ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3345.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 3345/2019-152
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, IČO 00063584, zastoupené JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 247/59, proti žalované H K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Rambouskem, advokátem se sídlem ve Vraňanech 233, o zaplacení 76.075 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 218/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2018, č. j. 55 Co 377/2018-107, ve znění usnesení ze dne 2. 9. 2019, č. j. 55 Co 377/2018-146, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2018, č. j. 55 Co 377/2018-107, ve znění usnesení ze dne 2. září 2019, č. j. 55 Co 377/2018-146, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou došlou soudu dne 8. 9. 2017 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 76.075 Kč s úrokem z prodlení s odůvodněním, že žalovaná po smrti původní nájemkyně (její matky) užívala v období od března 2015 do 16. 2. 2016 bytovou jednotku XY, nacházející se v domě XY, v katastrálním území XY (dále též jen „Byt“), k uskladnění věcí, které jí byly vydány v pozůstalostním řízení po zemřelé nájemkyni.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 55 Co 377/2018-107, ve znění usnesení ze dne 2. 9. 2019, č. j. 55 Co 377/2018-146, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 2. 7. 2018, č. j. 13 C 218/2017-88, tak, že žalované uložil zaplatit 76.075 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. 1. 2017 do zaplacení a náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 72.555,80 Kč.
Po částečném zopakování dokazování přečtením části výpovědi svědka Š. (správně R. K.) a doplnění dokazování obsahem protokolu o předběžném šetření zjistil, že v katastru nemovitostí je jako vlastník Bytu zapsáno hlavní město Praha, jeho správa byla svěřena žalobkyni, že matka žalované (původní nájemkyně) uzavřela dne 3. 5. 2011 smlouvu o nájmu Bytu a užívala ho až do své smrti dne 6. 10. 2014. Řízení o pozůstalosti zemřelé nájemkyně bylo zastaveno a nepatrný majetek byl vydán žalované jako vypravovatelce pohřbu. Dále zjistil, že žalovaná v Bytě s původní nájemkyní nebydlela; její syn R. K. (vnuk původní nájemkyně) často v Bytě pobýval o víkendech, pracoval mimo Prahu, platil za dodávku elektřiny a plynu, na nájemné babičce nepřispíval, pokud byl o víkendech v Bytě, zajišťoval jí nákupy. Trvalý pobyt měl na adrese Úřadu městské části Praha 3, k odběru služeb byl v Bytě hlášen v době od 18. 4. 2011 do 16. 5. 2012, tvrdil, že trvalý pobyt si měnit nechtěl, aby se nemusel odhlašovat, kdyby odešel bydlet k přítelkyni a ke službám se nepřihlásil, neboť pracoval mimo Prahu a v Bytě se příliš nezdržoval. Byt předala žalovaná žalobkyni dne 16. 2. 2016. V období od března 2015 do předání Bytu nebylo placeno nájemné ve výši 5125 Kč měsíčně ani zálohy za služby ve výši 426 Kč měsíčně.
Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že R. K. neužíval Byt jako člen domácnosti zemřelé nájemkyně, jeho soužití se zemřelou nájemkyní postrádalo charakter trvalosti, proto na něj podle §2279 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nájem Bytu nepřešel. Měl za to, že byť ustanovení 2279 odst. 1 o. z. nehovoří o společné domácnosti jako předchozí právní úprava, ale o členu domácnosti, není žádný důvod vykládat tento pojem jinak než podle dosavadní právní úpravy, která předpokládala, že jde o osoby, které spolu s trvalým úmyslem žijí. Uzavřel, že žalovaná po smrti původní nájemkyně užívala Byt bez právního důvodu k uskladnění věcí, jež jí byly vydány v pozůstalostním řízení, aniž by za užívání Bytu platila. Ve smyslu §2991 o. z. se tak bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, výše bezdůvodného obohacení odpovídá obvyklému nájemnému. Skutečnost, že se bezdůvodně obohatil i R. K., který Byt rovněž užíval bez právního důvodu (k bydlení), nebránila žalobkyni, aby se v souladu s ustanovením §1872 odst. 1 o. z. domáhala vydání bezdůvodného obohacení jen po žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost odůvodnila tím, že otázka, zda podmínkou pro přechod nájmu bytu podle ustanovení §2279 odst. 1 o. z. je vedení společné domácnosti ve smyslu spotřebního společenství nájemce a člena domácnosti, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena; dovozovala, že o takové spotřební společenství se jednat nemusí. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že R. K. neměl v úmyslu žít trvale s původní nájemkyní a podílet se na hrazení životních nákladů. Měla za to, že R. K. byl členem domácnosti původní nájemkyně, žil s ní asi 4 roky, jejich soužití mělo charakter trvalosti, proto na něj nájem Bytu přešel. Namítala, že část věcí vyklidila již po smrti původní nájemkyně (své matky), část bytového zařízení dál užíval R. K., který v Bytě bydlel, bezdůvodné obohacení jí tak nevzniklo. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Zemřela-li původní nájemkyně dne 6. 10. 2014, je třeba otázku přechodu nájmu posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále opět jen „o. z.“ (§3074 o. z.).
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) zpochybnila dovolatelka právní posouzení otázky, zda podmínkou přechodu nájmu podle §2279 odst. 1 o. z. je vedení společné domácnosti nájemce s členem jeho domácnosti ve smyslu spotřebního společenství. Tato otázka nebyla dosud v rozhodnutích dovolacího soudu v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 řešena, dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je proto přípustné.
Podle ustanovení §2279 odst. 1 věty první o. z. zemře-li nájemce a nejde-li o společný nájem bytu, přejde nájem na člena nájemcovy domácnosti, který v bytě žil ke dni smrti nájemce a nemá vlastní byt.
Přechod nájmu byl do 31. 12. 2013 upraven v §706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), který stanovil, že práva a povinnosti z nájmu, nejde
-li o byt ve společném nájmu, přejdou na manžela, partnera, rodiče, sourozence, zetě, snachu nebo vnuka nájemce, kteří žili s nájemcem ke dni smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Soudní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 1997, pod číslem 53, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 351/2000, uveřejněný pod číslem 21/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dospěla k závěru, že přechod nájmu bytu ve smyslu tohoto ustanovení představuje právní nástupnictví (sukcesi) svého druhu, za splnění podmínek v něm stanovených právo nájmu smrtí nájemce nezaniká, ale dochází ke změně v jednom z jeho subjektů - namísto dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu jiná osoba, určená tímto ustanovením. Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 8/05 (N 112/37 SbNU 453), zdůraznil, že ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. je nutno chápat jako ustanovení omezující vlastnické právo (zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), omezuje smluvní volnost vlastníka domu, účelem tohoto rozsáhlého omezení je ochrana faktických nájemníků, které s nájemcem pojila velmi úzká vazba, což se mj. projevilo tím, že s ním trvale žili před jeho smrtí a spoléhali se na zajištěnost své potřeby a nemohou ji „ze dne na den“ uspokojit jinak. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2896/2012, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1782/2013) rovněž dospěla k závěru, že je třeba, aby soužití v bytě osob uvedených v §706 odst. 1 obč. zák. s nájemcem mělo charakter trvalosti; soužití bylo považováno za trvalé, jestliže objektivně zjistitelné okolnosti svědčily o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě žít v trvalém životním společenství. Muselo tedy jít o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti nájemce. I když judikatura nevyžadovala, aby osoby uvedené v §706 odst. 1 větě první obč. zák. společně uhrazovaly náklady na své potřeby, vždy však setrvávala na závěru, že musí jít o trvalé společné soužití v bytě nájemce; nestačilo, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti, nebo aby byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu.
Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 upravující přechod nájmu bytu opustil pojem „společná domácnost“ a hovoří o „členu domácnosti“, aniž by současně pojem „domácnost“ definoval. Není však důvod, aby tato podmínka přechodu nájmu byla chápána a vykládána jinak než v předcházející právní úpravě, neboť na podstatě tohoto institutu se nic významného nezměnilo. I podle §2279 o. z. je přechod nájmu nástupnictvím svého druhu omezující smluvní volnost vlastníka (pronajímatele) a i nadále je třeba toto ustanovení vykládat restriktivně. Domácnost zemřelého nájemce je ve smyslu ustanovení §2279 odst. 1 o. z. třeba chápat jako pospolitost spolužijících osob. Musí jít přitom o soužití trvalé, úmysl založit a vést trvalé životní společenství musí být dán jak na straně nájemce bytu, tak i na straně osoby, na niž má nájem bytu přejít; stejně jako v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 nestačí, aby taková osoba nájemci poskytovala přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti.
Lze tak shrnout, že k tomu, aby osobu, na kterou má nájem přejít, bylo možno považovat za člena domácnosti zemřelého nájemce, je ve smyslu §2279 odst. 1 věty první o. z. i po 1. 1. 2014 zapotřebí, aby v době smrti nájemce s ním žila v jedné domácnosti a zároveň šlo o soužití, které mělo charakter trvalosti.
Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takové vady dovolací soud zjistil z obsahu spisu.
Soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování výslechem svědků a listinami a zjistil, že R. K. a původní nájemkyni, která byla jeho babičkou, pojila úzká vazba, jejich soužití bylo trvalé, byl členem její domácnosti. Odvolací soud oproti tomu dospěl k závěru, že soužití R. K. a původní nájemkyně postrádalo charakter trvalosti, a že i když u ní bydlel, nečinil tak s trvalým úmyslem, bral to jen jako dočasné řešení, neuhrazovali ani společně životní náklady. Odvolací soud k tomuto odlišnému skutkovému závěru dospěl poté, co přečetl část výpovědi svědka R. K. a doplnil dokazování obsahem protokolu o předběžném šetření.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.), odchýlit se od jeho skutkových zjištění však může podle §213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř. jen za podmínky zopakování důkazů provedených soudem prvního stupně, popř. doplněním dokazování (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010, rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, uveřejněný pod č. 47/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti se odvolací soud nemůže bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména bylo-li čerpáno z výpovědí, popř. přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 164/2004, uveřejněný pod číslem 7/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).
Rovněž v projednávané věci chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, měl zopakovat rozhodující důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. To však odvolací soud neučinil a dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, ačkoliv jen doplnil dokazování protokolem o předběžném šetření; důkazy, na nichž soud prvního stupně založil svá skutková zjištění (výpovědi svědků), nezopakoval. Přečtení části výpovědi svědka Richarda Krále nelze považovat za „opakování“ důkazu ve smyslu ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud tak učinil svůj skutkový závěr v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o. s. ř. Tím ovšem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z dokazování nevyplývá ani jeho závěr, že nepatrný majetek, který byl vydán žalované jako vypravitelce pohřbu po původní nájemkyni, zahrnoval také bytové zařízení zemřelé nájemkyně (a proto ponechala-li ho v Bytě, užívala Byt bez právního důvodu a bezdůvodně se obohatila na úkor žalobkyně). Podle usnesení vydaného Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 26. 2. 2015, č. j. 34 D 2544/2014-26, v řízení o pozůstalost původní nájemkyně, tvoří nepatrný majetek jen pohledávka u Bohemia Energy entity, s. r. o.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu