ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.810.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 810/2020-301
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců: a) E. H. , narozená XY, b) Š. H. , narozený XY, oba bytem XY, c) Š. H. , narozený XY, bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Botanický ústav AV ČR v.v.i. , IČO 67985939, se sídlem Zámek 1, 252 43 Průhonice, zastoupenému JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Ondříčkova 2167/16, 130 00 Praha 3, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 407/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2018, č. j. 21 Co 34/2018-252, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Jany Marečkové.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 17. 10. 2007, č. j. 2 C 407/2015-181, uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců 600 000 Kč s úrokem z prodlení, co do částky 4 400 000 Kč s příslušenstvím žalobu každého z nich zamítl a žalovanému uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobcům i státu. Rozhodl tak o nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, jíž se každý z žalobců domáhal ve výši 5 000 000 Kč, jež jim vznikla v důsledku úmrtí dcery žalobců a) a b) a sestry žalobce c) H. H.
Na základě odvolání všech účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 8. 2018, č. j. 21 Co 34/2018-252, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích změnil tak, že žaloby zamítl, v zamítavých výrocích jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že poškozená H. H. dne 3. 6. 2013 šla se psem na procházku do XY parku, jenž je ve vlastnictví žalovaného, přičemž při cestě zpět došlo k pádu stromu, který ji usmrtil. V té době (již od 2. 6. 2013) byl park z bezpečnostních důvodů pro veřejnost uzavřen, o čemž byla veřejnost informována přibližně dvaceti zákazovými vývěskami na všech vstupech do parku. Údržba parku byla prováděna řádně, soustavně a odborně. Příčinou pádu stromu bylo extrémní podmáčení půdy (po povodni), pád byl nepředvídatelný, strom nevykazoval žádné defekty. Po právní stránce soud uzavřel, že žalovaný se nedopustil žádného protiprávního jednání, jež je nezbytným předpokladem nároku na zadostiučinění podle §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť žádnou svou povinnost nezanedbal a opatření, jež učinil, byla dostatečná. K úmrtí poškozené došlo v důsledku přírodní katastrofy, při níž sama podcenila zřejmé riziko a zároveň porušila zákaz vstupu do parku.
Proti tomuto rozsudku podali všichni žalobci dovolání, v němž namítali, že řízení bylo zatíženo zásadními vadami, skutková zjištění soudu neměla oporu v provedeném dokazování, bylo rozhodováno na základě nepravdivých tvrzení žalované i nepravdivých důkazů, jež nesouvisely s rozhodnou dobou a na základě vadného a nelogického způsobu hodnocení důkazů, přičemž v tom spatřovali odklon od ustálené judikatury dovolacího soudu. Namítali rovněž nesprávné právní hodnocení otázky protiprávního jednání žalované i příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a následkem, porušení procesních předpisů a nesprávné hmotněprávní posouzení věci dané nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými skutkovými okolnostmi. Jsou přesvědčeni, že byly splněny všechny podmínky pro přiznání zadostiučinění. Namítali, že opatření, jimiž měl být zamezen veřejnosti vstup do parku, byla nedostatečná, neboť nebylo povinností veřejnosti se před vstupem do parku informovat na internetu nebo v médiích, zda je takový vstup možný, navíc nebylo prokázáno, že vstupy do parku byly opatřeny označením o zákazu vstupu, ani to, že H. H. vstoupila do parku dírou v plotě. Povinností žalované bylo všechny vstupy do parku, včetně otvorů v plotě, viditelně a zřetelně označit, což se nestalo. Vytýkají soudu nesprávnost závěru, že opatření učiněná žalovanou byla dostatečná a že nebylo technicky možné zajistit uzavření všech přístupových cest, namítají, že žalovaná nepostupovala s péčí řádného hospodáře, nepečovala dostatečně o porosty, a nezajistila tak bezpečnost návštěvníků parku, neboť vzrostlé a problematické stromy dostatečně nezabezpečila proti pádu, a v této souvislosti odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2358/2013, sp. zn. 25 Cdo 2819/2011 a sp. zn. 25 Cdo 1927/2012. K řešení předkládají otázku, zda je existence vstupenky do XY parku relevantním důvodem pro přiznání zadostiučinění, jestliže byl park přístupný i otvory v oplocení, a rovněž zda je žalovanou předložený návštěvní řád platný a srozumitelný, je-li ve skutečnosti pouhým vnitroorganizačním opatřením. Shledávají nerovnost mezi účastníky, přičemž za silnější stranu považují žalovanou, jež proto měla nést důkazní břemeno. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě plně vyhoví.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné.
Těžiště dovolání spočívá na nesouhlasu žalobců se skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy nižších stupňů. Předkládají vlastní hodnocení provedených důkazů a z nich dovozují závěr o skutkovém stavu. Nesprávnost rozhodnutí je v dovolání především vyvozována nikoliv z nesprávného právního názoru soudu, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž dovolatelé nesouhlasí; v podstatě předkládají vlastní verzi skutkového stavu, přičemž polemizují s tím, jak soudy nižších stupňů zhodnotily důkazy významné pro závěr o důvodnosti jejich nároku. Uplatněné námitky tak ale postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Námitky týkající se právního závěru odvolacího soudu, že žalovaná dostatečným způsobem informovala o zákazu vstupu do parku, jež je podle dovolatelů nesprávný, se opírají o jiný skutkový stav, než k jakému dospěl odvolací soud. Ten shledal, že již den před škodnou událostí byly umístěny asi na dvaceti místech vstupů do parku výstražné tabule, jež byly dostatečně výrazné a dobře čitelné. Závěru, že nebylo povinností žalované označovat každý otvor v plotě, nelze ničeho vytknout, neboť je nepochybné, že vlastník nemůže nést odpovědnost za chování neukázněných návštěvníků, kteří do parku vstupují mimo oficiální vchody, byť ví, že se tak děje.
Stejně tak i námitky stran nedostatečné péče o stromy včetně stromu, jenž spadl na poškozenou, vycházejí nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž z odlišných skutkových závěrů žalobců. Soudy nižších stupňů své právní posouzení, že žalovaný neporušil žádnou svou povinnost včetně řádné péče o předmětný strom, opřely o zjištění skutkového stavu (jenž, jak již bylo uvedeno, nepodléhá dovolacímu přezkumu), že péče žalovaného o vegetaci byla řádná, předmětný strom neměl žádný defekt a jeho pád byl nepředvídatelný. Odkaz žalobců na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2358/2013, není případný, neboť v něm soud dospěl k závěru, že vyvrácení stromu, který je zdravý a s adekvátním kořenovým systémem, může být nepředvídatelnou událostí způsobenou náhodným souběhem extrémních klimatických podmínek, přičemž nutno vždy zkoumat důvod pádu stromu a není-li v dané situaci objektivně možno nebezpečí pádu stromu předvídat, pak neexistuje povinnost k provedení nezbytně nutných opatření k zabezpečení komunikace proti hrozící škodě pádem stromu ze sousedního pozemku ve smyslu §22 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., což odráží i prevenční povinnost podle §415 obč. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy ve shodě se závěry odkazovaného rozhodnutí. Mají-li dovolatelé za to, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2819/2011, a usnesení ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1927/2012, nelze jim přisvědčit, neboť v těchto rozhodnutích bylo zjištěno, že vlastník řádně nepečoval o stromy, které trpěly defekty, což je zcela odlišný skutkový stav než v projednávané věci.
Ohledně místa vstupu poškozené do parku lze poznamenat, že soud vycházel ze závěru, že do něj vstoupila buď řádným vchodem, který však byl označen výstražnými tabulemi, na něž nedbala, anebo otvorem v oplocení. Uzavřel-li, že za těchto okolností žalovaný neporušil povinnost předcházet škodám, neboť poškozená v situaci po povodni podcenila zřejmé riziko, nelze jeho závěru ničeho vytknout.
Právní otázky, zda je existence vstupenky do XY parku relevantním důvodem pro přiznání zadostiučinění, jestliže byl park přístupný i otvory v oplocení, a rovněž zda je žalovanou předložený návštěvní řád platný a srozumitelný, je-li ve skutečnosti pouhým vnitroorganizačním opatřením, nemohou přípustnost dovolání založit, neboť odvolací soud se jimi při právním posouzení věci nezabýval, jelikož nebyly pro jeho posouzení (vzhledem ke skutkovým závěrům) podstatné. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. totiž může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013).
Námitky týkající se tvrzených vad při provádění dokazování a přenosu důkazního břemene na žalovanou vzhledem k tvrzení žalobců, že jsou v řízení slabší stranou, představují námitky vad řízení, k nimž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Jestliže dovolatelé napadli výslovně rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání proti tomuto výroku přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu