ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1988.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 1988/2020-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek XY , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1301/26, proti žalovanému J. M. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Robertem Jehnem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, o zaplacení částky 844.560,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 376/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2020, č. j. 15 Co 486/2019-175, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se změněnou žalobou domáhá, aby mu žalovaný zaplatil částku 844.560,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení). Žalobu odůvodnil zejména tvrzením, že žalovaný se na jeho úkor (resp. k jeho škodě) bezdůvodně obohatil tím, že mu nezaplatil obvyklé nájemné za období od 6. prosince 2015 do 31. prosince 2017 z tam specifikovaných společných částí tam uvedeného domu, které neoprávněně zabral v rámci výstavby dvou bytových jednotek v tomto domě, jíž provedl na základě – podle něj částečně neplatné – smlouvy o výstavbě z 15. června 2011 (dále jen „smlouva o výstavbě“).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. ledna 2020, č. j. 15 Co 486/2019-175, potvrdil usnesení ze dne 16. září 2019, č. j. 15 C 376/2017-161, jímž Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) nepřipustil, aby do řízení vstoupilo jako vedlejší účastník na jeho straně Bytové družstvo XY ulice č. XY, družstvo, "v likvidaci", se sídlem v XY, IČO: XY (dále jen „Družstvo“).
Dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „o. s. ř. “), neboť nastolenou otázku přípustnosti vstupu vedlejšího účastníka do řízení (§93 odst. 1 a 2 o. s. ř.) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, či z 21. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 96/2015 /na posléze uvedené rozhodnutí odkázal i dovolatel v dovolání/, uveřejněná pod č. 74/2015 a 51/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je ustálena v názoru, že předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje. Uvedené právní názory dovolací soud sdílí – i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – též v poměrech souzené věci. Zastává přitom názor, že se nikterak neprotiví ani závěrům vysloveným v nálezu Ústavního soudu z 8. prosince 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03, na nějž dovolatel v dovolání rovněž poukázal (v této souvislosti lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014).
Odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže při posouzení přípustnosti vstupu vedlejšího účastníka do řízení (§93 odst. 1 a 2 o. s. ř.) konstatoval, že rozhodnutím o podané žalobě na peněžité plnění nebude nijak dotčeno právní postavení Družstva, jehož vstup do řízení „navrhl“ dovolatel svým podáním z 12. září 2019 (viz č. l. 149 spisu). Ostatně dovolatel v dotčeném podání a ani později v průběhu řízení srozumitelně nevysvětlil, jaký konkrétní (pozitivní) dopad by právnímu postavení Družstva přineslo jeho vítězství v předmětném sporu (z jeho vágní zmínky o tom, že v případě jeho úspěchu v dané věci se „akcesoricky i členům Družstva“ dostane „morální, ale také i majetkové satisfakce“ , nic konkrétního v tomto směru dovodit nelze). Uvedené pak v plném rozsahu platí i ve vztahu k prohlášení Družstva z 11. září 2019 (viz č. l. 154 spisu). Přípustnost vedlejšího účastenství Družstva v daném sporu konečně neodůvodňuje ani dovolatelův poukaz na to, že v řízení má být řešena též otázka částečné neplatnosti smlouvy o výstavbě, jejíž posouzení – podle něj – může mít dopad i do majetkové sféry Družstva jako jedné ze stran této smlouvy. Z toho, že uvedená otázka má být v tomto řízení řešena pouze jako otázka předběžná (nejde o otázku, která má být řešena přímo ve výroku meritorního rozhodnutí), čehož si byl – s přihlédnutím k obsahu dovolání – vědom i dovolatel, je totiž zřejmé, že závěr vzešlý z jejího posouzení nebude představovat výsledek předmětného soudního řízení. Případný zájem Družstva na výsledku posouzení zmíněné předběžné otázky tudíž není způsobilý doložit jeho právní zájem na výsledku řízení, jak vyžaduje ustanovení §93 odst. 1 o. s. ř. V uvedené souvislosti navíc nelze ani opomenout, že jen výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí (závaznost, nezměnitelnost), zatímco prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí soud jen sděluje své skutkové a právní závěry ve výroku vyjádřené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. května 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 25. října 2016, sp. zn. II. ÚS 2807/16/). Jinak řečeno, posouzení předběžné otázky vyjádřené toliko v odůvodnění soudního rozhodnutí není závazné ani pro účastníky řízení (§159a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), natož pro vedlejší účastníky. I kdyby tedy byla v projednávané věci vyřešena předběžná otázka částečné neplatnosti smlouvy o výstavbě v souladu s dovolatelovým názorem, na právní postavení Družstva (uvažováno i z hlediska případných dalších /budoucích/ soudních sporů, v nichž by vystupovalo již jako účastník řízení – k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, uveřejněný pod C 7498 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) by to nemohlo mít žádný vliv.
Nad rámec řečeno dovolací soud pro úplnost dodává, že v poměrech souzené věci neshledává ani jakýkoli přirozenoprávní či hodnotový přesah, pro nějž by bylo namístě výjimečně připustit vstup vedlejšího účastníka do řízení, jak naznačil Ústavní soud v již zmíněném nálezu z 8. prosince 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03.
Z řečeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu