ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.4303.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 4303/2019-109
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: O. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený advokátkou Mgr. Alenou Straubovou, se sídlem Smetanova 346/8, 602 00 Brno, proti žalované: Allianz pojišťovna, a.s. , IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha 8, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 13/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, č. j. 35 Co 129/2019-87, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, č. j. 35 Co 129/2019-87, se ve výrocích I a III zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 28 C 13/2018-50, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 143 040 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 8. 2. 2018 do zaplacení (výrok I), co do částky 11 920 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že dne 20. 1. 2014 došlo v obci XY k dopravní nehodě způsobené J. V., který řídil osobní motorové vozidlo značky XY tak, že při odbočování vlevo nedal přednost v jízdě proti němu jedoucímu nákladnímu automobilu s přívěsem, za což byl v trestním řízení uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Při této dopravní nehodě byl těžce zraněn žalobce, v důsledku čehož byl nejprve upoután na lůžko a následně se pohyboval pouze za pomocí francouzských holí, měl velké problémy s běžnými činnostmi jako je péče o domácnost, pravidelný úklid, příprava jídla, nákup potravin, praní, věšení a žehlení prádla, a potřeboval pomoc při těchto činnostech, ale i osobní hygieně, dopravě k ošetřujícím lékařům a rehabilitaci. Pomoc v domácnosti i péči o žalobce zajišťoval jeho bratr J. K. v období od 22. 2. 2014 do 31. 10. 2014 v rozsahu 1192 hodin. Soud prvního stupně se ve sporu o náhradu za poskytnutou péči v uvedeném období nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení, jíž posuzoval podle §626 a §629 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se závěrem, že nárok promlčen není, neboť ke škodné události došlo dne 22. 2. 2014, kdy se žalobce vrátil z nemocnice a potřeboval péči druhé osoby, rok po této události počala běžet promlčecí lhůta a žalobce podal žalobu dne 20. 2. 2018. Dále dovodil, že žalobce má právo na poskytnutí pojistného plnění přímo proti pojišťovně viníka nehody (§9 zákona č. 168/1999 Sb.) a stanovil výši účelně vynaložených nákladů na péči o poškozeného (za pomoci volné úvahy, na základě níž dospěl k závěru o výši hodinové odměny za bratrem žalobce poskytovanou péči), ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 35 Co 129/2019-87, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o věci samé a o náhradě nákladů řízení (výrok I a III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Ohledně námitky promlčení odvolací soud uzavřel, že je třeba postupovat podle §626 o. z. a podle ustanovení o délce promlčecí lhůty (§619 a §629 o. z.), a zdůraznil, že právo na pojistné plnění není totožné s právem na náhradu škody, jde o dva rozdílné nároky s různými předpoklady vzniku, které vyplývají z odlišných právních vztahů. Zatímco právo na pojistné plnění plyne ze vztahu smluvního, právo na náhradu škody je založeno na odpovědnostním vztahu a pro každé z nich platí zvláštní právní úprava promlčení, z čehož plyne, že §620 o. z. nelze na posouzení promlčení práva na pojistné plnění aplikovat ani analogicky. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že promlčecí lhůta podle §626 o. z. v daném případě začala běžet rok po pojistné události (23. 2. 2015) a k datu podání žaloby (20. 2. 2018) neuplynula. Souhlasil rovněž s jeho závěry při stanovení výše náhrady nesoběstačnému poškozenému za osobní péči poskytovanou mu bratrem nad rámec běžné rodinné spolupráce, stanovil-li soud jejich výši volnou úvahou podloženou ustanovením §5 odst. 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb. i předloženými ceníky.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky délky promlčecí lhůty uplatněného nároku, která dosud nebyla jednoznačně vyřešena a kterou odvolací soud posoudil nesprávně. Při posuzování běhu lhůty pro řádné uplatnění žalovaného nároku vycházely soudy pouze ze čtyřleté promlčecí lhůty ve smyslu §626 o. z., aniž se zabývaly ustanovením §635 odst. 2 o. z. Zdůraznila, že nárok žalobce na náhradu škody vůči škůdci se promlčel nejpozději k 1. 11. 2017 a tímto datem se podle §635 odst. 2 o. z. současně promlčel i přímý nárok žalobce na pojistné plnění vůči pojistiteli. Dovolatelka odkázala na odlišné rozhodnutí Městského soudu v Praze, v němž byl též zastáván tento právní názor. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že žaloba bude zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání zdůraznil, že požadovaný nárok je pojistným plněním, od čehož je nutno odvíjet i běh promlčecí lhůty. Odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 89/2012 Sb., z níž vyplývá, že úprava pojištění včetně promlčení nároků na pojistné plnění byla převzata ze zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a zdůraznil, že úmyslem zákonodárce nebylo tuto právní úpravu měnit v neprospěch poškozených. Právní výklad dovolatelky odporuje nejen smyslu zákona a podstatě institutu promlčení, ale i dobrým mravům a vede k diskriminaci poškozených. Ustanovení §635 odst. 2 o. z. vzhledem k termínu „nejpozději“ zakotvuje pravidlo pro stanovení objektivní promlčecí lhůty; úmyslem zákonodárce tak bylo sjednotit objektivní promlčecí lhůty u nároků na náhradu újmy a na pojistné plnění. Žalobce odkázal na odborný komentář k §6 zákona č. 168/1999 Sb. i na nález sp. zn. II ÚS 685/18. Navrhl zamítnutí podaného dovolání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za niž jedná ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. osoba uvedená v §21 o. s. ř., která má právnické vzdělání, a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky běhu a skončení promlčecí lhůty přímého nároku poškozeného na pojistné plnění z odpovědnosti, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že posouzení počátku a běhu promlčecí lhůty nároku na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti se řídí ustanoveními §626 a 629 o. z. a nikoli ustanovením §620 o. z., jenž vzhledem k zásadním odlišnostem mezi pojistným plněním a nárokem na náhradu škody nelze aplikovat ani analogicky. Při právním posouzení zcela pominul ustanovení §635 odst. 2 o. z., podle něhož se právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje.
Účelem ustanovení §635 odst. 2 o. z. je sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Má zamezit situacím, kdy může poškozený vymáhat pojistné plnění po pojistiteli odpovědnosti, i když je nárok vůči škůdci promlčen. Z toho vyplývá, že závazek z pojištění odpovědnosti má akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je tudíž předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Opačná situace by zjevně odporovala zásadě zákazu obohacení z pojištění a koncepci pojistného zájmu zakotvené v ustanovení §2761 o. z. (srov. Tégl a Weinhold. In: Melzer, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, §419-654 a související společná a přechodná stanovení. Praha: Leges, 2014, s. 1004. ISBN 978-80-7502-003-1). Slovo „nejpozději“ v §635 odst. 2 o. z. znamená, že právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti by nemělo být žalovatelné déle než právo na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje. Z toho vyplývá, že právo na pojistné plnění se může promlčet dříve, než uplyne promlčecí lhůta stanovená v §626 o. z., a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019).
V projednávané věci žalobce uplatňuje nárok na pojistné plnění z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků. Obecně u práva na pojistné plnění stanoví §626 o. z. počátek promlčecí lhůty k okamžiku uplynutí jednoho roku od pojistné události, přičemž se jedná o objektivní promlčecí lhůtu, která začíná běžet bez ohledu na vědomost osoby oprávněné čerpat pojistné plnění.
U práva na náhradu škody upravuje občanský zákoník jak subjektivní, tak objektivní promlčecí lhůtu, které počínají běžet a končí nezávisle na sobě; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když ještě běží i druhá promlčecí lhůta. Počátek subjektivní promlčecí lhůty práva na náhradu škody upravuje §620 odst. 1 o. z. v souvislosti s §619 odst. 2 o. z., podle nichž okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě, ale i situaci, kdy poškozený takovou vědomost mít měl a mohl. Objektivní promlčecí lhůta v případě újmy na zdraví neběží (§636 odst. 3 o. z.).
V případě nároku na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti je však třeba respektovat ustanovení §635 odst. 2 o. z., podle něhož v případě uplynutí subjektivní promlčecí lhůty poškozeného na náhradu škody, na níž se pojištění vztahuje, skončí i promlčecí lhůta podle §626 o. z. Proto se soud v takovém případě při posouzení námitky promlčení musí zabývat všemi okolnostmi rozhodnými pro její posouzení, tedy nejen z hlediska promlčecí lhůty podle §626 o. z., ale i z hlediska počátku a běhu subjektivní promlčecí lhůty podle §620 o. z. (případně, nejde-li o nároky podle §636 odst. 3 o. z., i objektivní promlčecí lhůty podle §636 o. z.), jež běží poškozenému vůči škůdci, což odvolací soud, vzhledem ke svému právnímu názoru, neučinil.
Z uvedených důvodů je právní posouzení námitky promlčení odvolacím soudem nesprávné. Dovolací důvod je tak naplněn, a proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci samé (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu