ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.2334.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 2334/2020-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně D. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Štěpánem Mertou, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 1939/28, proti žalovaným 1) P. H. , narozenému XY, bytem XY, 2) F. M. , narozenému XY, bytem XY, 3) M. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Ovenecká 871/13, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 40/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2019, č. j. 91 Co 237/2019-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V původním řízení, zahájeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 15. 2. 2013 a vedeném pod sp. zn. 5 C 40/2013, se žalobkyně domáhala určení, že výpověď z nájmu bytu, kterou jí dali žalovaní dne 18. 12. 2012, je neplatná. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 5 C 40/2013-39, který nabyl právní moci dne 23. 6. 2015, byla žaloba zamítnuta.
Dne 19. 4. 2018 podala žalobkyně návrh na obnovu řízení, který doplnila na výzvu soudu podáním ze dne 8. 7. 2018. Jako důvod obnovy uvedla, že po vyhlášení rozsudku byla v důsledku zranění utrpěného při dopravní nehodě dne 3. 6. 2015 dlouhodobě hospitalizována a léčena, a proto nemohla využít svá procesní práva (podat odvolání). Dále namítala, že v původním řízením nebyla správně zjištěna výše jejího dluhu na nájemném a službách spojených s užíváním bytu.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 29. 1. 2019, č. j. č. j. 5 C 40/2013-126, žalobu na obnovu řízení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 6. 11. 2019, č. j. 91 Co 237/2019-154, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně, neboť subjektivní tříměsíční lhůta k jejímu podání začala běžet dne 22. 3. 2016, kdy žalobkyně v souvisejícím řízení o vyklizení bytu, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 147/2015, uplatnila totožné důvody ohledně svého zdravotního stavu jako následně v žalobě na obnovu řízení, a její běh skončil dne 22. 6. 2016.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, neboť předložená právní otázka, zda byla zachována subjektivní lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení, již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od řešení této otázky se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v konečném důsledku v souladu.
Dovolací soud předesílá, že žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Žaloba na obnovu řízení je procesněprávním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4165/2013, uveřejněné pod č. 53/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky - odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3502/2009, ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4183/2011, nebo ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1828/2014).
Z uvedeného plyne, že důvodem pro obnovu řízení nemůže být tvrzení žalobkyně, že v důsledku úrazu a hospitalizace po vyhlášení rozsudku nemohla uplatnit svá procesní práva.
Výklad právní otázky, v jaké subjektivní lhůtě musí být podána žaloba na obnovu řízení, nevzbuzuje v soudní praxi žádné pochybnosti. Subjektivní lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení činí tři měsíce od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy – u důvodu uvedeného v §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit – u důvodu uvedeného v §228 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Není rovněž pochyb o tom, že důvodem obnovy (tj. důvodem, pro který lze podat žalobu na obnovu řízení), o němž „hovoří“ ustanovení §233 odst. 1 o. s. ř., není okolnost, kdy se účastník řízení dozvěděl o možnosti takový opravný prostředek podat, nýbrž důvody taxativně vymezené ustanovením §228 odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1023/2012, nebo ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2274/2015).
Počátek subjektivní lhůty proto nelze odvíjet od okamžiku (duben 2018), kdy se žalobkyně dle svého tvrzení v odvolacím řízení dozvěděla v advokátní poradně o možnosti podat žalobu na obnovu řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně o důvodech obnovy řízení věděla nejpozději ode dne 22. 3. 2016. Tento závěr není v dovolání zpochybněn, žalobkyně pouze namítá, že žalobu na obnovu řízení nemohla podat včas v důsledku nepříznivého zdravotního stavu, a odvolacímu soudu vytýká, že její zdravotní stav řádně nezkoumal a nezohlednil.
Podle §235 odst. 1 o. s. ř. však nelze zmeškání lhůt k žalobě na obnovu prominout, proto je bez právního významu, jaké důvody dovolatelce zabránily ji podat včas. Přísné podmínky pro uplatnění mimořádných opravných prostředků, včetně dodržení zákonných lhůt, jsou odůvodněny požadavkem právní jistoty (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 294/05, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2579/2008).
Námitkami, že odvolací soud dospěl ke skutkovým zjištěním v rozporu s normami procesního práva upravujícími způsob a rozsah dokazování a že jeho rozhodnutí není řádně odůvodněno, uplatnila dovolatelka jiný důvod (vady řízení), než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
Napadá-li dovoláním usnesení odvolacího soudu v „plném rozsahu“, přehlíží, že podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 30. 9. 2017 není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné.
Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu