ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.4271.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 4271/2019-527
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: L. B. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Viktorem Kolářem, advokátem se sídlem Komenského nám. 128/13, 674 01 Třebíč, proti žalovaným: 1. B. P. , narozená XY, bytem XY, 2. Y. P. , narozená XY, bytem XY, adresa pro doručování: XY, a 3. J. P. , narozený XY, bytem XY, žalovaní 1. a 3. zastoupeni Y. P., narozenou XY, bytem XY, adresa pro doručování: XY, o obnovu řízení , vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 22/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2019, č. j. 17 Co 65/2019-479, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 6. 2019, č. j. 17 Co 65/2019-479, potvrdil usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 11. 2018, č. j. 8 C 22/2012-431, kterým tento soud zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 22/2012, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce podal žalobu na obnovu řízení včas a předložený důkaz (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017, č. j. 70 Co 321/2017-35, v němž vyslovil, že rozhodnutí stavebního úřadu, jímž byla žalobci a 2. žalované uložena povinnost odstranit stavbu domu, pozbylo uplynutím prekluzivní lhůty úřední vykonatelnosti) nemohl žalobce bez své viny použít v původním řízení. Ztotožnil se však i se závěrem soudu prvního stupně, že nejsou splněny podmínky pro obnovu řízení podle §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť provedení navrhovaného důkazu by nemohlo přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci. V původním řízení se žalobce domáhal náhrady škody, která mu vznikla odstraněním domu na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, který za trvání manželství žalobce s 2. žalovanou postavili. Okresní soud v Třebíči žalobu zamítl rozsudkem ze dne 4. 9. 2014, č. j. 8 C 22/2012-264, jenž byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2016, č. j. 17 Co 306/204–315, s tím, že 2. žalovaná dne 9. 5. 2011 dům vyklidila a následně odstranila až poté, co spolu s žalobcem vyčerpali všechny zákonné opravné prostředky (odvolání, správní žaloba, kasační stížnost) proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 ze dne 19. 3. 2004, kterým jim byla uložena povinnost nepovolenou stavbu domu odstranit, tuto povinnost nesplnili a k jejímu vymožení byl v roce 2011 pravomocně nařízen výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 50 000 Kč, přičemž tímto jednáním respektovala povinnost uloženou jí a žalobci pravomocným rozhodnutím správního orgánu, a žalovaní se tak nedopustili žádného protiprávního jednání. V řízení o obnovu pak odvolací soud uzavřel, že jestliže se v původním řízení nejednalo o správním orgánem proti vůli povinných realizovaný výkon správního rozhodnutí, jež pozbylo vykonatelnosti, ale o dobrovolné splnění povinnosti uložené i 2. žalované pravomocným správním rozhodnutím, nemůže prekluze správního rozhodnutí ani právní názor vyslovený v odůvodnění navrženého důkazu přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 1828/2014 a 28 Cdo 2794/2014), Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 31 Af 69/2010) a od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07. Namítal, že v posledně jmenovaném rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že důsledkem prekluze je vždy zánik samotného subjektivního práva, orgán veřejné moci k ní má přihlížet z úřední povinnosti a že vzhledem k tomu, že účelem jakéhokoliv procesu nikdy není ochrana neexistujících či fiktivních práv, nelze prekludovanému právu poskytovat ochranu. Z toho dovolatel vyvozuje, že po prekluzi správního rozhodnutí nařizujícího odstranění stavby žalobci a 2. žalované již nehrozil nucený výkon tohoto rozhodnutí, a proto neměla 2. žalovaná právo stavbu odstranit. Její demolicí jednala mimo rámec obvyklé správy majetku náležejícího do SJM, což způsobilo neplatnost takového právního úkonu i odpovědnost za škodu tím způsobenou. Dovolatel namítal dále nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a navrhl jeho zrušení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Žaloba na obnovu řízení je tedy právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Pro rozhodnutí o navrhované obnově řízení stačí, že se jeví pravděpodobným, že skutečnosti, rozhodnutí a důkazy mohou přivodit pro navrhovatele příznivější rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1919/2014). Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky - odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2554/2011, nebo ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1828/2014). Způsobilým dovolacím důvodem proto nemůže být zpochybňování závěrů, na kterých stojí rozhodnutí ve věci samé v původním řízení, nýbrž pouze správnost právního posouzení naplnění či nenaplnění důvodu obnovy, tedy zda jsou nově předložené důkazy způsobilé přivodit příznivější rozhodnutí ve věci (kde stále platí původní právní posouzení).
Žalobce se pomocí nyní předloženého důkazu – rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017, č. j. 70 Co 321/2017-35, vydaného v řízení o náhradu škody uplatňované žalobcem vůči státu, v jehož odůvodnění byl vysloven závěr, že správní rozhodnutí o odstranění nepovolené stavby žalobce a 2. žalované pozbylo uplynutím prekluzivní lhůty podle §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. úřední vykonatelnosti - snaží dosáhnout změny právního posouzení původní věci, kde již žalobce tuto námitku uplatňoval, byť neměl k dispozici nyní navrhovaný důkaz. Otázka vykonatelnosti správního rozhodnutí ukládajícího povinnost k odstranění stavby a jejích dopadů na posouzení odpovědnosti žalovaných za škodu v původní věci je otázkou právní (jež by mohla být řešena jako otázka předběžná), nikoli novou skutečností, jež by zakládala důvod obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Navíc právní názor projevený v později přijatém rozhodnutí v jiné věci, sám o sobě důvodem obnovy není (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 111/98).
Kromě toho, závěru odvolacího soudu, že navrhovaný důkaz by nemohl přinést pro žalobce příznivější rozhodnutí, nelze ničeho vytknout, neboť pro posouzení protiprávnosti jednání 2. žalované bylo rozhodné, že dobrovolně splnila povinnost uloženou jí pravomocným správním rozhodnutím, a nikoli to, zda by bylo možno realizovat nucený výkon správního rozhodnutí proti vůli povinných. Názor dovolatele, že za situace, kdy pravomocné správní rozhodnutí nebylo vykonatelné, neměla je 2. žalovaná respektovat, není pro právní posouzení v původním řízení rozhodný.
Důvodná není ani námitka odklonu od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1828/2014, a 28 Cdo 2794/2014, neboť zcela v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu, včetně odkazovaných rozhodnutí, se soud zabýval posouzením, zda žalobce předložený důkaz mohl bez své viny použít v původním řízení. Dospěl k negativnímu závěru, čímž byl splněn (pouze) jeden z předpokladů úspěšného uplatnění žaloby na obnovu řízení.
Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí představuje námitku vady řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nehledě k tomu, že odvolací soud v rozsudku své závěry vysvětlil zcela srozumitelně.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že ve věci není naplněno ani jedno z hledisek zakotvených v §237 o. s. ř., pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu