ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.2267.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 2267/2019-152
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce D. F. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alešem Vejrem, advokátem se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 2728/38, proti žalovaným 1. P. K. , narozenému XY, a 2. Š. K. , narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Janem Tomsem, advokátem se sídlem v Ostravě, Emila Filly 296/13, o 83.041 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 52/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2019, č. j. 8 Co 48/2019-125, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. března 2019, č. j. 8 Co 48/2019-129, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2019, č. j. 8 Co 48/2019-125, ve znění usnesení ze dne 22. března 2019, č. j. 8 Co 48/2019-129, v části, v níž změnil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. září 2018, č. j. 27 C 52/2017-82, ve znění usnesení ze dne 23. října 2018, č. j. 27 C 52/2017-96, tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 70.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 8. 10. 2016 do zaplacení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou došlou soudu dne 10. 1. 2017, kterou v průběhu řízení rozšířil, se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení částky 83.041 Kč s úrokem z prodlení. Tvrdil, že jako nájemce složil dne 22. 9. 2014 při uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor a movitých věcí v objektu na adrese XY, k. ú. XY (dále jen „Smlouva“, „Prostory“), kauci ve výši 70.000 Kč, kterou mu žalovaní (pronajímatelé) měli vrátit při skončení nájmu. Částka 13.041 Kč pak představuje přeplatek na službách spojených s užíváním Prostor za období od 1. 1. 2016 do jejich předání. Nájem skončil dne 26. 8. 2016, žalovaní mu přes výzvu kauci ani přeplatek za služby nevrátili.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 27 C 52/2017-82, doplněným usnesením ze dne 23. 10. 2018, č. j. 27 C 52/2017-96, žalobu zamítl, uložil žalobci zaplatit žalovaným náklady řízení ve výši 38.284,40 Kč a státu částku 470 Kč, to vše do 15 dnů od právní moci rozhodnutí.
Z provedeného dokazování zjistil, že žalovaní jako pronajímatelé uzavřeli s žalobcem jako nájemcem Smlouvu o nájmu Prostor, sjednali si nájemné za užívání Prostor ve výši 190.800 Kč ročně s měsíčními splátkami po 15.900 Kč a za užívání movitých věcí ve výši 100 Kč měsíčně, splatné k 1. dni každého kalendářního měsíce na daný měsíc, dále zálohy na služby ve výši 10.000 Kč měsíčně a smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky denně při prodlení se splátkami nájemného a záloh na služby, v příloze č. 1 Smlouvy byly uvedeny jednotlivé položky vybavení, Prostory převzal žalobce po uzavření Smlouvy bez vad. Při podpisu Smlouvy zaplatil žalobce žalovaným kauci ve výši 70.000 Kč a sjednali si, že nebude-li mít vůči nim žádné dluhy či povinnost k náhradě škody, bude mu vrácena po ukončení nájmu. Nebylo prokázáno, že by žalovaní udělili žalobci výslovný souhlas s rekonstrukcí Prostor a změnou vybavení, ani že by vybavení bylo v jejich držení. Smlouvou ze dne 26. 8. 2016 si strany a společnost Spice Box s. r. o. ujednaly, že nájemcem Prostor se stane místo žalobce tato společnost, rovněž nová smlouva měla přílohu, v níž byly uvedeny jednotlivé položky vybavení – oproti příloze č. 1 Smlouvy nebyly některé položky vybavení uvedeny a některé byly vedeny jako znehodnocené; škoda na vybavení byla vyčíslena částkou 118.500 Kč. Společnost Spice Box s. r. o. převzala Prostory s vadami, které vytkla žalovaným, a dohodla se s nimi na slevě na nájemném ve výši 33.800 Kč. Žalovaní nevrátili kauci ve výši 70.000 Kč po skončení nájmu žalobci a ani mu neuhradili částku 13.041 Kč představující přeplatek na službách spojených s užíváním Prostor za období od 1. 1. 2016 do jejich předání dne 26. 8. 2016, neboť jim žalobce dlužil na nájemném 10.000 Kč, smluvní pokutu za prodlení s placením nájemného a záloh na služby ve výši 21.550 Kč, za škodu na vybavení Prostor 118.500 Kč a za škodu vzniklou v souvislosti s poskytnutím slevy na nájemném novému nájemci 33.800 Kč. V průběhu řízení žalovaní započetli tyto své pohledávky, a to do výše předmětu sporu s tím, že zbývající část po žalobci nepožadují a považují tím nároky za vyrovnané. Před podáním žaloby navrhoval žalobce žalovaným, že se vzdá vrácení kauce, aby tím kompenzoval vady, které mu vytýkali při odevzdání Prostor; k dohodě však nedošlo. V řízení učinil nesporným nárok žalovaných na úhradu nedoplatku na nájemném ve výši 10.000 Kč.
Uzavřel, že žalobou uplatněný nárok na vrácení kauce ve výši 70.000 Kč a uhrazení přeplatku na zálohách na služby ve výši 13.041 Kč není důvodný, neboť žalovaní proti němu, a to do výše předmětu sporu, uplatnili své nároky, které ho převyšovaly. Žalobce neplatil nájemné a zálohy na služby řádně a včas a po skončení nájmu nepředal Prostor žalovaným včetně vybavení specifikovaného v příloze. Nárok žalovaných na zaplacení částky 10.000 Kč představující dlužné nájemné byl mezi účastníky nesporný, nárok na smluvní pokutu považoval soud prvního stupně za důvodný co do částky 20.250 Kč, nárok na náhradu škody na vybavení Prostor pak co do částky 110.000 Kč. Za nedůvodný měl nárok ve výši 33.800 Kč, představující škodu vzniklou odpuštěním dvou nájmů novému nájemci za kompenzaci vad Prostor, neboť žalobce neodpovídá za skutečnosti, které nastaly po skončení nájmu. Jelikož nároky žalovaných převyšují nároky žalobce, žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 3. 2019, č. j. 8 Co 48/2019-125, ve znění doplňujícího usnesení z téhož dne, č. j. 8 Co 48/2019-129, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 83.041 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 70.000 Kč od 8. 10. 2016 do zaplacení a z částky 13.041 Kč od 16. 11. 2016 do zaplacení, dále uložil žalovaným zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 50.441 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15.672 Kč a na náhradě nákladů řízení státu částku 470 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.
Pro právní posouzení věci považoval za významné jen zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli Smlouvu, podle níž žalobce zaplatil žalovaným dne 22. 9. 2014 částku 70.000 Kč představující kauci, která mu měla být po skončení nájmu vrácena, nebude-li mít vůči žalovaným žádné dluhy ani povinnost k náhradě škody, po skončení nájmu žalovaní kauci žalobci nevrátili a nezaplatili mu ani částku 13.041 Kč představující přeplatek na zálohách na služby spojené s užíváním Prostor za období od 1. 1. 2016 do 26. 8. 2016. Proti těmto pohledávkám provedli zápočet svých pohledávek, a to podáním adresovaným soudu prvního stupně dne 16. 2. 2017, v němž uvedli, že vznáší nárok na smluvní pokutu ve výši 21.550 Kč, že žalobce doposud nezaplatil platbu ve výši 10.000 Kč, kterou měl zaplatit 19. 8. 2016, že uplatňují částku 118.500 Kč za zničené a ztracené věci a částku 33.800 Kč, kterou byli nuceni odpustit novému nájemci. Na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil započtení provedené žalovanými vůči pohledávkám žalobce podle §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako neurčité a tedy nicotné, neboť žalovaní nespecifikovali, která část jejich pohledávek (převyšujících v souhrnu pohledávky žalobce) započtením zanikla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Měli za to, že otázky, zda musí kompenzační námitka podle §98 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), splňovat stejné požadavky jako započtení podle §1982 a násl. o. z. a zda je nutné při započtení více pohledávek majících původ v jedné smlouvě (nájemní) mezi týmiž stranami označit, které konkrétní pohledávky a v jaké výši jsou započítávány, nebyla doposud v rozhodnutích Nejvyššího soudu řešena. Poukazovali na podání ze dne 14. 2. 2017, které adresovali soudu a jehož obsahem bylo započtení. Namítali, že z judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, 33 Cdo 3787/2011) sice vyplývá, že při mnohosti právních titulů pohledávek musí být zřejmé, které závazky (jejich část) jsou započítávány, neřeší však, zda je tento požadavek na místě i v případě, kdy jde o kompenzační námitku podle §98 o. s. ř., tedy úkon činěný vůči soudu, ani zda je tento požadavek na místě, mají-li všechny právní tituly pohledávek původ v jedné smlouvě. Měli za to, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, vyplývá, že kompenzatibilita vzájemných pohledávek je dána zásadně vždy, jde-li o pohledávky vyplývající z jednoho smluvního vztahu. Odvolacímu soudu vytýkali rovněž překvapivost jeho rozhodnutí. Některé ze započítávaných pohledávek jsou navíc zcela zřejmé – např. neuhrazená poslední záloha na služby ve výši 10.000 Kč, která nebyla mezi účastníky sporná, nebo část smluvních pokut. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, měl za to, že jsou v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, vyvracel dovolací námitky žalovaných a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, není přípustné proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž změnil rozsudek soudu prvního stupně, a uložil žalovaným zaplatit částku 13.041 Kč (přeplatek za služby), neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění (se samotným skutkovým základem) nepřevyšujícím 50.000,- Kč [§237, §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky vztahu náležitostí kompenzační námitky podle §98 o. s. ř. a započtení podle §1982 a násl. o. z., neboť (z důvodů uvedených níže) její řešení není pro právní posouzení věci významné; je však přípustné pro řešení otázky způsobu a specifikace započtení více dluhů z nájmu na kauci, která nebyla v poměrech o. z. doposud řešena.
Jistota má, jak vyplývá z úpravy §2012 a násl. o. z. i z jejího systematického zařazení v o. z. (část čtvrtá, hlava I., díl 8 – zajištění a utvrzení dluhů, §2010 – 2054), v první řadě funkci zajišťovací – zabezpečuje dluh, motivuje dlužníka k jeho dobrovolnému splnění, věřiteli poskytuje jistotu, že dojde k jeho uspokojení, i kdyby dlužník svůj dluh řádně a včas nesplnil; a má i funkci uhrazovací – věřitel je oprávněn uspokojit se z poskytnuté jistoty, jestliže jeho pohledávka nebyla řádně a včas splněna a nemusí se domáhat jejího uspokojení z jiného majetku.
V nájemních vztazích je zajištění dluhů nájemce sjednáním jistoty běžné a zpravidla se složená jistota označuje jako kauce. Závazek dát jistotu se v nájemních vztazích již za předcházející právní úpravy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 211/2002) zpravidla realizoval tak, že nájemce uhradil pronajímateli peněžitou částku (stanovenou v konkrétní výši či jako x násobek měsíčního nájemného) a tato částka sloužila ke krytí nedoplatků vzniklých tím, že nájemce neplnil sjednané platební povinnosti řádně. V poměrech občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 je jistota (kauce) v nájemních vztazích výslovně upravena jen u nájmu bytu (§2254 o. z.), u ostatních typů nájmu se použije obecná úprava (§2010 a násl. o. z.), není však důvod, aby se tradiční zajišťovací a uhrazovací funkce kauce v nájemních vztazích nějak změnila.
Není-li tedy stranami ujednáno něco jiného, pronajímatel, který je osobou, v jejíž prospěch se kauce skládá (osobou, jejíž případná pohledávka se zajišťuje), započítá při skončení nájmu na složenou kauci, co mu nájemce z nájmu dluží (co nesplnil řádně a včas), a zbytek kauce mu vrátí. Ustanovení upravující jistotu (§2012 a násl. o. z.) nestanoví žádná zvláštní pravidla pro započtení dluhů na kauci, je proto třeba použít obecná ustanovení (§1982 – 1991 o. z.) o započtení závazků.
Započtení pronajímatel realizuje jednostranným právním jednáním, z něhož by nájemci mělo být patrné, proč mu není kauce (zcela či zčásti) při skončení nájmu vrácena. Pronajímatel by tedy měl nájemci specifikovat, na jaké dluhy (které vznikly do skončení nájmu – např. dlužné nájemné, nedoplatek úhrady za plnění spojená s užívání předmětu nájmu, škoda na předmětu nájmu apod.) a v jaké výši kauci použil. Forma prohlášení pronajímatele o započtení dluhů z nájmu prostoru sloužícího podnikání na složenou kauci při skončení nájmu není zákonem stanovena, nebude-li ve smlouvě o kauci stanoveno jinak, nemusí být jednání pronajímatele písemné. Zákon rovněž nevyžaduje, aby dluhy z nájmu, které si pronajímatel započítává na složenou kauci, byly již vykonatelné (nájemce byl k jejich úhradě zavázán rozhodnutím soudu) či je nájemce uznal.
Nájemci, který bude mít za to, že z nájmu nic nedlužil (případně dlužil méně) a pronajímatel mu kauci (celou či její část) nevrátil neoprávněně, nezbývá, než se po pronajímateli domáhat jejího vrácení u soudu; z vypořádání kauce provedené pronajímatelem bude vědět, které dluhy jsou mu kladeny k tíži, a bude moci tvrdit skutečnosti významné pro závěr, že dluhy z nájmu, na něž pronajímatel kauci použil, nemá (zanikly, případně ani nevznikly). Jestliže by škoda anebo nedoplatek nájemného či plateb za služby výši kauce převyšovaly, musel by (v části, v níž se na ně plnění z kauce nedostalo) pronajímatel tuto pohledávku uplatnit standardní cestou; nejprve ji nájemci vyúčtuje, a když ji nájemce neuhradí, může ji zažalovat a následně vymáhat v souladu se získaným exekučním titulem.
Účastníci si ve Smlouvě sjednali kauci, která měla být vrácena podle jejich ujednání nájemci (žalobci) při ukončení nájmu v případě, že nebude mít vůči pronajímatelům (žalovaným) „žádné dluhy ani úhrady škod“. Měla tedy pronajímatelům sloužit k tomu, aby se v případě, že nájemce nebude řádně a včas platit nájemné, služby či další platby spojené s užíváním předmětu nájmu, nebo na předmětu nájmu způsobí škodu, mohli uspokojit z této jistoty a nemuseli po něm vymáhat dlužnou částku jinak. Podle Smlouvy tak měla být složená kauce vrácena žalobci při skončení nájmu jen v případě, nebude-li mít vůči žalovaným z nájmu dluhy.
Po skončení nájmu žalovaní kauci nevrátili, měli za to, že žalobce má (z nájmu) dluhy, z přípisu, který zaslal žalobce žalovaným po skončení nájmu (v němž sám nabízel, aby si žalovaní ponechali kauci na úhradu dluhů) vyplývá, že o tomto tvrzení žalovaných věděl. Přesnou specifikaci dluhů z nájmu učinili žalovaní nejpozději v řízení před soudem prvního stupně podáním dne 16. 2. 2017. Z obsahu tohoto podání je zřejmé, že z kauce uspokojili předně smluvní pokutu, přitom konkretizovali, za jaké období a v jaké výši měl nárok na smluvní pokutu pro prodlení žalobce s placením nájemného a služeb vzniknout, dále dluh z nájmu ve výši 10.000 Kč (který byl mezi účastníky nesporný), pohledávku ve výši 118.500 Kč za poškození předmětu nájmu, za zničené a ztracené věci, které žalobce užíval podle Smlouvy po dobu nájmu a měl jim je při skončení nájmu odevzdat, přitom specifikovali, o jaké věci se jednalo a v jaké výši byla škoda na jednotlivých věcech, a dále uvedli, že jim dluží částku 33.800 Kč za škodu, která jim v této souvislosti vznikla, neboť poškození a ztráta věcí vedla ke slevě na nájmu, kterou museli poskytnout novému nájemci; zároveň zdůraznili, že dluhy z nájmu požadují jen do výše uplatněných pohledávek žalobce. Všechny pohledávky vyplývaly z nájmu, vycházely ze Smlouvy, byly specifikovány určitě a srozumitelně.
Podle žalobních tvrzení se žalobce v části žaloby týkající se zaplacení částky 70.000 Kč domáhal vrácení kauce, neboť měl za to, že dluhy z nájmu, na které si žalovaní (jako pronajímatelé) kauci ponechali, mu nevznikly. Jestliže tedy žalovaní v řízení tvrdili a prokazovali, že žalobci z nájmu vznikly dluhy a že na jejich úhradu byla kauce použita, nešlo o uplatnění a započtení jeho (jiné, nové) pohledávky ve smyslu §98 o. s. ř., ale jen o důsledek zajišťovací a uhrazovací funkce kauce (jistoty). Nárok na vrácení kauce by měl žalobce jen, pokud by v řízení prokázal, že uhrazovací funkce složené jistoty nebyla na místě, protože žádné dluhy z nájmu neměl (případně dluhy byly nižší než kauce); skutečnost, že kauce případně nepostačovala na úhradu všech dluhů z nájmu, neboť ty byly vyšší, není přitom pro posouzení důvodnosti žaloby nájemce na vrácení kauce významná (v takovém případě je zjevné, že není důvod pro vrácení kauce a pronajímatel se může po nájemci domáhat zaplacení dluhů, na něž se z kauce nedostalo).
Jestliže se odvolací soud nezabýval tím, zda žalobci vznikly z nájmu dluhy, zda na tyto dluhy žalovaní použili kauci a zda žalobci sdělili, na jaké dluhy z nájmu kauci použili, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Přiléhavý nebyl ani jeho odkaz na ustanovení §1987 odst. 1, 2 o. z. (upravující nezpůsobilost započtení nejistých a neurčitých pohledávek). Otázka nedostatečné specifikace rozsahu, v jakém mají pohledávky započtením zaniknout (dlužník započítává více svých pohledávek, které ve svém součtu převyšují pohledávku věřitele, a z jeho jednání není patrné, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla), není totiž otázkou nezpůsobilosti pohledávky k započtení ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., mohlo by jít jen případně o neurčité a tedy zdánlivé jednání, mající za následek, že započtení nebylo učiněno.
Protože rozsudek odvolacího soudu v části týkající se zaplacení částky 70.000 Kč s úroky z prodlení není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 4. 2020
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu