ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1469.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 1469/2020-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně PLISKA Interactive Services Consulting, s.r.o. , se sídlem v Brně – Veveří, Štefánikova 839/7, IČO: 49969927, zastoupené opatrovnicí JUDr. Ing. Alexandrou Pliskovou, LL.M., bytem v Brně, Štefánikova 839/7, právně zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o uložení povinnosti uzavřít nájemní smlouvu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 166/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 19 Co 183/2019-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 19 Co 183/2019-111, potvrdil rozsudek ze dne 28. února 2019, č. j. 46 C 166/2016-75, jímž Městský soud v Brně (soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ní tam specifikovanou nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
V soudní praxi není pochyb o tom, že nesvědčí-li žalovanému povinnost učinit určitý projev vůle (ať už ze zákona či ze smlouvy či jiného právního jednání), nemůže být úspěšný návrh na nahrazení projevu vůle žalovaného učinit takový projev vůle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2016, sp. zn. 29 Cdo 3175/2016 /ústavní stížnost podanou proti uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. února 2017, sp. zn. I. ÚS 3664/16/, a tam citovanou judikaturu). Na uvedeném závěru, který v plném rozsahu dopadá i na posuzovanou věc, pak nemůže nic změnit ani dovolatelčino tvrzení, že jednání žalovaného, jenž s ní odmítá uzavřít nájemní smlouvu, odporuje dobrým mravům, resp. je zjevným zneužitím práva ve smyslu §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Má-li dovolatelka za to, že uvedené jednání ji „zásadním způsobem poškozuje“ , jak to vyjádřila v dovolání, naskýtá se jí možnost postupovat cestou ustanovení §2909 o. z., avšak zde upravený nárok nezahrnuje oprávnění žádat po žalovaném uzavření nájemní smlouvy (viz §2951 a násl. o. z.). Zbývá dodat, že uvedené oprávnění (a jemu odpovídající povinnost) nelze dovolatelce založit ani za použití §8 o. z., jak se zřejmě mylně domnívala. Na základě citovaného ustanovení lze totiž jen omezit stávající právo, nikoli konstituovat nové právo (resp. dosud neexistující povinnost), které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 103/2015 časopisu Soudní judikatura, či nález Ústavního soudu z 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; dále srov. rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 2136/2018, a z 13. května 2020, sp. zn. 28 Cdo 330/2020).
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že nelze vyhovět podané žalobě na nahrazení projevu vůle, neboť žalovaného netíží (ze zákona nebo ze smlouvy či jiné právní skutečnosti) povinnost uzavřít s dovolatelkou požadovanou nájemní smlouvu, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o.s.ř., a proto je podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl
– se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu