ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3885.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 3885/2018-673
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: TERMAX, s. r. o. , IČO 63272008, se sídlem Hraniční 2115, České Budějovice, zastoupená Mgr. Ondřejem Pustějovským, advokátem se sídlem Zahradní 8, České Budějovice, proti žalované: Mondi Bupak s. r. o. , IČO 45022534, se sídlem Papírenská 587/41, České Budějovice, zastoupená JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, o 10.205.887,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 238/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2018, č. j. 22 Co 242/2018-656, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalobkyně proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2017, č. j. 23 C 238/2013-621, jímž byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (krajský soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení), odmítl jako nepřípustné podle §237 o. s. ř. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním neshledal důvodným nárok na náhradu škody (nemožnost realizace projektu výstavby fotovoltaické elektrárny), jež měla žalobkyni vzniknout v důsledku částečně nedůvodné exekuce pro 149.902 Kč, která vůči ní byla vedena na základě žalovanou podaného exekučního návrhu (exekuční příkaz exekutora č. j. 222/09-4 ze dne 6. 5. 2009). Žalovaná sice dle soudu porušila prevenční povinnost stanovenou §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť dostatečně nepředcházela škodě, takové porušení však její odpovědnost podle §420 odst. 1 obč. zák. nezaložilo, jelikož žalobkyně neprokázala jak příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody, tak samotný vznik škody. Dle odvolacího soudu totiž v řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že částečně nedůvodně vedená exekuce na majetek žalobkyně pro 149.902 Kč vedla k ekonomicky nepříznivým následkům, které jsou předmětem žalobního nároku. Dle skutkových zjištění žalobkyně navíc byla již před zmíněnou exekucí v „technicky“ úpadkovém stavu, tedy nezpůsobilá k přijetí jakéhokoliv úvěrového závazku, potřebného k financování projektu výstavby fotovoltaické elektrárny.
Žalobkyně v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jednak při řešení otázek vzniku škody a příčinné souvislosti (zde dovolatelka dovozuje rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1785/2004), dále v otázce poučovací povinnosti soudu podle §118a o. s. ř. (rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 588/2012) a v otázce hodnocení důkazů soudem podle §132 o. s. ř. a řádného odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. (rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1472/2017). K tomu pak rozporuje skutečnost, že před neoprávněně vedenou exekucí byla v „technicky“ úpadkovém stavu a nezpůsobilá k přijetí jakéhokoliv úvěrového závazku.
Pokud dovolatelka zpochybňuje závěry soudů o tom, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a údajným vznikem škody, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce a poškozenému vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, či ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000).
Odvolací soud při posouzení zjištěného skutkového stavu, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody, neboť není možno rozlišit mezi následkem vyvolaným oprávněnou exekucí vůči žalobkyni pro částku 3.156.140,90 Kč (sp. zn. 8 EX 201/09), souběžně vedenou rovněž na základě žalovanou podaného exekučního návrhu, a již výše zmíněnou neoprávněně vedenou exekucí vůči žalobkyni pro částku 149.902 Kč (sp. zn. 8 EX 222/09), a to z důvodu tzv. dominového efektu způsobeného oprávněnou exekucí, v důsledku čehož nelze stanovit, ke kterému dni všechny ekonomicky nepříznivé následky jí vyvolané skončily. Takový závěr odvolacího soudu je v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu, aby rozhodná právní otázka příčinné souvislosti byla dovolacím soudem posouzena jinak. Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1785/2004, není případný. V něm totiž Nejvyšší soud řešil situaci, kdy byl základ nároku prokázán, ale jeho výši nelze spolehlivě zjistit. Ve věci dovolatelky však nebyl prokázán ani základ nároku.
Je-li vyloučena příčinná souvislost jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. a tento závěr sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby, je nadbytečné se zabývat dalšími námitkami dovolatelky ohledně vzniku škody a hodnocení důkazů, které ji měly prokázat (v této souvislosti údajnou nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně hodnocení důkazů a nesplnění náležitostí rozhodnutí podle §157 odst. 2 o. s. ř.). I kdyby totiž platilo, že dovolatelka nebyla před neoprávněně vedenou exekucí v „technicky“ úpadkovém stavu a byla způsobilá k přijetí úvěrového závazku, v řízení se neprokázalo, že k následné nepříznivé změně její ekonomického situace došlo jednáním žalované (neoprávněně vedenou exekucí), vůči které tak nelze založit odpovědnost za škodu.
Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu a soudu prvního stupně nepředvídatelnost jejich rozhodnutí s tím, že nedošlo k řádnému poučení podle §118a o. s. ř., uplatňuje tak námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.
Vzhledem k tomu, že dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, je třeba uvést, že proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť směřuje proti části rozhodnutí odvolacího soudu týkající se výroků o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu