ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.2280.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 2280/2019-301
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně obce Lichnov , se sídlem Lichnov 42, IČO 296163, zastoupené JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 39/2, proti žalovanému J. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, Dr. E. Beneše 1497/21, o zaplacení částky 129.066,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 23/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. srpna 2012, č. j. 15 Co 62/2012-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.986 Kč k rukám JUDr. Dagmar Žilkové, advokátky se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 39/2, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaný napadl dovoláním rozsudek Krajského soudu v Ostravě (odvolací soud) ze dne 2. 8. 2012, č. j. 15 Co 62/2012-232, v rozsahu, kterým potvrdil výrok rozsudku Okresního soudu v Bruntále (soud prvního stupně) ze dne 24. 6. 2011, č. j. 15 C 23/2011-179, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 129.066,50 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení a náklady řízení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaný jako nájemce a žalobkyně jako pronajímatel uzavřeli dne 29. 9. 1997 ve znění pozdějších dodatků platnou smlouvu o nájmu nebytových prostor, na základě které vznikla žalovanému povinnost hradit nájemné a úhradu za služby spojené s nájmem včetně telefonních poplatků, jíž nesplnil. Namítal-li žalovaný teprve v odvolacím řízení absolutní neplatnost nájemní smlouvy s odůvodněním, že obec nesplnila povinnost zveřejnit záměr pronajmout nebytové prostory dle ustanovení §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), že nebylo správním rozhodnutím prokázáno, že nebytové prostory byly dle §3 odst. 2 zákona č. 116/1190 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění ke dni 29. 9. 1997, stavebně určeny k účelu nájmu a že nebyl ve správním řízení vydán souhlas národního výboru k uzavření smlouvy, uplatnil tak dle názoru odvolacího soudu skutková tvrzení, která jsou v systému neúplné apelace nepřípustná. Dodal, že soud sice přihlíží k absolutní neplatnosti z úřední povinnosti, avšak z vlastní iniciativy nemůže vnášet do řízení skutečnosti, pro které není podklad v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního dokazování.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem nabytí účinnosti (1. 1. 2013) zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7. přechodných ustanovení tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Dovolatel uplatnil nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., vytýkal-li odvolacímu soudu nepředvídatelnost jeho rozhodnutí a porušení poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatele podřaditelné pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vycházel-li odvolací soud při posouzení platnosti nájemní smlouvy ve znění pozdějších dodatků ze skutkového stavu zjištěného před soudem prvního stupně a nepřipustil-li v režimu neúplné apelace nová skutková tvrzení o důvodech její absolutní neplatnosti uplatněná až v odvolacím řízení, neodchýlil se od ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 71/2009, dále jen „R 71/2009“, nebo jeho usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4043/2011).
V souladu s judikaturou dovolacího soudu je rovněž závěr odvolacího soudu, že soud k absolutní neplatnosti úkonu sice přihlíží z úřední povinnosti, činí tak však jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků. O stejnou situaci jde i v případě, že by měla potřeba provedení nenavrženého důkazu vyplynout z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 784/2005, uveřejněný pod číslem 25/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo již citovaný rozsudek R 71/2009).
Pro úplnost lze dodat, že i v případě závěru o neplatnosti nájemní smlouvy, za situace, kdy bylo prokázáno, že žalovaný nebytový prostor prokazatelně užíval a služby s jeho provozem spojené spotřeboval, přicházelo by v úvahu posouzení uplatněného nároku jako bezdůvodného obohacení.
Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Náhrada nákladů řízení sestává z odměny ve výši 6.300 Kč stanovené podle §6 odst. 1, §7 bod 5 a §11 odst. 1 písm. k) AT, dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 AT a částky 1.386 Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.). Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 7.986 Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 2. 2020
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu