ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.378.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 378/2019-270
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) AAAAA (pseudonym) , narozená XY, bytem XY, zastoupená matkou P. N., narozenou XY, bytem XY, b) BBBBB (pseudonym) , narozená XY, bytem XY, zastoupená matkou L. V., narozenou XY, bytem XY, c) M. M., narozený XY, bytem XY, d) V. M., narozená XY, bytem XY, a e) H. J., narozená XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Plzeňská 232/4, 150 00 Praha 5, proti žalované: Allianz pojišťovna, a. s. , IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha 8, o 1 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 110/2017, o dovolání žalobkyň a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, č. j. 28 Co 207/2018-242, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, č. j. 28 Co 207/2018-242, se ve výroku I, v části, jíž byly potvrzeny zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalobkyním a) a b) ohledně částek 280 000 Kč s příslušenstvím pro každou z nich, v části, jíž byl rozsudek změněn tak, že byly zamítnuty žaloby těchto žalobkyň ohledně částek 120 000 Kč s příslušenstvím pro každou z nich, a ve výroku III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 25 C 110/2017-180, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) a žalobkyni b), každé 120 000 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do zaplacení dalších 280 000 Kč s příslušenstvím každé z nich, dále zamítl žalobu na zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím každému z žalobců c) a d) a 200 000 Kč s příslušenstvím žalobkyni e) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu nemajetkové újmy při usmrcení osoby blízké vyšel soud ze zjištění, že dne 22. 5. 2015 zemřel při dopravní nehodě J. V., narozený XY, dědeček žalobkyň a) a b), zeť žalobců c) a d) a švagr žalobkyně e). Dopravní nehodu zavinil otec žalobkyně a), který řídil motorové vozidlo pojištěné u žalované, a který v důsledku únavy vjel do protisměru a narazil do stromu. Žalovaná k návrhu žalobců odmítla plnit s tím, že nejde o zásah, který by byl příčinou duševních útrap ovlivňujících významně kvalitu jejich dalšího budoucího života. Soud věc posoudil podle §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Odkázal na judikaturou stanovená kritéria a uzavřel, že žalobkyně a) a b) žily se zemřelým ve společné domácnosti, zvažoval, že podle dřívější právní úpravy [§444 odst. 3 písm. f) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen obč. zák.] by jim příslušela náhrada v podobě jednorázového odškodnění ve výši 240 000 Kč, avšak zároveň přihlédl k tomu, že v době smrti dědečka bylo žalobkyni a) 11 měsíců a žalobkyni b) 21 měsíců. Dovodil, že vnímání dítěte je zcela odlišné od vnímání dospělé osoby, zvláště děti do 5 let věku neprožívají smrt jiné osoby jako utrpení a ve věku do 2 let je otázkou, zda úmrtí vůbec zaznamenají, a proto jim přiznal odškodnění ve snížené poloviční výši oproti předchozí právní úpravě. Žalobcům c), d) a e) pak peněžitá náhrada nepřísluší, neboť ačkoliv mezi nimi a zemřelým mohl být velmi pěkný vztah a silné citové pouto, nežili s ním ve společné domácnosti, přičemž je třeba přihlédnout i k poměrům škůdce a výši vyplácených náhrad držet v rozumných hranicích.
K odvolání žalobců a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. 28 Co 207/2018-242, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci c), d), e) a žalovanou, změnil jej ve vyhovujících výrocích tak, že zamítl žalobu žalobkyň a) a b) na zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci c), d), e) a žalovanou, a ve vztahu mezi žalobkyněmi a) a b) a žalovanou nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ohledně žalobců c), d) a e) se zcela ztotožnil i s právním hodnocením soudu prvního stupně, neboť nežili se zemřelým ve společné domácnosti, nebyli na něj odkázáni výživou a nejedná se ani o jeho nejbližší rodinné příslušníky, které již žalovaná odškodnila částkou 2 450 000 Kč. Ohledně žalobkyň a) a b) uzavřel, že přiznání odškodnění podle §2959 o. z. předpokládá prokázání duševních útrap, přičemž klíčová je kvalita vzájemného vztahu, věk zemřelého v důchodovém věku a prožívání jeho ztráty vnoučaty. Obě žalobkyně sice žily se zemřelým dědečkem ve společné domácnosti, nebyly však na něj odkázány výživou a s ohledem na jejich velmi útlý věk si jeho smrt nemohly uvědomit a prožívat tvrzené duševní útrapy. Žalobkyně a) byla navíc tři měsíce po nehodě ve vigilním kómatu v nemocnici, má oba rodiče, kteří jí poskytují pomoc, a pobírá sociální dávku. Zohlednil rovněž, že dopravní nehodu zavinil otec žalobkyně a), který toho lituje a jemuž celá rodina odpustila.
Žalobkyně a) a b) podaly dovolání proti části výroku I rozsudku, kterou odvolací soud ve vztahu k nim potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé a části, kterou změnil vyhovující výrok o věci samé tak, že žalobu zamítl. Mají za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci §2959 o. z., pokud pozůstalým nezletilým vnučkám žijícím se zemřelým ve společné domácnosti nepřiznal z důvodu jejich nízkého věku žádné odčinění duševních útrap. Odvolacímu soudu vytýkají, že v rozporu s judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 173/2016 a 25 Cdo 2276/2018) zcela pominul, že jejich dědečkovi bylo v době nehody 51 let a bylo proto možné důvodně předpokládat, že by se jejich vztahy při obvyklém běhu událostí rozvíjely a rozvinuly v budoucnosti. Obě žalobkyně žily se zemřelým ve společné domácnosti, denně se jim věnoval, žalobkyni b) nahrazoval otce, přispíval jim finančně. Jejich vztah byl naplněn společnými zážitky, prožíváním výletů, oslav, byl jim oporou i pro zdravotní postižení žalobkyně a). Zdůraznily, že vztah vnoučat a prarodičů je obecně velmi přínosný a pro obě strany obohacující. Odvolacímu soudu vytýkají, že v rozporu s judikaturou tyto skutečnosti nezohlednil a odkázal na rozhodnutí, která nejsou na projednávanou věc přiléhavá. Poukázaly na to, že za předchozí právní úpravy by se jim bez dalšího dostalo jednorázového odškodnění 240 000 Kč pro každou z nich, proto jsou jimi požadované částky zcela přiměřené a nevymykající se soudní praxi, podle níž v roce 2015 odpovídá odškodnění nejbližších příbuzných částka 513 720 Kč, jakožto dvacetinásobek hrubé měsíční mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející roku, v němž vznikl nárok. I přes odkazy žalobkyň na konstantní judikaturu dovolacího soudu rozhodl odvolací soud v projednávané věci jinak s odkazem na jiné skutkové okolnosti, aniž by toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3755/17). Dovolatelky proto navrhly změnu napadeného rozhodnutí tak, že každé z žalobkyň bude přiznána náhrada ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím a náhrada nákladů řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud posoudil otázku duševních útrap žalobkyň a) a b) a vnímání úmrtí jejich dědečka zcela v souladu s §2959 o. z. Vzhledem k tomu, že u žalobkyň nedošlo ke vzniku duševních útrap a nebylo ani prokázáno, zda by někdy v budoucnu k útrapám vůbec dojít mohlo, nevznikl jim nárok na finanční zadostiučinění. Vzhledem k blízkému příbuzenskému vztahu mezi žalobkyněmi a viníkem nehody odkázala žalovaná i na zásadu slušnosti a navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátkou ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné (§237 o. s. ř.) pro řešení otázky přiměřené výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké, peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Citované ustanovení s účinností od 1. 1. 2014 nově stanoví široké obecné pravidlo pro odčinění duševní újmy pozůstalých. Jedná se o právo ryze osobního charakteru, které je svou povahou úzce spjato s osobou pozůstalého, neboť jeho cílem je přiměřeně vyvážit, popřípadě zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou pozůstalému v jeho osobnostní sféře a odčinit zásah do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 293/2018). Újma, která se odčiňuje, spočívá především v psychických útrapách (smutku, žalu) způsobených vnímáním smrti blízkého člověka; odčinit je však třeba i další citové strádání, jako např. šok ze zprávy o smrtelném úrazu blízké osoby, ztrátu životní perspektivy, obavy o budoucnost apod. [srov. Bezouška, P. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1721, bod V, marg. 22]. U újmy, která nemá majetkový charakter, je vyloučeno uvedení do původního stavu, exaktní vyčíslení peněžité náhrady za tuto újmu je z povahy věci vyloučeno, a normativní požadavek "plného vyvážení utrpení" je tedy iluzorní a nelze jej vykládat v tom smyslu, že by náhrada měla být "co největší". Nastupuje proto satisfakce (zadostiučinění), která má alespoň zmírnit nepříznivé stavy vzniklé škodlivým zásahem do osobnostní sféry poškozeného, případně poskytnout poškozenému, aby si těžko měřitelné a na peníze ne zcela exaktně převoditelné potíže nemajetkového charakteru vykompenzoval tím, že si pomocí finančních prostředků, případně předmětů či požitků pořízených za poskytnutou náhradu, zpříjemní či usnadní život [srov. Vojtek, P. in Švestka, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, s. 1085, bod II/6; obdobně Bezouška, P. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1683, bod IV, marg. 25-26]. Při určování náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by její výše měla odrážet obecně sdílené představy o spravedlnosti a slušnosti.
Obecně platí, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14).
Na základě poznatků z judikatury shrnul Nejvyšší soud relevantní kritéria pro rozhodování o výši relutární náhrady duševní újmy pozůstalých v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaném pod č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4156/18. V tomto rozsudku vyslovil, že při určení výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případná jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek.
V témže rozsudku Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek (převážně výše uvedených), lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Dovolací soud ve výše uvedeném rozhodnutí uzavřel, že má-li mít orientační určení výše náhrad způsobilost sjednotit soudní praxi a dosáhnout účelu sledovaného v §13 o. z. (tj. v obdobných případech rozhodnout obdobně), měla by základní částka být modifikována s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků.
Dědeček žalobkyň J. V. zemřel v roce 2015 a činila-li průměrná mzda za rok 2014 podle údajů zveřejněných Českým statistickým úřadem 25 686 Kč, představuje částka 513 720 Kč východisko k další úvaze soudu o výši náhrady.
Ve smyslu uvedených kritérií pro rozhodování o výši relutární náhrady duševní újmy pozůstalých je v daném případě rozhodné, že žalobkyně jsou se zemřelým v příbuzenském poměru v řadě přímé, byť nikoli bezprostředně, neboť jde o jeho vnučky. Žalobkyni b) byly v době jeho úmrtí téměř 2 roky a je velmi pravděpodobné, že jej v tomto věku zaznamenala jako blízkého člověka, zvlášť když s ním žila ve společné domácnosti a často se jí věnoval. Jeho ztrátu proto nepochybně vnímala a utrpěla tak duševní újmu, na jejíž odčinění má právo. Žalobkyni a) byl v době jeho smrti necelý rok a s velkou pravděpodobností se v té době její vztah k dědečkovi ještě plně nerozvinul, avšak společným bydlením a zájmem zemřelého byl dán předpoklad k rozvoji citového vztahu mezi nimi v budoucnosti.
Již před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, platilo, že odškodnění nepostihuje pouze újmu nastalou u pozůstalých v době smrti blízké osoby, ale též v období následujícím, v zásadě časově nijak neomezeném (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016). Tím spíše je třeba mít toto hledisko na paměti při výkladu §2959 o. z., má-li být odčinění újmy spravedlivé a slušné. Obě žalobkyně přišly smrtí dědečka o možnost navázat a dále rozvíjet s ním citový vztah. V rodině žalobkyň pro to byly vhodné podmínky, neboť obě s ním žily ve stejném domě, rodina držela pospolu a J. V. měl zájem se svým vnučkám věnovat, což také, zejména vůči starší žalobkyni b) skutečně činil. V době smrti mu bylo 51 let a vzhledem k prodlužování věku dožití je velmi pravděpodobné, že nebýt škodné události mohl se vztah mezi ním a žalobkyněmi rozvíjet ještě dlouhá léta, případně do jejich dospělosti. Žalobkyně tak přišly o možnost láskyplné přítomnosti blízkého člověka, který by s nimi trávil čas, věnoval se jim i je učil, jak to tak prarodiče dělají. Navíc je podporoval i finančně, byť na něj nebyly odkázány výživou.
Odvolací soud, kromě toho, že zohlednil okolnosti na straně škůdce, který svého činu lituje a jemuž rodina odpustila, postavil své rozhodnutí především na závěru, že žalobkyně vzhledem ke svém věku v době úmrtí dědečka nemohly utrpět duševní újmu. Byť bylo obdobně (podle předchozí právní úpravy – zákona č. 40/1964 Sb.) rozhodnuto v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, za situace, kdy ve věku 82 let zemřel žalobkyni, jíž v té době byly 2 měsíce, pradědeček, není toto rozhodnutí na projednávanou věc přiléhavé. A to z důvodu vzdálenějšího příbuzenského vztahu pozůstalé k zemřelému než je tomu v projednávané věci, a dále i pro zásadní věkový rozdíl více než 80 let, který, na rozdíl od dané věci, nedává předpoklad pro to, že by se citový vztah mezi pravnučkou a pradědečkem plně rozvinul. Odkazuje-li odvolací soud na rozsudek Městského soudu v Praze, kde mělo být rozhodnuto obdobně, nelze pro kusost odůvodnění (bylo uvedeno pouze označení rozsudku, který běžně nelze dohledat) označené rozhodnutí s projednávanou věcí porovnat. Sluší se rovněž poznamenat, že skutečnost, že žalobkyně a) byla při dopravní nehodě, kde zemřel její dědeček, rovněž vážně zraněna a byla poté ve vigilním komatu, automaticky neznamená, že nemůže utrpět duševní újmu jeho ztrátou.
Z uvedeného je patrné, že odvolací soud nezohlednil všechna rozhodná kritéria pro posouzení relutární náhrady, neboť pominul řádně zhodnotit výše uvedené okolnosti na straně žalobkyň. Proto závěr odvolacího soudu, že žalobkyně a) a b) nemají jako pozůstalé právo na odčinění újmy za úmrtí dědečka, není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nerespektuje ani princip proporcionality (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3111/2018, nebo usnesení ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 18/2019, byť se v obou těchto případech jednalo bližší příbuzenský vztah než v projednávané věci). Takový postup není v souladu ani s judikaturou Ústavního soudu, který za ústavně konformní výklad §2959 o. z. označil přístup, kdy obecné soudy při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy aplikují kritéria vymezená judikaturou Nejvyššího soudu, který se snaží u této normy s relativně neurčitou hypotézou nastavit základní východiska a sjednotit rozhodovací praxi obecných soudů. Jde však jen o vodítko, které nezbavuje soudy nižších stupňů povinnosti zvažovat a náležitě vyložit, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od takového výkladového základu, a musí se přitom vyvarovat nežádoucí paušalizace, nesmí rezignovat při vědomí nastavených objektivizačních kritérií na individuální posouzení každého případu s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem a musí postupovat nezávisle, neexcesivně a předvídatelně (srov. zejména body 22 až 25 a 32 nálezu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2578/19).
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení je tak naplněn, a proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve všech částech týkajících se nároků žalobkyň a) a b) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu