ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.355.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 355/2020-584
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobkyně H. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1c, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu , se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 162/3, IČO 75032333, o zaplacení 50.107 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 38/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2017, č. j. 17 Co 68/2017-464, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 13. 7. 2017, č. j. 17 Co 68/2017-464, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 20. 9. 2013, č. j. 23 C 38/2007-313 (ve znění usnesení ze dne 17. 3. 2014, č. j. 23 C 38/2007-327, a ze dne 10. 7. 2014, č. j. 23 C 38/2007-338), v části, v níž zamítl žalobu o zaplacení 50.107 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Dovolání žalobkyně není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II odst. 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud otázku práva žalobkyně na slevu z nájemného posoudil v konečném důsledku v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. S ohledem na dobu, za níž žalobkyně požadovala slevu na nájemném („vrácení nájemného“), je třeba věc posuzovat podle předcházejících předpisů, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Předně je třeba zdůraznit, že směřují-li námitky dovolatelky proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, a nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování, zpochybňuje správnost právního posouzení prostřednictvím skutkových námitek, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který nemá k dispozici (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně) nevykazují jakýkoli významný nesoulad s provedenými důkazy ani s obsahem spisu. Rovněž námitkami, že soudy obou stupňů zatížily řízení vadami a zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237- 238a o. s. ř.).
Dovolatelce lze přisvědčit, že podle ustálené soudní praxe vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněného pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není právní kvalifikace nároku učiněná účastníkem pro soud závazná; soud je při rozhodování vázán zjištěným skutkovým stavem, ne však tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje; na základě zjištěného skutkového stavu lze tedy žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak svůj nárok po právní stránce kvalifikoval. Dovolatelka však přehlíží, že i když soudy posuzovaly její nárok zejména jako bezdůvodné obohacení (tedy tak, jak svůj nárok kvalifikovala v žalobě), zabývaly se i tím, zda by mohla být úspěšná, jednalo-li by se o nárok na slevu z nájemného.
Rovněž jí lze přisvědčit, že forma právního úkonu nájemce, jímž uplatňuje právo na poskytnutí slevy, popř. právo na prominutí nájemného (úhrady za plnění poskytovaná s užíváním prostor – služeb), není zákonem předepsána, takže slevu lze uplatnit i podáním žaloby (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 869/2017). I kdyby však nárok na slevu z nájemného (služeb) uplatnila včas, nemohla by být s tímto nárokem za dobu, která je předmětem řízení, úspěšná.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že ke vzniku vady, pro kterou nebylo možné byt řádně užívat (havárii topného systému), došlo z důvodu nefunkčních baterií v termostatu v době, kdy žalobkyně byt neužívala a řádně jej nezabezpečila, a že žalovaný jí sdělil, že nebude požadovat úhradu nájemného a služeb po dobu provádění oprav. Žalobkyně však dlouhodobě neumožnila žalovanému vstup do bytu za účelem provedení oprav, ačkoliv jí žalovaný ke zpřístupnění bytu opakovaně písemně vyzýval, byt zpřístupnila až se značnou časovou prodlevou (31. 10. 2008). Po dobu, kdy nemohl byt opravit pro chování žalobkyně (která mu provedení oprav neumožnila) nevznikl žalobkyni nárok na slevu z nájemného. Žalovaný nebyl po tuto dobu s opravou vad v prodlení (v důsledku prodlení žalobkyně) a jeho příslib, že po dobu opravy nebude po žalobkyni požadovat nájemné a úhradu za služby, lze těžko vztahovat na dobu, kdy pro chování žalobkyně nemohl opravu provést (srovnej obdobné závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 527/2017). Protože právě tato doba byla předmětem řízení, je závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně nebyl důvodný, v konečném důsledku v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Po rozhodnutí odvolacího soudu byly jeho výroky o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 3202/17, a doposud odvolací soud o náhradě nákladů řízení nerozhodl. Nejvyšší soud proto nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 7. 2020
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu