souvislosti s řízením o zrušení soudem schválného smíru. Na zahájení zmíněného soudního řízení, jeho průběh a náklady z něho vzešlé přitom žalovaná neměla žádný vliv. Příčinou vzniku škody zde byla skutečnost, že žalobkyně podala návrh na zrušení usnesení o schválení smíru, neboť se domnívala, že smír je podle hmotného práva neplatný. Je to právě tato skutečnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Nejde o příčinu jedinou (této příčině předchází soudem schválený smír, který zapříčinila žalovaná a žalobkyně s ním nesouhlasila), avšak rozhodující je, že jde o příčinu podstatnou, která přerušila příčinnou souvislost mezi jednáním žalované v řízení o vypořádání SJM, neboť na jednání žalované je zcela nezávislá a byla vyvolána především jednáním žalobkyně, tj. podáním nedůvodné žaloby na zrušení smíru.
Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že mezi škodou žalobkyně, jejíž vznik je spojen s řízením o zrušení soudem schváleného smíru, a jednáním žalované v řízení o vypořádání SJM není příčinná souvislost, nelze tomuto závěru nic vytknout.
Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu