ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.795.2020.3
sp. zn. 25 Cdo 795/2020-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: P. V. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Karlem Střelcem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 47/33, Vyškov, proti žalovanému: K. V. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Petrem Cembisem, advokátem se sídlem Ponávka 185/2, Brno, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 324/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2019, č. j. 70 Co 243/2018-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 9. 8. 2018, č. j. 7 C 324/2016-115, uložil žalovanému povinnost zaslat žalobkyni do třiceti dnů od právní moci omluvu doporučeným dopisem na její adresu s textem: „ XY “ (výrok I), vyhověl žalobě v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 150 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 50 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy (výrok III), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV) a povinnosti žalobkyně uhradit nedoplatek soudního poplatku (výrok V). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný jsou rodiče nezletilého AAAAA (pseudonym), narozeného dne XY, (dále jen „nezletilý“). Přes mimosoudní dohodu rodičů o střídavé péči i přes rozhodnutí soudu, kterým byla de facto nařízena střídavá péče v souladu s uzavřenou dohodou, pro nezájem nezletilého nedocházelo ke kontaktu s matkou v takto stanoveném rozsahu, ale pouze o víkendech jednou za čtrnáct dní. Ze znaleckých posudků soud prvního stupně zjistil, že příčinou nezájmu nezletilého o širší kontakt s žalobkyní je žalovaný a že negativní postoj nezletilého k žalobkyni nemá racionální podklad. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc zejména podle §81, §82, §855, §858, §865, §888, §890, §2951 odst. 2, §2956 a §2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Právu rodiče na styk odpovídají povinnosti pečujícího rodiče styk s dítětem umožnit, dítě řádně připravit, pozitivně motivovat a o druhém rodiči nemluvit negativně, s rodičem spolupracovat a při předávání dítěte se ke druhému rodiči chovat alespoň neutrálně. Bránění druhému rodiči ve styku s dítětem je zásahem do přirozených práv člověka. Uzavřel, že žalovaný neoprávněně zasáhl do práva na soukromý a rodinný život žalobkyně jako matky. Přiznal jí právo na náhradu nemajetkové újmy v podobě nárokované omluvy i peněžité satisfakce. Pro účely stanovení její výše vyšel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 12. 2019, č. j. 70 Co 243/2018-172, jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v tom rozsahu, že žalovaný je povinen zaslat žalobkyni do třiceti dnů od právní moci rozsudku omluvu doporučeným dopisem na její adresu s textem: „ XY “ (výrok I), ohledně období od srpna 2015 do prosince 2015 a od května 2019 do budoucna výrok I soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok II), ohledně období od května 2017 do dubna 2019 výrok I soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok III), výrok II soudu prvního stupně ohledně částky 15 000 Kč potvrdil, ohledně částky 55 000 Kč změnil tak, že se žaloba zamítá, a ohledně částky 80 000 Kč zrušil a řízení zastavil (výrok IV), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V). Během odvolacího řízení vzala žalobkyně částečné zpět žalobu ve vztahu k nároku na omluvu a náhradu nemajetkové újmy ve výši 80 000 Kč za období od srpna 2015 do prosince 2015 a od května 2019 do budoucna, a proto odvolací soud v daném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v této části zastavil. Předmětem řízení nadále zůstalo období od ledna 2016 do dubna 2019 a požadavek žalobkyně na omluvu a zaplacení 70 000 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Pro období od ledna 2016 do dubna 2017 uvedl, že protiprávnost jednání žalovaného spočívá v úmyslném a prokázaném vytváření odcizení mezi nezletilým a žalobkyní, tedy v porušení negativních i pozitivních zákonných povinností rodiče dle §888 a §889 o. z. Žalovaný se opakovaně snažil vytěsnit žalobkyni ze života nezletilého a dlouhodobě paralyzoval možnost poskytnutí odborné psychologické pomoci za účelem překonání jeho negativního postoje k matce. Žalobkyni vznikla nemajetková újma v souvislosti s úmyslným porušením zákonných povinností žalovaným a jako úkornou by ji opodstatněně pociťoval každý běžný člověk. Nemohla totiž v rozhodném období řádně a nerušeně udržovat a rozvíjet vzájemné citové, morální a sociální vazby s nezletilým. Za této situace je opodstatněné žalobkyni poskytnout morální i relutární satisfakci podle §2910, §2951 odst. 2 a §2956 o. z. Výši finančního zadostiučinění určil odvolací soud s ohledem na zkrácení rozhodného období a rozsah újmy na straně žalobkyně. Pro navazující období nedosahuje zásah do rodinného života žalobkyně kvalifikované intenzity, neboť od května 2017, kdy bylo nařízeno předběžné opatření, do května 2019 jezdil nezletilý k žalobkyni celkem pravidelně.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků I, IV a V napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že soud prvního stupně i soud odvolací projednaly žalobu bez dostatku konkrétních žalobních tvrzení, čímž se měly odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 858/2014, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2382/2010. Uvádí, že ho odvolací soud opomněl vyzvat podle §118a o. s. ř., aby tvrdil a prokazoval, že se snažil zlepšit vztah nezletilého k žalobkyni, když v jeho údajném opomenutí odvolací soud spatřoval porušení právní povinnosti. Odchýlil se tím od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4327/2016, nebo ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3207/2009. Soudy nesprávně posoudily předpoklady vzniku povinnosti k náhradě nemajetkové újmy, neboť mu uložily povinnost k její náhradě pouze na základě existence jeho kritického postoje vůči žalobkyni, který sám o sobě považují za porušení právní povinnosti. Dále opomenuly přihlédnout k právně významnému názoru a přání nezletilého. Odvolací soud nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1708/14, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3933/2014. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku a poté tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla pouze, že považuje napadený rozsudek za správný, a navrhla dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
Dovolání proti výroku IV rozhodnutí odvolacího soudu není v části, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy částku 15 000 Kč, objektivně přípustné. Dovoláním nelze podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. brojit proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy. Ve zbývající části výroku IV odvolacího soudu dovolání není subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod č. 28, popř. rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154). Pokud odvolací soud výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 55 000 Kč změnil tak, že žalobu zamítl, a ohledně částky 80 000 Kč ho zrušil a řízení zastavil, nemohla rozhodnutím odvolacího soudu nastat dovolateli újma odstranitelná tím, že by dovolací soud rozhodnutí v této části zrušil nebo změnil.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení (výrok V) není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Odvolací soud svůj závěr o povinnosti dovolatele (žalovaného) nahradit nemajetkovou újmu založil na skutkovém závěru, že dovolatel svým úmyslným jednáním vytvářel v nezletilém pocit odcizení k žalobkyni, což vedlo k jeho neochotě se s ní stýkat, a tím zasáhl do jejího osobnostního práva na rodinný a soukromý život. Dovolací soud je vázán zjištěným skutkovým stavem věci, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1, odst. 6 o. s. ř.). Pokud dovolatel namítá, že odcizení nevytvářel a žádné takové zjištění ve vztahu k němu nebylo učiněno, a následně buduje své odlišné právní posouzení podmínek vzniku povinnosti k náhradě nemajetkové újmy na jiném skutkovém stavu, než který se stal základem pro rozhodnutí odvolacího soudu, uplatňuje jiný než způsobilý dovolací důvod a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tím nemůže založit.
Dovolatel dále dovozuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. z otázek, zda lze usuzovat na porušení jeho právních povinností podle §888 a §889 o. z. s odkazem na výsledek, kterým byla neochota nezletilého se stýkat s matkou (žalobkyní), nebo samotnou existenci kritického postoje dovolatele k žalobkyni, či zda je povinností pečujícího rodiče dle §888 a §889 o. z. zamezit vědomosti nezletilých dětí o jeho kritickém postoji k rodiči nepečujícímu, které dle názoru dovolatele dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Na takto položených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu však nezávisí, a nemohou proto založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Odvolací soud porušení povinností dovolatele neshledal ani v samotné existenci jeho kritického postoje k žalobkyni či ve skutečnosti, že se s ní nezletilý nechtěl stýkat. Porušení povinností podle §888 o. z. a §889 o. z. spatřoval, jak bylo uvedeno již výše, v jednání dovolatele, který úmyslně vytvářel v nezletilém pocit odcizení vůči žalobkyni.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitka dovolatele, že odvolací soud zcela pominul jako právně významný názor a přání nezletilého směřuje proti hodnocení důkazů odvolacím soudem. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že se s ní vypořádal již odvolací soud ve svém rozsudku s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3462/14, a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 3573/18, podle kterých soud přihlíží k názoru nezletilého dítěte za podmínky, že pečující rodič nijak negativně neovlivňuje vztah dítěte k druhému rodiči a naopak působí na podporu tohoto vztahu, a to zjevnou a odpovídající snahou.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení, které měly spočívat ve vadách žaloby a chybějícím poučení podle §118a o. s. ř. odvolacím soudem (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že se žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť náklady spojené s podáním vyjádření, na jejichž náhradu by jinak měla žalobkyně proti žalovanému právo, nelze považovat vzhledem ke kusosti vyjádření (dvě věty) a důvodům odmítnutí dovolání za účelně vynaložené.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu