ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3001.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 3001/2020-584
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně CREAM SICAV, a.s. , se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Nuselská 262/34, IČO: 28545320, zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Letenská 525/15, IČO: 00006947, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 954.318,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 354/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2020, č. j. 53 Co 327/2019, 53 Co 328/2019-561, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2020, č. j. 53 Co 327/2019, 53 Co 328/2019-561, ve výroku III., pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. května 2019, č. j. 24 C 354/2006-516, ve znění usnesení ze dne 20. června 2019, č. j. 24 C 354/2006-520, ve výroku I. ohledně částky 194.952,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o 7 procentních bodů, od 6. prosince 2006 do zaplacení, a v nákladových výrocích IV. a V., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení
Odůvodnění:
Žalobkyně (vlastnice tam specifikovaných domů) se domáhala zaplacení částky 1.027.145,10 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k těmto domům v období od 2. března 2004, resp. 9. listopadu 2005 do 30. listopadu 2006 (dále jen „rozhodné období“) způsobené regulací nájemného z osmi bytů nacházejících se v domech.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. května 2019, č. j. 24 C 354/2006-516, ve znění usnesení ze dne 20. června 2019, č. j. 24 C 354/2006-520, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku částku 954.318,60 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 72.826,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky III. a IV.).
Z provedených důkazů zjistil zejména následující skutečnosti. Žalobkyně se ke dni 2. března 2004, resp. 9. listopadu 2005 stala vlastnicí tam uvedených domů, mimo jiné též domu č. p. XY v XY, na ulici XY, v nichž se nachází osm bytů, za které požaduje náhradu. U každého z bytů pak zjistil, od kterého data byl dán konkrétnímu nájemci do užívání, resp. kdy byla uzavřena původní nájemní smlouva, a že výše nájemného vycházela z výměru Ministerstva financí č. 1/2002, případně byla i nižší. Ohledně všech těchto bytů byly dne 30. dubna 2001 uzavřeny nové nájemní smlouvy se stávajícími nájemci. Ve vztahu k bytu ve 3. NP domu v XY o velikosti 3+1 (dále jen „předmětný byt“) uvedl, že byl dán do užívání V. M. za nájemné ve výši 1.135,- Kč měsíčně a odkázal na nájemní smlouvu ze dne 30. dubna 2001. Ze znaleckého posudku Ing. Oty Meissnera zjistil výši tržního nájemného pro dotčené byty v rozhodném období. Na podkladě těchto skutečností a s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, posoudil uplatněný nárok jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Uzavřel, že v rozhodném období neměla žalobkyně možnost vybírat z bytů přiměřené nájemné v důsledku nečinnosti státu a nepřijetí ústavně konformní právní úpravy deregulace nájemného. Tím bylo porušeno její právo garantované čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Výši náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného pak s přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku Ing. Oty Meissnera určil jako rozdíl mezi obvyklým nájemným v daném místě a čase a nájemným, které žalobkyně skutečně dosahovala; vyčíslil ji pro každý z bytů a ve vztahu k předmětnému bytu pak šlo o částku 196.946,- Kč. Konečná výše činila 954.318,60 Kč. Ve zbývajícím rozsahu (72.826,50 Kč) proto žalobu zamítl. Žalobkyni přiznal též úrok z prodlení ode dne doručení žaloby žalované.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 9. ledna 2020, č. j. 53 Co 327/2019, 53 Co 328/2019-561, zastavil odvolací řízení proti výroku I. co do částky 733.410,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k tam uvedenému úroku z prodlení z částky 954.318,60 Kč za tam uvedenou dobu a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II.), ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu ohledně částky 25.956,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a ohledně částky 194.952,60 Kč,- s tam specifikovaným úrokem z prodlení jej potvrdil (výrok III.); zároveň ho potvrdil ve výroku IV. (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů (výrok V.).
Odvolací soud nejprve zastavil řízení ohledně částky 733.410,- Kč s úrokem z prodlení v důsledku toho, že žalovaná vzala své odvolání v tomto rozsahu zpět. Přisvědčil též námitce obou účastnic, že soud prvního stupně rozhodl o části předmětu řízení, který již samostatně nabyl právní moci; proto v rozsahu tam specifikovaného úroku z prodlení rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a řízení i v tomto rozsahu zastavil. Poté odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, která po zopakování důkazu znaleckým posudkem Ing. Oty Meissnera doplnil uvedením maximálních cen nájemného podle výměru Ministerstva financí č. 6/2002 u jednotlivých bytů, jež jsou předmětem žaloby, a které tudíž mohla žalobkyně vybírat. Ztotožnil se i s jeho právním posouzením, avšak výši přiznané náhrady s tam uvedených důvodů snížil o částku 25.962,- Kč s příslušenstvím. Odvolání žalované co do částky 196.946,- Kč nevyhověl s odůvodněním, že její tvrzení, že nájemní smlouva ze dne 30. dubna 2001 uzavřená s nájemkyní V. M. je novou smlouvu uzavřenou po 1. červenci 1995, a nikoliv historickou nájemní smlouvou, na niž se vztahovala regulace nájemného, je nepřípustnou novotou, k níž jako k nové skutečnosti nemůže přihlížet (§205a a 211a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“). Z vyložených důvodů proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do částky 25.962,- Kč s příslušenstvím zamítl a ve zbývající části – po zohlednění částečného zpětvzetí odvolání – jej potvrdil.
Proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 194.946,- Kč s příslušenstvím, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 o. s. ř. Předně nesouhlasila s názorem, že je nepřípustnou novotou její námitka, že byt užívaný V. M. nelze považovat za byt, jenž podléhal regulaci nájemného. Uvedla, že již před soudem prvního stupně namítala, že žalobkyně neprokázala, že nájemní vztah k předmětnému bytu vznikl před 1. červencem 1995, jelikož k němu doložila pouze nájemní smlouvu z 30. dubna 2001. Podle jejího názoru proto předmětný byt regulaci nájemného nepodléhal a skutečnost, že si žalobkyně sjednala nájemné ve výši odpovídající vyhlášce č. 176/1993 Sb. nemůže jít k její tíži. Zde odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sp. zn. 26 Cdo 284/2017. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2008, sp. zn. 25 Cdo 2302/2007, pak zdůraznila, že pro závěr, zda skutečnosti uplatněné v odvolání jsou „nové“ je rozhodující, zda byly účastníkem uvedeny nebo jinak vyšly najevo v řízení před soudem prvního stupně. Pokud ano, a uvede-li je odvolatel v odvolání, neuplatňuje tím „nové“ skutečnosti, neboť již byly podle §205a odst. 1 o. s. ř. „uplatněny před soudem prvního stupně“. Nadto nesouhlasila ani s názorem, že výše uvedená námitka má povahu námitky skutkové. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2020 (správně 9. března 2020), sp. zn. 26 Cdo 690/2019, totiž vyplývá, že závěr o tom, že jde o byt s regulovaným nájemným, je závěrem právním, nikoli skutkovým. Touto námitkou tudíž zpochybňovala právní závěr soudu prvního stupně, nikoli jeho skutková zjištění. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za níž jednala osoba s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno, a které závisí na vyřešení otázky, zda závěr o tom, že jde o byt s regulovaným nájemným, je závěrem skutkovým či právním, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou „nové“, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Jestliže příslušné skutečnosti byly účastníkem řízení uvedeny (ať již z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) nebo jestliže jinak (např. při dokazování) vyšly najevo, pak z hlediska ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. byly uplatněny před soudem prvního stupně. Rozhodující v tomto směru je zde porovnání obsahu spisu soudu prvního stupně s údaji obsaženými v odvolání. Jestliže tedy odvolatel v odvolání uvádí takové tvrzení či skutečnosti, které v průběhu řízení před soudem prvního stupně již byly tvrzeny nebo jinak vyšly najevo, pak neuplatňuje nové skutečnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný pod č. 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 26. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3723/2012 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 31. října 2013, sp. zn. III. ÚS 1932/13/).
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2020, sp. zn. 26 Cdo 690/2019, se však podává, že závěr o tom, že jde o byt s regulovaným nájemným, je závěrem právním, nikoli skutkovým.
V projednávané věci odvolací soud nepřipustil jako skutkovou novotu, uplatněnou v rozporu s ustanoveními §205a a 211a o. s. ř. až v odvolacím řízení, dovolatelčinu námitku, že předmětný byt (byt užívaný V. M.) nelze považovat za byt s tzv. regulovaným nájemným proto, že žalobkyně nedoložila, že nájemní smlouva k tomuto bytu byla uzavřena před 1. červencem 1995. Přehlédl však, že v tomto případě jde o závěr právní a že tudíž dovolatelka svou odvolací námitkou nezpochybnila skutková zjištění soudu prvního stupně, nýbrž až na ně navazující právní posouzení. Odvolací soud se tedy na podkladě nesprávného názoru, který zaujal, s uvedenou námitkou věcně nevypořádal, přestože je pro rozhodnutí významná (viz posléze uvedený výklad). Jeho právní posouzení je proto v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné.
Dovolací soud pokládá za potřebné na tomto místě zdůraznit, že za regulované nájemné se považuje nájemné, jehož maximální výše je stanovena právním předpisem. Tímto předpisem byla vyhláška ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále opět jen „vyhláška č. 176/1993 Sb.“), která v ustanovení §17 zrušila vyhlášku Ústřední správy pro rozvoj místního hospodářství č. 60/1964 Sb., o úhradě za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů. Dnem 1. července 1993 nabyla účinnosti ustanovení §2 odst. 1 písm. c/, odst. 2 a 3, §6 a §16 odst. 1 písm. b/ a rovněž §8 a 10 pro úpravu nájemného podle §6 a §16 odst. 1 písm. b/, dnem 1. ledna 1994 ostatní ustanovení této vyhlášky. Vyhláška č. 176/1993 Sb. byla novelizována čtyřmi vyhláškami Ministerstva financí č. 30/1995 Sb., č. 274/1995 Sb., č. 86/1997 Sb. a č. 41/1991 Sb. a byla zrušena ke dni 31. prosince 2001 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. června 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, vyhlášeném pod č. 231/2000 Sb.
Podle ustanovení §1 vyhlášky č. 176/1993 Sb. tato vyhláška stanovila způsob určení maximální výše nájemného z bytu a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen "ceny služeb") a způsob sjednávání a placení nájemného a cen služeb mezi pronajímatelem a nájemcem. Z toho plyne, že výše nájemného stanovená vyhláškou byla nepřekročitelná (bylo možné sjednat pouze nájemné nižší). V ustanovení §2 byly vymezeny byty, na které se vyhláška nevztahovala (odst. 1), a dále byty, pro které regulace nájemného neplatila (odst. 2 písm. a/ a b/). S účinností od 1. března 1995 byl §2 odst. 2 písm. b/ novelizován vyhláškou č. 30/1995 Sb. tak, že regulace nájemného neplatila nadále pro byty, o nichž se sjednává nájemní smlouva s novým nájemcem; kromě případů zákonného přechodu nájmu, výměny bytu, bytové náhrady a služebních bytů vojáků z povolání. Od 1. března 1995 se tak regulace nájemného nevztahovala na všechny byty, u nichž došlo k uzavření nových nájemních smluv s výjimkou případů uvedených ve vyhlášce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 14. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 467/2004, nebo jeho usnesení z 20. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 3501/2011). V nově uzavíraných nájemních smlouvách tak pronajímatelé nebyli omezeni regulací nájemného a měli možnost sjednat nájemné ve volné (obvyklé) výši (včetně případné možnosti jeho zvyšování) na základě principu smluvní autonomie. Jestliže pronajímatelé i v době (zásadně od 1. března 1995), kdy jimi vlastněné byty již nucené regulaci nájemného nepodléhaly a kdy měli možnost v nově uzavíraných nájemních smlouvách sjednat tzv. tržní nájemné, si přesto s nájemci dohodli výši nájemného odpovídající vyhlášce č. 176/1993 Sb., nelze tento jejich postup, založený na smluvní volnosti, pokládat za omezení jejich vlastnického práva a žádat za něj od státu náhradu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 2018, sp. zn. 26 Cdo 284/2017-I, ve spojení s rozsudkem z 18. července 2018, sp. zn. 26 Cdo 284/2017-II /ústavní stížnosti podané proti uvedeným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 12. listopadu 2019, sp. zn. III. ÚS 3301/18, a z 21. ledna 2020, sp. zn. II. ÚS 2273/18).
Z výše citovaných judikatorních závěrů vyplývá, že regulace nájemného se nevztahovala na byty, k nimž byla po 1. březnu 1995 uzavřena nájemní smlouva s novým nájemcem. Ve vztahu k předmětnému bytu však žalobkyně doložila pouze nájemní smlouvu ze dne 30. dubna 2001, a jen ze skutečnosti, že výše nájemného odpovídala výši určené vyhláškou č. 176/1993 Sb., resp. výměrem Ministerstva financí č. 1/2002, nelze bez dalšího dovodit, že skutečně šlo o byt s regulovaným nájemným. Právní posouzení takto uplatněného nároku tudíž za daných okolností nemůže obstát.
Pro úplnost zbývá dodat, že i kdyby uvedená námitka měla povahu skutkovou, nešlo by o skutečnost „novou“, uplatněnou až v odvolacím řízení. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že dovolatelka ji uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně, jak obecně ve vztahu ke všem bytům ve svém podání ze dne 10. května 2010 (viz č. l. 124 spisu), tak konkrétně k předmětnému bytu v podání ze dne 26. března 2017 (viz č. l. 369 – 370 spisu). I za těchto okolností by proto bylo právní posouzení takto uplatněného nároku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 2007/2003, či již citovaný rozsudek z 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný pod č. 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 26. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3723/2012).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že v tomto ohledu není rozsudek odvolacího soudu správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil ve výroku III., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 194.952,60 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a dále v závislých nákladových výrocích IV. a V. (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu