ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.165.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 165/2020-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně M. Z., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lukášem Jirsou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 288/17, proti žalovaným 1) D. B., narozené XY, bytem XY 2) J. G., narozenému XY, bytem XY, 3) P. G., narozenému XY, bytem XY, 4) H. G., narozené XY, bytem XY, 5) S. G., narozenému XY, bytem XY, 6) V. G., narozenému XY, bytem XY, 7) R. Š., narozenému XY, bytem XY, 8) J. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1364/12, o zaplacení 1 928 810 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 78/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2019, č. j. 23 Co 155/2019-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 870,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Bednáře, advokáta se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1364/12.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 19. 6. 2019, č. j. 23 Co 155/2019-189, jímž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 25. 1. 2019, č. j. 42 C 78/2016-157, kterým zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení 1 928 810 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků, současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází a nelze jej zjistit ani z jeho obsahu. Dovolatelka brojí proti závěrům odvolacího soudu, aniž by bylo z jejího podání zřejmé, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nevymezuje ani žádnou právní otázku, na níž je napadené rozhodnutí založeno a kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat.
Měla-li snad dovolatelka na mysli – s ohledem na odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, – že v otázce výkladu článku V. odst. 1 nájemní smlouvy ze dne 22. 4. 2013 (dále jen „Smlouva“) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přehlíží, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na výkladu článku V. odst. 4 Smlouvy, podle kterého mohla žalobkyně (nájemkyně) požadovat po žalovaných (pronajímatelích) investice vynaložené na zhodnocení předmětu nájmu pouze v případě, že by k uzavření kupní smlouvy k pronajatým nemovitostem a vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nedošlo z důvodu na straně pronajímatelů (žalovaných). Na základě zjištěného skutkového stavu pak dovodil, že tento předpoklad není dán, neboť primární příčinou, proč k zamýšlenému převodu vlastnictví nedošlo, bylo porušení povinnosti žalobkyně zaplatit kupní cenu řádně a včas. Výkladem článku V. odst. 1 Smlouvy o nutnosti souhlasu pronajímatelů se stavebními úpravami se přitom vůbec nezabýval. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/2013).
Námitkami, jimiž dovolatelka zpochybnila správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování, uplatnila navíc jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka sice napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku o nákladech řízení, avšak tento výrok napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu