ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3737.2019.3
sp. zn. 26 Cdo 3737/2019-335
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Společenství vlastníků XY , se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, proti žalovanému I. Z. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, o zaplacení částky 65 874 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 ECm 63/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2019, č. j. 6 Cmo 75/2018-301, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (společenství vlastníků jako právnická osoba založená za účelem zajišťování správy domu a pozemku) se domáhal, aby žalovanému (vlastníku šesti bytových jednotek, jež se nachází v domě spravovaném žalobcem) byla uložena povinnost zaplatit mu částku 65 874 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu neuhrazeného vyúčtování služeb spojených s užíváním bytových jednotek za rok 2009.
Krajský soud v Praze (soud prvního stupně) poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 5. 1. 2015, č. j. 45 ECm 63/2013-202, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 15. 4. 2016, č. j. 8 Cmo 167/2015-232, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 4. 1. 2018, č. j. 45 ECm 63/2013-258, žalobě opětovně vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 65 874 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 49 180 Kč.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2019, č. j. 6 Cmo 75/2018-301, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení co do částky 45 715,62 Kč (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem bytových jednotek č. p. XY, č. p. XY, č. p. XY, č. p. XY, č. p. XY a č. p. XY v domě č. p. XY, v XY, v němž žalobce představuje společenství vlastníků, jehož je žalovaný členem. Z obsahu měsíčních předpisů ke shora uvedeným bytovým jednotkám (dále jen „měsíční předpisy“) vyplynula výše měsíčních záloh na služby spojené s vlastnictvím každé bytové jednotky a výše příspěvků na správu domu a pozemku, která byla určena s účinností od 1. 1. 2009 rozhodnutím shromáždění vlastníků, jež se konalo dne 16. 12. 2008. Dne 30. 4. 2010 bylo žalovanému doručeno „Vyúčtování zálohových plateb za rok 2009“, kterými žalobce vyúčtoval náklady za služby za jednotlivé jednotky. Z jejich obsahu je zřejmé, že byla vyhotovena dne 23. 4. 2010, a jsou v nich rozepsány jednotlivé položky vyúčtovaných nákladů za služby a uvedeny celkové náklady na bytovou jednotku. Součástí vyúčtování je rovněž příloha datovaná a podepsaná téhož dne, ve které jsou rekapitulovány roční náklady na jednotlivé jednotky, jež činily 191 726 Kč, a dále z ní plyne, že žalovaný uhradil na účet žalobce celkově částku 226 310 Kč, z toho byla použita částka 102 480 Kč na dlouhodobé zálohy na opravy a ostatní fondy a částka 123 830 Kč na spotřebu médií a služby. Po započtení přeplatku na službách za jednotku 2350/51 ve výši 2 022 Kč, byl žalovanému vyčíslen nedoplatek na službách ve výši 65 864 Kč.
Odvolací soud poukázal na povinnost žalovaného hradit příspěvky na správu domu a pozemku spojené s vlastnictvím bytové jednotky i měsíční zálohy na služby vyplývající z §15 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a ze stanov žalobce. Uvedl, že rozhodná je ve věci celková výše zaplacených záloh a celkové výdaje žalobce, zejména s ohledem na to, že žalovaný platí za všechny bytové jednotky společnou částku, jejíž výše je zjištěná, a žalovaný sám neví, kolik platí za jednotlivé bytové jednotky. Skutečnost, že ve výsledku žalobce vyúčtoval nedoplatek za spotřebu médií a služby za všechny bytové jednotky společně, odpovídá postupu žalovaného, který platil měsíčně různé částky, aniž přitom respektoval příslušné měsíční předpisy. Uzavřel, že „Vyúčtování zálohových plateb za rok 2009“ včetně přílohy má všechny požadované náležitosti a je řádné a splatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud posoudil všechny rozhodné právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), tedy zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele (dále jen „vyhláška č. 372/2001 Sb.“).
K námitce dovolatele, že soudy obou stupňů nerespektovaly zásady priority a proporcionality při zaúčtování jím zaslaných plateb, Nejvyšší soud uvádí, že dlouhodobě ustálená soudní praxe vychází v oblasti občanskoprávních vztahů z názoru, že v případě, že poskytnuté plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, pak při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, lze vycházet – obecně vzato – buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat – jak je zřejmé z povahy věci – podle zásady proporcionality (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 687/2014 a ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2338/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1649/2004, a ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1436/2009). Žalobci nelze vytknout ničeho, jestliže nejprve započetl poskytnuté plnění na příspěvky na náklady spojené se správou domu a pozemku, které mají povahu měsíčních plateb, jejichž splatnost je stanovena k určitému pevnému datu v měsíci, a následně až na nedoplatek z vyúčtování za služby, jehož splatnost se odvíjí zásadně od doručení samotného ročního vyúčtování vlastníkovi jednotky, tedy nastává později.
V projednávaném případě odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou rovněž konstatoval, že rozporoval-li žalovaný výši příspěvku do fondu oprav, která byla schválena rozhodnutím shromáždění žalobce, brání §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., tomu, aby v jiném řízení než o žalobě na vyslovení neplatnosti usnesení přijatého shromážděním soud posuzoval platnost těchto usnesení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod č. 58/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2012).
Dovolatel dále namítá nesprávnost vyúčtování za služby za rok 2009 s tím, že nezohledňují zálohy na služby jím uhrazené a nejsou ani řádným vyúčtováním se všemi náležitostmi.
Soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. 7. 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 9. 2. 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze tedy hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele stanovila v rozhodné době vyhláška č. 372/2001 Sb., která v §7 odst. 2 vymezila obsahové náležitosti vyúčtování, mezi něž zařadila mimo jiné i výši a součet zaplacených záloh konečným spotřebitelem a vyčíslení rozdílu mezi zaplacenými zálohami a náklady připadajícími na konečného spotřebitele [srov. písm. h) citovaného ustanovení]. Jde-li o ostatní poskytované služby, v rozhodné době nebyly obsahové náležitosti vyúčtování stanoveny zvláštním právním předpisem. Podle názoru dovolacího soudu však vyúčtování těchto služeb, aby vůbec mohlo jít o vyúčtování, musí obsahovat minimálně údaj o ceně za tu kterou službu a současně též údaj o množství dodané služby [§11 odst. 1 písm. c) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví]; vlastník jednotky totiž musí z obsahu vyúčtování zjistit minimálně takové informace, na základě kterých bude schopen rozpoznat, zda pronajímatelem požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven právním předpisem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010, či ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4353/2010). Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, nebo ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007 - ústavní stížnost podanou proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/09).
Nejvyšší soud v souladu se soudem odvolacím uvádí, že vyúčtování byla provedena podle vyhlášky č. 372/2001 Sb., mají veškeré náležitosti a skutečnost, že ve výsledku žalobce vyúčtoval nedoplatek za spotřebu médií a služby za všechny bytové jednotky společně, pouze koresponduje s postupem žalovaného, který platil měsíčně jednorázově různé částky, aniž přitom respektoval příslušné měsíční předpisy a aniž je přiřazoval k jednotlivým jednotkám. V projednávané věci proto dospěl dovolací soud k závěru, že vyúčtování záloh za služby za rok 2009 byla provedena v souladu s výše uvedenou judikaturou a jsou řádná a splatná.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že v souzené věci je skutkový stav odlišný od obdobných věcí, které již mezi týmiž účastníky rozhodoval, neboť ve věci sp. zn. 26 Cdo 913/2019 nebyly řádně zjištěny všechny rozhodné skutečnosti, zejména celková výše plateb uhrazených žalovaným v daném roce (srov. rozsudek ze dne 27. 8. 2019) a ve věci sp. zn. 26 Cdo 2778/2019 nebylo provedeno řádné vyúčtování, protože nebyly zohledněny žalovaným zaplacené zálohy (srov. rozsudek ze dne 26. 8. 2020).
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Právě takové (nezpůsobilé) důvody dovolatel uplatnil především výtkou, že odvolací soud převzal nesprávně a nedostatečně zjištěný skutkový stav, nedoplnil dokazování o žalovaným navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, nepoučil jej dle ustanovení §118a o. s. ř. o důkazní povinnosti a důkazním břemenu, zamítl důkazní návrhy bez věcně adekvátního odůvodnění, čímž zároveň porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Dovolatel rovněž považoval rozhodnutí soudů obou stupňů za nepřezkoumatelná. K tomu dovolací soud uvádí, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 9. 2020
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu