ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1784.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 1784/2020-215
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce P. K. , se sídlem v XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 398/18, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Revoluční 724/7, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 197/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 19 Co 169/2019-172, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 19 Co 169/2019-172, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. března 2019, č. j. 40 C 197/2018-89, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalovaného z nájemní smlouvy č. 1/00/361/0148 ze dne 12. června 2000 včetně všech dodatků, týkající se „prostor sloužících k podnikání nacházejících se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY“ (dále jen „výpověď“, „nájemní smlouva“ a pozemek“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Žalovaný jako pronajímatel a žalobce jako nájemce uzavřeli dne 12. června 2000 nájemní smlouvu č. 1/00/361/0148, jejímž předmětem byly blíže specifikované části pozemní komunikace (parkoviště) nacházející se na pozemku za účelem zřízení a provozování veřejného střeženého parkoviště pro osobní automobily. Šlo o nájem na dobu neurčitou, který mohl být ukončen mimo jiné výpovědí s tříměsíční výpovědní dobou, jež mohla být dána i bez uvedení výpovědního důvodu. Následně smluvní strany sjednaly postupně celkem osm dodatků k nájemní smlouvě (poslední dne 26. května 2011). Žalovaný, zastoupený Technickou správou komunikací hl. m. Prahy, a. s. (dále jen „TSK“), dopisem ze dne 16. března 2018, doručeným žalobci 6. dubna 2018, nájemní smlouvu vypověděl. Na výpověď reagoval žalobce dopisem ze dne 29. května 2018, v němž vyjádřil nesouhlas s vypovězením nájemní smlouvy a rozvedl i důvody tohoto nesouhlasu. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že z pohledu současné právní úpravy má nájemní smlouva charakter pachtu a tudíž se i po 1. lednu 2014 řídí obecnou úpravou nájmu obsaženou v §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (§3074 odst. 1 ve spojení s §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Jelikož výpověď obsahuje veškeré náležitosti kladené na ni rozhodnou právní úpravou, vyhovuje příslušným smluvním ujednáním a není dán ani jiný důvod, jenž by ji činil neplatnou, určovací žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 19 Co 169/2019-172, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé a změnil v nákladovém výroku ohledně výše nákladů řízení, ve zbytku tohoto výroku ho potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž právní názor, že nájemní smlouva se i po 1. lednu 2014 řídí obecnou úpravou nájmu obsaženou v §663 a násl. obč. zák. (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. listopadu 2018, sp. zn. 26 Cdo 1379/2018, a z 10. dubna 2019, sp. zn. 26 Cdo 3061/2018). V návaznosti na to konstatoval, že v daném případě je nutno zabývat se rovněž otázkou, zda žalobci svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
– dále jen „o.s.ř.“). Uvedenou otázku – z důvodů rozvedených v napadeném rozsudku – zodpověděl kladně a ztotožnil se také s názorem, že výpověď obsahuje veškeré náležitosti kladené na ni rozhodnou právní úpravou a vyhovuje i příslušným smluvním ujednáním. Za nedůvodnou pokládal žalobcovu námitku, že výpověď nebyla předem schválena radou hlavního města Prahy (dále jen „rada“) a byla mu tak dána v rozporu s ustanovením §68 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném v době vypovězení nájemní smlouvy (dále jen „zákon č. 131/2000 Sb.“). Zde uvedl, že dne 26. září 2017 se rada usnesla podle §44 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb. na vymezení oblastí hlavního města Prahy, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy, a vydala k tomu nařízení č. 19/2017 Sb. hl. m. Prahy (dále též jen „nařízení“), jehož součástí jsou i přílohy vymezující oblasti, jichž se zóny týkají. Žalovaný pro realizaci tohoto nařízení přistoupil k vypovězení nájemních smluv ke komunikacím ve vybraných oblastech, k čemuž – s ohledem na smlouvu o zajištění správy majetku a o výkonu dalších činností ze dne 21. ledna 2017 – pověřil dopisem ze 17. ledna 2018 TSK. Podle názoru odvolacího soudu byla tedy nájemní smlouva vypovězena v souladu s §68 zákona č. 131/2000 Sb. a výpověď je tudíž platná. Nepřisvědčil ani žalobcově námitce, že JUDr. Petra Buzková není oprávněna v tomto řízení zastupovat žalovaného, neboť jí tehdejší primátorka hlavního města Prahy udělila procesní plnou moc opět bez potřebného souhlasu rady. K uvedené námitce – s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu z 29. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 626/97 – přičinil, že k udělení procesní plné moci primátorem hlavního města Prahy není zapotřebí souhlas rady či zastupitelstva hlavního města Prahy a že právní zástupkyně žalovaného v daném řízení neučinila žádný hmotněprávní úkon, který by jinak takové schválení vyžadoval. Za tohoto stavu zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 o.s.ř. Předně nesouhlasil s názorem, že nájemní vztah byl vypovězen v souladu s §68 zákona č. 131/2000 Sb. Zdůraznil, že rozhodování o nájemních vztazích není zákonem vyhrazeno zastupitelstvu a žalovaný ani netvrdil, že by si dotčenou kompetenci zastupitelstvo samo vyhradilo nebo že by ji rada svěřila primátorovi či magistrátu, jak to připouští ustanovení §68 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb.; bylo tudíž zapotřebí, aby vůli vypovědět nájemní smlouvu vytvořila svým rozhodnutím rada, do jejíž kompetence takové rozhodování obecně spadá. Podle jeho mínění však rada o dání výpovědi nerozhodla; za takové rozhodnutí nelze pokládat její nařízení č. 19/2017 Sb. hl. m. Prahy, neboť z jeho obsahu nevyplývá, že by mu na jeho podkladě měl být vypovězen nájemní vztah založený nájemní smlouvou. Existenci vůle rady k vypovězení nájemní smlouvy pak podle něj nelze dovozovat ani z pověřovacího dopisu ze 17. ledna 2018, což platí v tomto případě o to více, že uvedený dopis vůbec nebyl v řízení proveden k důkazu. Z řečeného tak usuzoval, že vůle žalovaného k vypovězení nájemní smlouvy nebyla v tomto případě utvořena řádně (k tomu kompetentním orgánem hlavního města Prahy), a zastával stanovisko, že otázka tvorby vůle hlavního města Prahy k učinění dotčeného právního jednání (úkonu) nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nadto odvolacímu soudu vytkl, že – z důvodů blíže rozvedených v dovolání – je odůvodnění napadeného rozsudku co do posouzení zmíněné právní otázky nepřezkoumatelné. Nesouhlasil ani s názorem o řádném udělení procesní plné moci advokátce žalovaného. Zde zejména namítl, že primátor není oprávněn ze své vůle udělit plnou moc k zastupování hlavního města Prahy v soudním řízení, neboť zákon č. 131/2000 Sb. mu tuto kompetenci nesvěřil (v této souvislosti poukázal na ustanovení §72 odst. 3 citovaného zákona). Podle jeho názoru bylo tedy nezbytné (z obdobných důvodů, jaké již uvedl ve vztahu k vypovězení nájemní smlouvy), aby vůli k založení předmětného zmocnění nejprve utvořila svým usnesením rada. Měl za to, že při řešení otázky právoplatnosti zmocnění advokáta k zastupování hlavního města Prahy v soudním řízení není důvod rozlišovat mezi hmotněprávním a procesním úkonem, jak to – podle něj nesprávně – činí judikatura Nejvyššího soudu, na niž poukázal odvolací soud; nejen hmotněprávní jednání, ale i procesní úkon může totiž v konečném důsledku závažně zasáhnout do majetkové sféry příslušné veřejnoprávní korporace. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudky obou soudů tak, že určovací žalobě vyhoví.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění účinném od 30. září 2017 (dále opět jen „o.s.ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §21b odst. 1 o.s.ř. za obec a za vyšší územně samosprávný celek jedná ten, kdo je podle zvláštního zákona oprávněn je zastupovat navenek, nebo jejich zaměstnanec, který tím byl touto osobou pověřen. K zastupování hlavního města Prahy navenek je oprávněn primátor (§72 odst. 2 věta první zákona č. 131/2000 Sb.). Ve věcech, v nichž zastupuje hlavní město Prahu, je tudíž oprávněn činit právní úkony, které se vztahují k zastupování dotčené veřejnoprávní korporace jako právnické osoby v občanském soudním řízení. Občanský soudní řád přitom umožňuje účastníku, tedy i hlavnímu městu Praze jako právnické osobě, aby se dal v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí, včetně zástupce z řad advokátů (§24, §25 odst. 1 o.s.ř.). V postupu primátora, který udělil plnou moc advokátu k zastupování hlavního města Prahy v občanskoprávním řízení, proto nelze spatřovat pochybení, jehož důsledkem by byla neplatnost udělené procesní plné moci (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu z 29. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 626/97, z 22. prosince 2010, sp. zn. 25 Cdo 2158/2009, uveřejněné pod č. 158/2012 časopisu Soudní judikatura, a z 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015).
V poměrech souzené věci se odvolací soud neodklonil od takto nastavené právní úpravy a závěrů, k nimž dospěla dlouhodobě ustálená soudní praxe; jeho rozhodnutí je tudíž v tomto ohledu výrazem standardní soudní praxe, od níž ani dovolací soud nemá – přes uplatněné dovolací námitky – důvod se odchýlit. Vzhledem k charakteru použitých dovolacích námitek snad jen na okraj podotýká, že dovolatel ve své argumentaci zcela přehlíží rozhodnou právní úpravu obsaženou v občanském soudním řádu, těžiště jeho námitek se v důsledku toho míjí s podstatou ustáleného řešení předestřené procesní otázky a jeho úvahy už proto nemohou obstát, natož vést k odchýlení od dlouhodobě konstantní judikatury dovolacího soudu.
Z vyložených důvodů tedy dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání (podle §237 o.s.ř.) pro posouzení otázky právoplatnosti zmocnění advokátky žalovaného k zastupování v předmětném řízení.
Naproti tomu však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o.s.ř. pro řešení otázky platnosti výpovědi, vycházející z předběžného právního názoru, že nájemní smlouva byla vypovězena v souladu s §68 zákona č. 131/2000 Sb. Zde totiž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatel v dovolání uplatnil především námitkou, že odůvodnění napadeného rozsudku je – v tam uvedeném rozsahu – nepřezkoumatelné. Dovolací soud však zastává názor, že napadené rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že případné nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění dovolatelových práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Následně se dovolací soud zabýval námitkami podřaditelnými pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle
§241a odst. 1 o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Již v rozsudku z 19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, uveřejněném pod č. 85/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 74/2008 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že dal-li starosta městské části hlavního města Prahy (obce) výpověď z nájmu bytu bez předchozího schválení v radě městské části (obce), jde o absolutně neplatný právní úkon podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Uvedený právní závěr sdílí dovolací soud i v poměrech souzené věci a zastává názor, že je přiměřeně použitelný i na výpověď z nájmu jiné nemovité věci než bytu (v tomto případě pozemku sloužícího jako parkoviště) danou primátorem hlavního města Prahy. Obecně totiž platí, že rozhodování v oblasti pronájmu nemovitých věcí představuje záležitost, která náleží do samostatné působnosti hlavního města Prahy (§16 zákona č. 131/2000 Sb.). Podle §68 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb. o záležitostech patřících do samostatné působnosti hlavního města Prahy rozhoduje rada, pokud nejsou zákonem vyhrazeny zastupitelstvu (u právních jednání týkajících se pronájmu nemovitých věcí tomu tak není – viz §59 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb.) nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradí (v řízení nebylo ani tvrzeno, že by si zastupitelstvo vyhradilo rozhodování v oblasti pronájmu nemovitých věcí); případně může rada tyto pravomoci zcela nebo zčásti svěřit primátorovi nebo Magistrátu (v řízení opět nebylo ani tvrzeno, že by rada svěřila rozhodování v oblasti pronájmu nemovitých věcí primátorovi nebo magistrátu, jimž jinak tato kompetence nenáleží – k tomu viz §72 a násl. a §81 a násl. zákona č. 131/2000 Sb.); konečně rada také může svěřit městské policii hlavního města Prahy zcela nebo zčásti rozhodování o právních jednáních souvisejících s činností městské policie hlavního města Prahy (o takové právní jednání však v souzené věci evidentně nejde). Rada však nemůže vystupovat jménem hlavního města Prahy navenek. Toto oprávnění přísluší výlučně primátorovi, který je ze své činnosti odpovědný zastupitelstvu. Přitom právní jednání, která vyžadují schválení zastupitelstva nebo rady, může primátor provést jen po jejich předchozím schválení, jinak jsou tato právní jednání neplatná (srov. §72 odst. 1 a 2 zákona č. 131/2000 Sb.). Vzhledem k datu dání výpovědi však půjde v tomto případě o absolutní neplatnost výpovědi jako právního jednání již podle §580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „o. z.“); smysl a účel zákona
(viz §580 odst. 1 o. z.) to vyžaduje, neboť v (citlivých) poměrech obecního zřízení má předchozí schválení výpovědi v radě nepochybně své místo.
Z řečeného vyplývá, že výpověď směřující k ukončení nájemního poměru k nemovité věci, na níž je nutno hledět tak, že ji učinil – byť prostřednictvím TSK – primátor, vyžadovala předchozí schválení v radě, jak správně namítl dovolatel již v řízení před soudem prvního stupně svým podáním z 18. února 2019 (viz č. l. 75 až 77 spisu). Za takové schválení však nelze považovat nařízení rady č. 19/2017 Sb. hl. m. Prahy, jak se zřejmě (mylně) domníval odvolací soud. Z obsahu nařízení totiž nevyplývá vůle rady ukončit konkrétní nájemní poměr, v daném případě založený nájemní smlouvou (otázkou ukončení nájemních vztahů k pozemkům, jež se nacházejí v jím vymezených oblastech hlavního města Prahy, se nařízení vůbec nezabývá). O tom, že před doručením výpovědi dovolateli byla ve vnitřních poměrech hlavního města Prahy řádně utvořena vůle této veřejnoprávní korporace k vypovězení nájemní smlouvy, pak nic nevypovídá ani skutkové zjištění, že pro účely realizace nařízení žalovaný dopisem ze 17. ledna 2018 pověřil TSK k vypovězení nájemních smluv ke komunikacím ve vybraných oblastech. Zjištěný skutkový stav (navíc dílem složený z procesně vadně získaných poznatků, které čerpal odvolací soud patrně z listin, jež podle obsahu spisu nebyly vůbec provedeny k důkazu, což mu dovolatel rovněž – důvodně – vytkl) tak ve skutečnosti neskýtá dostatečnou oporu pro právní názor, že nájemní smlouva byla vypovězena v souladu s §68 zákona č. 131/2000 Sb. Uvedený (předběžný) právní názor tudíž neobstojí. Se zřetelem k ustanovení §72 odst. 2 věty druhé zákona č. 131/2000 Sb. pak ovšem nemůže obstát ani z něj vycházející závěr o platnosti výpovědi, resp. o nedůvodnosti podané žaloby na určení neplatnosti předmětného právního jednání (úkonu). Dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. tedy použil dovolatel v tomto směru opodstatněně.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o.s.ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne právní názory, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 26 Cdo 3721/2019.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 9. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu